Cena za ovládání dítěte

Někteří rodiče se domnívají, že metody k ovládání dítěte poskytují hranice a vedou k tomu, že se dítě dobře chová a dokonce vypadá spokojeně; nicméně nezapomínejte, že navenek klidné, vstřícné a poslušné děti ve skutečnosti vůbec nemusí cítit radost a klid, ale může to být jen projev jejich snahy se zavděčit vám a žít podle vašich představ. Za tím, jak vystupují, může být strach se samostatně projevit. Tyto děti jsou sice hodné a dobře se chovají, jsou ale šťastné jen z toho, že se zavděčily rodičům, a ne z toho, co zrovna dělají (pomáhají, studují, spolupracují). Pro rodiče je pak těžké si povšimnout, jak vadne auten­tický život dítěte, které navenek vypadá „šťastně".

Například mi jedna matka řekla: „Když pošlu dceru do jejího pokoje nebo ji plácnu přes zadek, uklidní se a zlepší se." Otázka ovšem je, pro koho se „zlepší"? Dítě, které spolupracuje ze strachu, neprospívá lépe, ale hůře. Vzdává se vlastní cesty proto, aby neztratilo bezpečí a uspokojilo rodiče.

Je jedno, jak mírně a „přátelsky" se provozují tresty, zákazy a odeslání pryč; každá ta metoda n ěco stojí - a jaká je její cena, si často neuvědomujeme celé roky, až do doby, kdy se u dítěte projeví nedostatek vlastní vůle a schopnosti se prosadit, deprese, závislosti, násilné sklony nebo sebepoškozující chování. Dítě nemůže zažívat lásku rodičů, pokud ho ovládají. Místo toho zůstává závislé, zároveň však izolované a později bude chtít ovládat ostatní, buď pasivním nebo aktivním způsobem.

Asertivita (sebe prosazování, někdy se interpretuje jako „neposlušnost") je ukázkou vůle a tedy emocionální síly. Poslušné dítě, které se vzdává své vůle, ukazuje strach a emocionální handicap. Ruský vychovatel L. S. Vygockij napsal: „Lidé schopní opravdového zanícení, lidé, kteří dokáží velké věci, lidé se silnými city, lidé obrovského ducha a silné osobnosti jen málokdy vyrostou z hodných chlapečků a holčiček."

Jemné způsoby ovládání matou oba, rodiče i dítě. Dítě, které se A zdánlivě snadno nebo dokonce s úsměvem podrobuje zákazům, odmítání či jakékoli jiné variantě „výchovných" opatření, je příliš nejisté na 6 to, aby projevilo svou bolest a často již ani není v kontaktu se svými vlastními city. Musí důvěřovat rodičům, že mají pravdu, a vyvozuje, že jeho pocit, že to tak není, je chybný a nedá se mu věřit.

Dokonce i to, co někteří lidé považují za „přirozené" následky, jsou většinou jen rodičovské příkazy a jsou tak stejně škodlivé a vedou k nedůvěře jako trestání. Co je přirozené, stane se samo. Například mi s jeden tatínek tvrdil, že „přirozeným" důsledkem toho, že si jeho syn neuklidil, je to, že nepůjde na návštěvu ke kamarádovi, protože přece musí doma uklízet. Pokud ale mělo dítě umýt nádobí a neudělalo to, tak jediným přirozeným důsledkem je špinavé nádobí. Zrušit mu návštěvu a hraní je trest, který mu dal rodič proti jeho přání. Dítě vnímá takový trest jako každý jiný. K pochopení této skutečnosti si můžete představit, jak by vám bylo, kdyby vám manželka řekla, že nepůjdete na fotbal, protože jste neposekal trávník.

Můžete se rozhodnout nejít na fotbal a dítě, které neumylo nádobí, se může rozhodnout to dodělat, než půjde ke kamarádovi, když si s ním o tom promluvíte. Taková rozhodnutí ale musí vzejít z rozumné komunikace mezi zúčastněnými a musí to být jejich vlastní volba.

Můžete se nabídnout, že mu s nádobím pomůžete, nebo hledat jiné rozumné řešení. Zjišťujte, proč dítě nádobí neumylo, a třeba dojdete k názoru, že je třeba změnit jeho pracovní povinnosti a že chcete po dítěti moc. To, co způsobuje neporozumění a strach, je aspekt přikazování, nikoli konkrétní úkol nebo rozhodnutí. Když sami nabídnete pomoc, učí se dítě pomáhat nezištně. Obava, že vás bude zneužívat (jak bylo zmíněno v kapitole o lásce), jen omezuje vaši svobodu být velkorysý, a strach se navíc přenáší na dítě.

My lidé se cítíme ponížení a osamocení, jsme-li ovládáni. Jde-li o nátlak mírný, dítě bývá zmatené a myslí si, že jeho pocit ponížení není na místě a mělo by jej potlačit. „Mám tak hodné rodiče; jak se mohu cítit tak špatně? Něco se mnou není v pořádku." A naopak, rodiče mate povolnost dítěte a myslí si, že příkazy dítěti prospívají, zatímco je ve skutečnosti ublížené a nejisté.

Když se nic nedaří, měli bychom si uvědomit, že disciplína založená na strachu vede jen k poslušnosti založené na strachu a neprospívá dítěti. To, oč usilujeme, se dá dosáhnout s úctou a není nutné se uchylovat ke starým metodám, které dítě zraňují, narušují jeho osobnost a ničí vaše vztahy s ním. Když má dítě jistotu, že může být samo sebou, projeví své schopnosti ne proto, aby vás potěšilo, ale protože chce uspět. Bude rozumné a laskavé ne proto, že se vás bojí, ale proto, že vás miluje.