Co je EGO (Eckhart Tolle)

Zdroj: Eckhart Tolle

Většina lidí je tak naprosto identifikována s hlasem ve své hlavě - nepřetržitým proudem bezděčných myšlenek a nutkavého myšlení a emocí, které je doprovázejí, že je můžeme označit za ovládané svou myslí. Dokud jsme si naprosto nevědomí tohoto stavu, pokládáme toho, kdo myslí, za toho, kým jsme. To je egoistická mysl. Říkáme jí egoistická, protože v každé myšlence - každé vzpomínce, interpretaci, názoru, náhledu, reakci, emoci - je pocit sebe, já (ego). To je nevědomost v duchovním smyslu. Naše mysl, její obsah, je samozřejmě podmíněn minulostí: Naší výchovou, kulturou, rodinným zázemím, a tak dále. Ústřední jádro veškeré aktivity Naší mysli spočívá v jistých opakujících se a přetrvávajících myšlenkách, emocích a vzorech reakcí, s nimiž se nejsilněji identifikujeme. Tato entita je samotné ego.

Ve většině případů, když řekneme „já", mluví ego, ne my, jak jsme již viděli. Sestává se z myšlenek a emocí, z balíku vzpomínek, s nimiž se identifikujeme jako „já a můj příběh", z obvyklých rolí, které hrajete, aniž o tom víme, z kolektivní identifikace jako je národnost, náboženství, rasa, společenská třída nebo politická náležitost, ale také z názorů, vnějšího vzhledu, dlouhotrvajících záští nebo pojetí sebe sama jako lepšího než ostatní či ne tak dobrého jako ostatní, jako úspěšného nebo neúspěšného.

Obsah ega se liší od člověka k člověku, ale v každém egu funguje stejná struktura. Jinými slovy: ega se liší pouze na povrchu. V čem jsou stejná? Žijí z identifikace a separace. Když žijeme prostřednictvím myslí vytvořeného já složeného z myšlenek a emocí, což je ego, základ pro Naši identitu je ošidný, protože myšlení a emoce jsou svou povahou velmi prchavé a pomíjivé. Takže každé ego neustále bojuje o přežití a snaží se samo sebe chránit a zvětšovat. Aby obhájilo myšlenku „já", potřebuje protikladnou myšlenku „ten druhý". Pojmové „já" nemůže přežít bez pojmového „ten druhý". Ti druzí jsou většinou viděni jako moji nepřátelé. Na jednom konci žebříčku tohoto nevědomého egoistického vzorce leží egoistický nutkavý zvyk hledání chyby a stěžování si na ostatní. O tom mluvil Ježíš, když řekl: „Proč vidíte třísku v oku svého bratra a nevidíte trám ve svém vlastním oku?" Na druhém konci žebříčku je fyzické násilí mezi jednotlivci a války mezi národy. V Bibli zůstává Ježíšova otázka nezodpovězena, samozřejmě: Protože kritizuji či odsuzuji druhého, cítím se tím větší, nadřazený.

Stěžování a zášť

Stěžování je jedna z nejoblíbenějších strategií ega k posílení sama sebe. Každá stížnost je historka, kterou si vytvoří mysl, a v kterou naprosto uvěříme. Ať si stěžujeme nahlas nebo pouze v myšlenkách, v tom není rozdíl. Některá ega, která nemají příliš jiných možností, s čím se identifikovat, snadno přežijí pouze tím, že si stěžují. Když jsme ve spárech takového ega, stěžování, zejména na jiné lidi, je běžné, a samozřejmě nevědomé, což znamená, že nevíme, co děláme. Přikládání negativních mentálních nálepek na lidi, buď v jejich přítomnosti, nebo běžněji tehdy, když o nich mluvíme s jinými, nebo na ně pouze myslíme, je často součástí tohoto vzorce. Osobní nadávky jsou nehrubší formou takového nálepkování a potřeby ega mít pravdu a triumfovat nad ostatními: „kretén, grázl, mrcha" - samé rozhodné výroky, o něž se můžeme přít. Na dalším stupni žebříčku nevědomosti je křičení a řvaní, a ještě níže je fyzické násilí.

Zášť je emoce, která patří ke stěžování a mentálnímu nálepkování lidí a dodává egu energii. Zášť znamená cítit hořkost, rozhořčení, ublíženost či uraženost. Máte zášť k lakotě lidí, k jejich nečestnosti, nedostatku čistoty, k tomu, co dělají, co udělali v minulosti, co řekli, co neudělali, co měli či neměli udělat. Ego to miluje. Namísto abychom přehlíželi nevědomost v ostatních, uděláte si z ní svoji identitu. Kdo to udělá? Nevědomost v Nás, ego. Někdy „chyba", kterou vidíte na jiném, tam ani není. Jde o naprostou desinterpretaci, o projekci mysli ve stavu, kdy chce vidět nepřítele, mít sama pravdu a cítit se nadřazeně. Jindy tam chyba může být, ale tím, že se na ni soustředíte, někdy z vyloučením všeho ostatního, tím ji zvětšíte. A to, na co reagujete v jiném, posilujete v sobě samém.

Nereagování na ego v ostatních je jednou z nejúčinnějších cest, jak se překonat ego v sobě samém, ale také jak rozpustit kolektivní lidské ego. Ale ve stavu nereagování můžete být jenom tehdy, pokud umíte rozpoznat něčí chování jako pocházející z ega, jako výraz kolektivní lidské dysfunkce. Když si uvědomíte, že to není osobní, už tu není nutkání reagovat tak, jako kdyby bylo. Nereagováním na ego budeme často schopni odhalit zdravý rozum v ostatních, což je nepodmíněné vědomi, na rozdíl od podmíněného. Občas budeme možná muset učinit praktické kroky, abychom se ochránili před hluboce nevědomými lidmi. To můžeme učinit, aniž bychom z nich učinili nepřátele. Naší největší ochranou je být uvědomělý. Člověk se stane Naším nepřítelem, když si personalizujeme jeho nevědomost, kterou je ego. Nereagování není slabost, ale síla. Jiný výraz pro nereagování je odpuštění. Odpustit znamená přehlédnout, anebo spíše dívat se skrz. Díváte se skrze ego na zdravý rozum, který je v každé lidské bytosti jako jeho/její podstata.

Ego miluje stěžování a pocit zášti nejen vůči ostatním lidem, ale i vůči situacím. To, co můžeme udělat člověku, můžeme udělat i situaci: obrátit si ji v nepřítele. Implikace (zahrnutí) je vždy: Tohle by se nemělo dít. Já tady nechci být. Já nechci tohle dělat. Zacházejí se mnou nespravedlivě. A největším nepřítelem ega je samozřejmě přítomný okamžik, který je, abychom tak řekli, sám život.

Stěžování nelze směšovat s informováním někoho o chybě či nedostatku, tak aby mohl být napraven. A zdržet se stěžování neznamená nutně smířit se se špatnou kvalitou nebo chováním. Není žádné ego v tom, když řekneme číšníkovi, že Vaše polévka je studená a potřebuje ohřát - pokud se držíte faktů, která jsou vždy neutrální. „Jak se opovažujete servírovat mi studenou polévku..." je stěžování. Je tam „já", které miluje cítit se osobně uraženo studenou polévkou a chce z toho získat co nejvíc, „já", které miluje někomu vyčítat, že nemá pravdu. Stěžování, o kterém mluvíme, je ve službách ega, ne ve službách změny. Někdy je zřejmé, že ego ve skutečnosti nechce změnu, aby mohlo pokračovat ve stěžování.

Podívejme se, jestli umíme zachytit, to jest všimnout si hlasu v Naší hlavě, třeba ve chvíli, kdy si na něco stěžuje, a zkusme ho považovat za to, čím je: hlasem ega, ničím víc než podmíněným vzorcem mysli, myšlenkou. Kdykoli si povšimneme tohoto hlasu, uvědomíme si také, že ten hlas nejsme já, ale jsem ten, kdo si je vědom toho hlasu. Ve skutečnosti Já jsem uvědomělost, která si je vědoma toho hlasu. V pozadí je uvědomělost. Touto cestou se zbavujeme ega, osvobozujeme se od nepozorované mysli. Chvíle, kdy se stáváme vědomé ego v sobě, už to není ego, ale jenom starý podmíněný vzorec mysli. Ego znamená nevědomost. Uvědomělost a ego nemohou existovat společně. Starý vzorec mysli či mentální návyk může ještě přežívat a opět se na chvíli objevit, protože má setrvačnost tisíců let kolektivní lidské nevědomosti, ale pokaždé, když je ego rozpoznáno, je oslabeno.

Podrážděnost a křivda

Stěžování bývá často doprovázeno záští, ale může být provázeno i silnější emocí jako je hněv nebo jiná forma rozčilení. Tím se ego energeticky více nabíjí. Stěžování se pak promění v podrážděnost, což je jiný způsob, jak ego posiluje samo sebe. Je mnoho lidí, kteří stále čekají na nějaký popud, aby proti němu reagovali, aby se cítili naštvaní nebo ublížení - a nikdy to dlouho netrvá, aby ten popud přišel. Pak říkají: „To je skandál!" „Jak se opovažuješ ...". „To mě s--e!" Jsou závislí na rozčilování a hněvu jako na droze. Touto reakcí proti něčemu prosazují a posilují svůj pocit sebe sama.

Dlouhodobá zášť se nazývá křivda. Nosit v sobě křivdu znamená být v neustálém stavu „proti", a proto ukřivděnost tvoří významnou součást ega mnohých lidí. Kolektivní křivdy mohou v psychice národa nebo kmeni přežívat po staletí a živit nekonečný kruh násilností.

Křivda je silná negativní emoce spjatá s události v dávné minulosti, která je udržována naživu nutkavým myšlením, přeříkáváním historky v hlavě nebo nahlas - „co mi udělali" nebo „co nám udělali". Křivda zamoří i jiné oblasti našeho života. Například když přemýšlíme o své křivdě a cítíte ji, její negativní emoční energie může zkreslit naše vnímání události, která se děje v přítomnosti, nebo ovlivnit způsob, kterým mluvíme či chováme se k někomu v přítomnosti. Jedna silná křivda stačí, aby nakazila rozsáhlé oblasti našeho života a udržovala nás ve spárech ega.

Je třeba upřímnosti, abychom viděli, zda v sobě stále chováme křivdy, zda je v našem životě někdo, komu jsme úplně neodpustili, „nepřítel". Pokud je máme, staňme se vědomi křivdy na úrovni myšlení i emocí, to znamená, buďme si vědomi myšlenek, které ji udržují naživu, a prociťujme emoci, která je odpovědí těla na tyto myšlenky. Nesnažme se vzdát se křivdy. Snažit se vzdát se jí, odpustit, to nefunguje. K odpuštění dojde přirozeně, až uvidíme, že křivda nemá žádný jiný účel než posilovat falešný smysl já, udržovat při životě ego. Prozření je osvobozující. Ježíšovo učení „Odpouštěj svým nepřátelům" se týká zejména rozpuštění hlavních egoistických struktur v lidské mysli.

Minulost nemá žádnou moc znemožnit Nám nyní být v přítomnosti. To může dělat pouze Naše ukřivděnost z minulosti. A co je křivda? Balík starých myšlenek a nepotřebných emocí.

Já mám pravdu, on se mýlí

Stěžování, stejně jako hledání viny a reaktivita posilují pocit ega, že má vlastní území a že je odděleno, a na tom závisí jeho přežití. Ale lidé také posilují ego jiným způsobem, tím, že mu dávají pocit nadřazenosti, z něhož výborně vzkvétá. Nemusí být okamžitě zřetelné, jak Nám stěžování řekněme na dopravní zácpu, na politiky, na „lakomé boháče", na „líné nezaměstnané" či na Naše kolegy, na muže či ženy může dát pocit nadřazenosti. Takto: když si stěžujeme, plyne z toho, že máme pravdu a osoba nebo situace, na kterou si stěžujeme nebo proti níž reagujeme, jednají chybně.

Není nic, co by lépe posilovalo ego, než mít pravdu. Mít pravdu znamená ztotožnění se s mentální pozicí - stanoviskem, názorem, soudem, příběhem. Abychom mohli mít pravdu, samozřejmě, potřebujeme někoho, aby neměl pravdu. A tak ego miluje hledat na jiném nepravdu, aby samo mělo pravdu. Jinými slovy: potřebujeme obviňovat jiné z nepravdy, abychom získali silnější pocit toho, kdo jsme. Nejen osoba, ale i situace může být obviněna pomocí stěžování a podrážděnosti, čímž je vždy míněno „toto se nemá dít". To, že máme pravdu, nás staví do pozice imaginární morální nadřazenosti ve vztahu k osobě či situaci, která je souzena a shledána nevyhovující. Ego touží právě po tomto pocitu nadřazenosti a skrze něj se posiluje.

Obhajování iluze

Fakta nepochybně existují. Když řekneme: „Světlo se pohybuje rychleji než zvuk", a někdo jiný řekne, že je to naopak, Máme evidentně pravdu a on se mýlí. Může to potvrdit prosté pozorování, že blesk předchází hrom. Takže nejenom máme pravdu, ale víme, že máme pravdu. Je v tom zapojeno ego? Může být, ale nemusí. Když jenom prostě vyjádříme to, o čem víme, že je pravda, v tom ego vůbec není zapojeno, protože v tom není žádné ztotožnění. Ztotožnění s čím? S myslí a s mentální pozicí. Takové ztotožnění se však do toho může snadno vplížit. Když se uslyšíme, že říkáme: „Věř mi, já to vím." Nebo „Proč mi nikdy nevěříš?", pak se do toho už vplížilo ego. Skrývá se za slůvkem „já". Prosté tvrzení „světlo je rychlejší než zvuk", naprosto pravdivé, přešlo teď do služeb iluze, ega. Nakazilo se falešným smyslem „já", stalo se osobním, stalo se mentální pozicí. „Já" se cítí zmenšováno nebo uraženo, protože někdo nevěří, co jsem „já" řekl.

Ego bere vše osobně. Objevují se emoce, postoj obrany, dokonce i útočnost. Bráníme pravdu? Ne, pravda v žádném případě nepotřebuje obranu. Světlo či zvuk se nestarají o to, co si my nebo někdo jiný myslí. My bráníte sami sebe, nebo spíš iluzi sebe, náhražku vytvořenou myslí. Bylo by dokonce přesnější říci, že iluze brání sama sebe. Když se i prostý a přímý svět faktů může propůjčit egoistickému zkreslení a iluzi, o to snadněji může být naplněn pojmem „já" méně konkrétní svět mínění, hledisek a soudů.

Každé ego mísí názory a hlediska s fakty. Také neumí rozlišit rozdíl mezi událostí a svou reakcí na tuto událost. Každé ego je mistrem výběrového vnímání a zkreslené interpretace. Pouze pomocí bdělosti - nikoliv myšlení - můžeme odlišit fakt a mínění. Pouze bdělostí můžete vidět: tady to je situace a tato to je hněv, který k ní cítím. Pak si můžeme uvědomit, že jsou jiné způsoby, jak přistupovat k této situaci, jiné způsoby, jak ji vnímat a jak s ní zacházet. Pouze pomocí bdělosti můžeme vidět celek situace či osoby, namísto abychom se chopili jediného omezeného náhledu. Omezeným náhledem se rozumí posuzování bez znalostí všech souvislostí a to i v podobě karmy.