Blok vzniká, když mi něco vadí - 2.část

Ego nás škádlí a dráždí, vyzývá k boji.

Říká se však "moudřejší ustoupí".

Přestavám ego poslouchat.
Přestávám pozorovat i své myšlenky.
Přestávám vnímat ten boj.
Přesouvám svou mysl - otáčím se k egu zády - odvracím svůj pohled ze tmy do světla.
Začínám pozorovat nebo si uvědomovat, co se děje ve skutečnosti, v neutrálním neboli božím pohledu.

Výčet negativních pocitů, které jsem uvedla na začátku (v 1.části) je tma.
Tyto negativní emoce opouštím, dostávám se do středu kříže, do klidu, do přítomnosti, do spokojenosti.
Opouštím i myšlenky na sebe samu, na své tělo, které trpí, a které, aniž by se z vnějšku cokoli změnilo, bylo ještě před pár minutami, než jsem se něco dozvěděla, úplně v klidu, šťastné a spokojené.

Začínám pozorovat, co se vlastně stalo. Snažím si udělat výčet skutečností z pohledu světla, Boží vůle, že vše je právě teď tak, jak má být. Nechci používat slovo "pozitivní", protože se mi zdá zavádějící, jde spíše o neutrální, nestranný pohled, nadhled.

Myslím na toho, kdo mi "ubližuje". Jen ho pozoruji (i třeba jen v duchu).

1.
Uvědomím si, že můj muž jako bytost je ještě nevyzrálý. Stále závisí na sexualní touze, lpí na pozemské hmotě pod silou ega. Ego je u něj silnější, sexualní pudy, touhy, myšlenky ho strhávají na ty stránky, na ty témata.Je na určitém stupni vývoje, je zrovna tam, protože to tak má nastaveno od Boha. Je na cestě k Bohu, ale je ještě ve školce a vývoj se nedá násilím urychlit. Je zrovna na tomto úseku cesty ...takto daleko od cíle, v období, kdy ho ještě touhy ovládají.
Takže by mi ho v podstatě mohlo být i líto...ale pozor, lítost je negace. Řeknu si, že to respektuji: "Měnit ho nemohu. Musí se to naučit sám a až bude jeho pravý čas. Nemohu po něm chtít, aby byl Bůh ví kdo. Přistupuji k němu jako k malému dítěti. Nemohu odsoudit dítě za to, že se v půl roce ještě nenaučilo chodit.
Přestávám se na něj zlobit, nelze mu totiž nic vytknout, nic nedělá schválně, jen si to neuvědomuje, že by mohl někomu ublížit.
V tu chvíli soucítím, snažím se ho chápat jako bytost, sebe do toho vůbec netahám.

2.
Další podstatná věc, kterou si mohu uvědomit je, že to je životní zkouška pro mě, prověření, zda již dokážu nelpět na hmotě, zda si dokážu druhého nepřivlastňovat, nebýt na druhém závislá, zda dokážu odpouštět, zda dokážu soucítit, milovat bezpodmínečně, zda se dokážu mít ráda mluvit otevřeně o svých pocitech, zda dokážu něco změnit, říct v klidu "ne".

Mít se ráda znamená být spokojená s tím co mám, znamená to být spokojená i za předpokladu, že všechno co miluju ztratím.
Žárlivost je chtít někoho vlastnit, chtít ho mít jen pro sebe, nedokázat žít v tu chvíli bez něj - to není Boží láska, je to chtíč.

Říct si "seru na to", tak tohle trápení mi za to ale fakt nestojí. V tu chvíli se dají věci do pohybu, dojde ke změně k lepšímu.
Spokojenost ve skutečnosti znamená být přítomný. Být přítomný znamená přijmout to, co se právě děje. Přijmout to, že tím budu muset projít. Vše, co se nám děje - situace, jsou nezbytné Boží nástroje, prostředky, jak zrealizovat zkoušky, kterými musíme projít, ať chceme nebo ne. Ač to zní nesmyslně, ty zkoušky jsme si přichystali my sami, naše vyšší vědomí.

Jsou pro nás nezbytné, pro náš další život, pro náš vývoj. Tyto zkoušky mají jediný smysl - zbavovat nás bloků z minulých situací, kdy jsme nezachovali klid a něco nám vadilo, zastavení vysílání negativních vln, které ovlivňují naše nejbližší (jak jejich chování, tak jejich zdraví). To co nám tehdy vadilo, v nás vytvořilo blok. Tento blok brání správné funkci našeho těla. Na duši je záznam.

Nepříjemné, zlé, nespravedlivé, děsivé, bolestivé situace jsou nejpřirozenějším způsobem, jak očistit duši a zbavit se bloků. Jak znovu zprůchodnit a obnovit přívod energie do oslabeného těla a obnovit i tělesné funkce.

Když se jen rozpomenu, kolik věcí jen za můj současný život od dětství mi vadilo. Mohu si být 100% jistá, ve své podstatě s tím již počítám, že se do velmi podobných situací budu dostávat znovu a znovu, dokud je neprožiji vědomě, bez emocí.

Pokud vím, co mi konkrétně vadilo, mohu si tou situací projít i třeba teď hned v duchu. Jak bych se v té situaci, co mi tenkrát vadila zachovala nyní? Podívala bych se na tu situaci novým pohledem, a přijala ji bez emocí jako dobrou.

A každá situace, kterou již dokážu projít bez emocí, aniž by mi vadila a přijmu ji (třeba i v duchu), se následně dostaví znovu, avšak jako poslední zkouška, konečné ověření, že mi již nikdy daná věc nebude vadit. Pak je karma (blok) odstraněna.

Na světě je miliony věcí, o které člověk může přijít - o práci, o dům, o partnera, o své dítě, o rodiče, o peníze, o přátelství, o lásku... Bohu nejde o to, abychom se neustále trápili, že o něco přicházíme a něco musíme ztrácet. Bůh nám daroval nesmírné bohatství, daroval nám život, naše tělo, naše smysly, kterými můžeme cítit, hmatat, čichat, chutnat, vidět krásu, obdivovat zázraky přírody. Vše nám daroval nezištně, abychom se mohli radovat a vychutnávat vše plnými doušky.

Když se tedy budu ptát: "A co mi pak zbyde, když se tedy všeho vzdám, zcela všeho? Kde bude smysl mého života? Bez dětí, partnera, bez bydlení, peněz, bez lásky? To Bůh chce?

A tady je ten háček. Vy se totiž vzdáváte jen uvnitř sebe. Vzdáváte se pouze chtění, vzdáváte se prožívání emocí, které všechna ta trápení způsobují, vzdáte se utrpení.

Nic z tohoto světa, tím, že se všeho uvnitř sebe vzdáte, nezmizí :) Vše zůstane tam, kde je. Jediné co se změní, že se otevřou brány.

Člověk který lpí (chce a je na něčem/někom závislý) trpí, nemůže být nikdy štastný a spokojený, protože může o něco přijít - to je skutečná nesvoboda, zajetí v našem chtění. Sami si tak do života vnášíme neštěstí, bolest, strádání.

Pohled na svět skrze nitro a srdce - ten říká, že my jako bytosti - nesmrtelné duše - nic nepotřebujeme, jsme spokojené a pokud přijde životní zkouška, víme, že jí musíme projít, prostě musíme, protože v minulosti jsme vytvářeli negativní myšlenky - a procházíme jí s radostí, protože víme, že nás očistí.

Navenek se učím komunikovat, sděluji, co cítím, ptám se, když si nejsem jistá, když se domnívám..., sděluji svůj názor, jak to vidím já, sděluji co chci, vždy s klidem, uleví se mi, uklidním se. Klidně přiznám svou chybu, pokud to tak cítím. Svým jednáním udělám vše proto, aby mé nitro mohlo být dále v klidu. Přestanu řešit, uklidním se, případně se smířím s tím, o co jsem přišla, o co přicházím nebo o co případně mohu přijít. Ať je to jak chce, v každém případě mi to nevadí, přijmu to.

Přikázat myšlenkám a egu, že se má něčeho blízkého vzdát je jedna z nejtěžších zkoušek, když se dotýká lidské lásky. Lidská láska však není ta nejvyšší, kterou musíme respektovat.