Co je a co není sebedůvěra

Lidé si někdy pletou sebedůvěru s extrovertností. Děti mohou mít sebedůvěru, a přitom nebýt vůbec společenské. Je důležité odlišit naše vlastní emocionální interpretace od skutečného sebevědomí dítěte. Introvertní dítě, které dává přednost soukromí a nechce se bavit s dospělými o tom, kolik mu je a co už umí, nemusí být nejisté. Naopak, když se něco děje, dokáže se prosadit; necítí potřebu zavděčit se dospělým a jednat proti svému vnitřnímu přesvědčení. Dospělí sami nedávají jinému dospělému povýšené otázky, a přitom bývají překvapeni, když je dítě natolik sebejisté, že odmítne jejich nevhodné vyzvídání. Podobně i dítě, které se nerado kamarádí s kupou dětí a dává přednost intim­nímu přátelství s jedním či dvěma dětmi, vlastně projevuje sebedůvěru, když se odmítá zúčastnit skupinových her. Je autentické a nebojí se cizích nároků na sebe.

Vzpomínám si na svého syna, když mu byly čtyři a půl roku. Byl to den her, který organizovala jedna maminka. Několik dětí si hrálo s rodiči. Můj syn seděl stranou a sledoval to. Sedla jsem si vedle něj s tím, že tam buď budu sedět celou dobu, nebo, když bude chtít, Půjdeme domů.
Organizátorka celé akce měla potřebu vtáhnout mého syna do hry. Několikrát přišla, snažila se vzbudit jeho zájem a přesvědčit ho, aby si šel taky hrát. Díval sejí do očí a vrtěl hlavou, že „ne".
Tenhle chlapec vždycky věděl, co chce, a nikdy neustoupil ani o píď od svých úmyslů.

Na opačné straně osobnostního spektra jsou děti, jejichž sebedůvěra se jasně projevuje extrovertním chováním, zastávají vedoucí role v kolektivu a touží pobývat na výsluní. Ale každé extrovertní dítě není sebevědomé. Někdy je to „já" jen zastíráním hluboké vnitřní nejistoty. Dokonce i okázalé předvádění může někdy zakrývat nejistotu a snahu žít podle cizího očekávání. Moc se proto nestarejte, jestli má dítě konvenční známky sebedůvěry; spíše se ptejte sami sebe, zda je pravdivé samo k sobě. Pokud se rádo předvádí a je rozeným vůdcem, je hlasité a zábavné, potom je takové chování skutečným projevem jeho já. Když ale jedná jen tak, aby plnilo vaše očekávání, nemusí ho pohánět sebedůvěra, ale nejistota. Potřebuje spíše podporu, aby jednalo podle svých vlastních představ a nápadů. Tak například osmiletá Irenka byla nejisté dítě, a přitom se hlasitě projevovala a chtěla být všude první.

Na začátku dramatického kroužku Irenka vždycky křičela: „Nejdřív já!" Vyskočila a drala se do první řady. Vypadala moc šťastně, když si jí všímali a byla vepředu, ale snadno se rozzlobila, když to tak nebylo.
Jednou přišla z dramatického kroužku domů, chovala se agresivně ke své sestře Andrejce a byla celá podrážděná. Maminka se divila: „Bětka mi říkala, že ses výborně bavila na kroužku, ale teď doma vypadáš naštvaně."
„Vůbec jsem se nebavila. Vůbec mě nevyvolala. Nesnáším ji. odpověděla Irenka.
Maminka na to nic neřekla. Později seděla u klavíru s Andreou a Irenka, která šla okolo, poznamenala: „No jo, malý génius Andrea, nikdy nezlobí."

To, co mohlo vypadat jako sebevědomí a extrovertnost, bylo v tomto případě ve skutečnosti zoufalství a nejistota. Doma takové dítě žárlí a ve svém hněvu se snaží popřít pochybnosti o sobě tak, že se prosazuje, kamkoli přijde.

Další příklad sebejistého chování u poměrně klidného dítěte:

Když bylo mému nejstaršímu synovi Jonathanovi šest let, zúčastnil letního kurzu kreslení. Na konci kurzu jsem pro něj přijela, abych ho vyzvedla, ale Jonathan ve třídě nebyl. K mému úžasu mi učitelka sdělila, že ho poslala do kanceláře nahoru k sekretářce, protože rušil celou skupinu.
Cestou po schodech nahoru jsem uslyšela veselý synův hlas, jak šel dolů a povídal si se sekretářkou. Jak mě Jonathan uviděl, řekl: „Měl jsem se mami bezva. Hrál jsem si v kanceláři s Tinou."
„A proč jsi byl v kanceláři?" zeptala jsem se.
„Kreslil jsem obraz a učitelka mě vyrušovala. Chtěla, abych přestal kreslit, poslouchal čtení a pak nakreslil jiný obraz. Chtěl jsem kreslit ten první obraz, a tak mě poslala do kanceláře. Už sem znova nepůjdu. Můžu si kreslit doma a nikdo mě nebude rušit."

Sebedůvěra vyplývá z pocitu, že jsem důležitý a zasloužím si to nejlepší. Dospělí někdy sebejisté chování u dětí považují za nezdvořilé, namísto aby ocenili jeho asertivitu. Když vidíme, že má dítě odvahu prosazovat svou vůli, měli bychom stát za ním a pěstovat mu rostoucí sebevědomí. Uvádím další příhodu s Jonathanem, která ilustruje sebedůvěru založenou na jeho vědomí, že má svou cenu:

Osmiletý Jonatán si na zahradě hrál s hadicí. Otec se bál, že vyplýtvá moc vody, a z domu na něj zavolal: „Prosím tě, zavři už kohoutek. Mohla by dojít voda ve studni."
Jonatán ale otce neslyšel a pokračoval ve hraní. Otec se rozčílil, šel k oknu a zakřičel: „Hned vypni tu vodu!"
Jonatán byl tak šokován, že hned zavřel kohoutek a běžel do domů. Když přiběhl k otci, v očích se mu leskly slzy a v obličeji byl zlostí celý rudý.
„Jak by ti bylo, kdybych na tebe řval: ,Hned zavři dveře od auta!" zeptal se otce.
To by se mi nelíbilo," odpověděl otec a omluvil se mu; vyjasnili si nedorozumění a probrali, jak už podobné chyby neopakovat.

Někdo by se mohl pohoršovat nad tím, jak chlapec mluvil s otcem. Jeho projev však ukázal, že má sebevědomí a cítí se v bezpečí. Taková otevřenost vyplývá z pocitu jistoty. Jonathan si řekl: „Jak se může takhle ke mně chovat? Zasloužím si, aby se ke mně choval hezky, stejně jako si to zaslouží on." Děti, které se cítí bezpečně a mají svobodu vyjadřovat své pocity dospívají k vědomí vlastní hodnoty.

Jonathan měl svobodu se projevit a k tomu otcův respekt, a to spontánně zahojilo jeho vztek. Kdyby mu otec dal kázání nebo zastavil jeho projev, byl by chlapec ještě vzteklejší a rozhovor by eskaloval do nepříjemné hádky. Pak by se v něm mohla prohlubovat zahořklost a příště by v podobné situaci začal lhát, nebo by své pocity potlačil. Otec však projevil respekt a pochopení, a tak dal sobě i synovi příležitost, aby se věc urovnala a odpustila.

Takové rodinné výjevy jsou možné, když dítě nemá v každodenních vztazích žádné obavy. Ví, že se berou vážně všechny jeho pocity a myšlenky, které ho napadnou. Cítí, že si zasluhuje čas, pozornost a respekt, kterého se mu dostává. Z Jonatána vyrostl mladý muž, který dokáže vyslechnout i nepříjemnosti, uznat mínění druhých a přitom zůstat plně soustředěný a klidný.

Je paradoxní, jak často si myslíme, že dítě, které má sebedůvěru, není v pořádku. Chceme, aby bylo asertivní a sebejisté, ale když se tak projeví, začneme být nervózní a začneme ho usměrňovat. Jestliže vaše dítě dokáže stát za svým tváří v tvář povýšenému dospělému, máte důvod k oslavě, dokonce i když tím dospělým jste vy.