Cena ovládání

Pokud dítě omezujeme, má sklon se bránit a ukládat v sobě zlost, a to vede k záchvatům nebo k agresi. Také to může vést k podřízení, ke „spolupráci", kterou si rodiče často pletou s tím, že je dítě „hodné". Podřízené dítě pravděpodobně projeví nahromaděný stres jinými emocionálními poruchami anebo později jako dospívající či dospělý braním drog, agresí, poruchami příjmu potravy, depresemi a jinými problémy. Klíčová emoce, která se projevuje vztekem, je bezmocnost. Dětské bezmocnosti můžeme předcházet tím, že ho nezbavujeme vlastní síly a že mu ponecháme svobodu výběru a samostatné rozhodování. Současně si musíme dát pozor, abychom mu nenaložili více moci, než je schopné zvládnout, což se pak projevuje jako ovládání ostatních. Kombinace bezmocnosti na jedné straně a přílišné moci nad druhými na straně druhé dítě přetěžuje.

Naše zkušenosti jsou užitečné v určitých situacích pro bezpečnost a klid dítěte. Přesto kromě výjimečných situací, kdy jednáme okamžitě a vysvětlujeme až potom, to většinou není nezbytné. Dejte raději dítěti přiměřenou informaci, když se pouští do něčeho nebezpečného nebo nepromyšleného, aby mohlo samo dojít k bezpečnému a rozumnému rozhodnutí. Takovým způsobem pak nemusíte používat zásahy, omezení a ovládání, jež dítěti ubližují a staví vás nad ně.

Dítě se cítí silné, když si samo vybírá a je majitelem svých rozhodnutí. To, že má autonomii, však neznamená, že může ovládat ostatní, to totiž dítě děsí. Když tváří v tvář emocím dítěte zpanikaříte, bude vás ovládat, ale tato moc jej zavaluje a vede jen k dalším záchvatům.

Dítě, které dostává informace a může si tedy samo vybrat, je spíše schopné přijmout situace, ve kterých si nemůže dělat, co chce. Nemůže jet na tříkolce uprostřed silnice, rozbíjet nádobí, hrát si s ohněm, ubližovat ostatním, ničit věci v domě nebo jet nepřipoutané v autě. Pokud toto chápe na základě konstruktivní komunikace a ne pomocí nařizování, jeho přirozená touha, aby si vybíralo správně, ho pravděpodobně povede k rozumným a bezpečným činům, protože to tak samo chce.

Děti přirozeně touží dělat správné věci, vyhovět, být v bezpečí a potěšit nás. Jestliže vám dítě odporuje, je to signál, že ho chcete řídit; vy odporujete jemu. Cokoli na svém dítěti odsuzujete, je nejspíše užitečné vodítko pro vás samé, a tak to používejte pro svůj vlastní růst a dítě se zlepší, neboť se zlepšíte vy; ono pouze zrcadlí vaše postoje. Když se vám zdá, že odporuje, pak vy odporujete. Když nespolupracuje, ptejte se sami sebe, jak vy s ním spolupracujete. Zapište a prozkoumejte své myšlenky, které ve vás živí potřebu ovládat. Když si na tyto automatické odpovědi posvítíte, pozvolna vás nechají být takovým rodičem, jakým se toužíte stát.

Následují dva příklady z mé praxe, které ilustrují dva možné přístupy k problému bezpečnosti, jeden pomocí příkazů a druhý s důvěrou a lidským kontaktem.

Tatínek poučil Alici, aby si nikdy nehrála sama bez rodičů u potoka, který tekl na jejich pozemku. Za dva týdny tříletou Alici napadlo, že půjde jen trochu blíže k vodě a hodí do potoka kámen. Jakmile to udělala, byla vystrašená matčiným zděšeným křikem: „Ne Alice! Okamžitě jdi pryč!"
Alice odešla, byla vylekaná a styděla se. Matka jí dále hubovala a vyhrožovala, že ji příště potrestá.

Alice možná příště již k vodě sama nepůjde, ne ale proto, že to chápe, že věří svým rodičům a že si sama věří a chce být v bezpečí. Nepůjde k potoku proto, že se bojí nesouhlasu rodičů a trestu. Až jednou bude rozzlobená a bude se chtít pomstít, může využít možnosti a rodiče „potrestat" tím, že k potoku půjde nebo udělá něco jiného, co je „zakázané". Nebo když jí ani nejde o souhlas rodičů, ale přeje si prosadit svou samostatnost, může to udělat nějakou „zakázanou" aktivitou. Ať tak či onak, bude mít ještě mnoho zážitků, kdy ji rodiče potlačují, a nahromadí spoustu hněvu, který se projeví jako záchvaty, agrese nebo sebepoškozování.

Dítě, které má informace a cítí se s rodiči bezpečně, na sebe chce dávat pozor a vyvarovat se nebezpečí. Cítí se bezpečně, když mu rodiče nevnucují pravidla, ale jsou spíše jeho milujícími spojenci.

Tatínek se zeptal Juliána, jestli by si chtěl hrát u potoka, který tekl za jejich novým domem, a ten přikývl. Šli spolu k potoku a tatínek tříletému Juliánovi vysvětlil, jak je voda nebezpečná. Otec házel listí a kameny do proudu a vysvětloval, jak lidé nemohou dýchat, když je proud strhne. Pak si stoupli do vody, aby pocítili, jak je proud rychlý. Poté co si dostatečně vyhráli a zažili plno legrace, otec Juliána požádal, aby vždycky řekl jemu nebo mamince, aby šli s ním, když si bude chtít hrát u vody.
Druhý den Julián prosil maminku, ať s ním jde k vodě. Jeď hned jít nemohu," řekla maminka, „ale jen co dotelefonuji, půjdu." Za dvacet minut šla maminka se synkem k potoku. Po období téměř každodenního chození k vodě Juliána jeho zájem o vodu opustil a chodil tam s maminkou a tatínkem jen málokdy. Nikdy tam nešel sám, protože věřil svým rodičům a svému vlastnímu názoru, který jasným vysvětlením v jejich přítomnosti získal.

Druhý případ ukazuje, že ve vztahu založeném na důvěře nemá Julián důvod, aby se cítil bezmocný, protože není ovládán. A tak ani nemá touhu rodičům odporovat. Jak poroste, bude i nadále využívat informace od rodičů v různých životních situacích a nebude chtít porušovat dohody nebo dělat něco nebezpečného a nerozumného.
Kdykoli je to jen trochu možné, informujte dítě a nevystavujte ho situacím, kterým nemůže rozumět a rozhodovat se v nich. Tím, že mu vytváříte bezpečné místní a sociální prostředí, umožníte mu dělat bezpečné a rozumné činy.