Co je to láska

Čím méně je v duši lásky, tím méně je energie. Čím méně je energie, tím statičtější je svět a tím silněji se před námi skrývá obsah, který je zastiňován formou. A tehdy se nám chce zničit to, co se nám nelíbí. Slabý se snaží zničit to, co se mu nelíbí, silný se snaží změnit. Pokud se vám člověk nelíbí, zkuste ho vidět v dynamice rozvoje. Dnes je špatný - zítra bude lepší.
A protože my všichni se vrátíme k Bohu, duše každého z nás se nevyhnutelně stane lepší. Když přpouštíš možnost rozvoje duše jiného člověka, odsuzování a zničení jsou nahrazovány výchovou a pomocí, které nevylučují krutost. Pokud se vám nelíbí situace, měňte ji. Nemůžete-li ji měnit zvnějšku, měňte ji vnitřně. Nejsilnější vnitřní změna jakékoliv situace je dosahována cestou vlastní změny. Opakuji: pokud se vám nelíbí situace, bojujte s ní, měňte ji, vychovávejte ji. Slabý se rozčiluje, kritizuje, odsuzuje a nic nedělá. Silný zachovává vnitřně dobrosrdečnost a podniká aktivní vnější kroky ke změně situace.
Silný a moudrý ovládá situaci nejen zvnějšku, ale i vnitřně , skrze vlastní změnu. K tomu, abychom ovládali situaci, nesmíme na ní záviset. Proto vnitřně klidný člověk dosahuje dost rychle chtěného v nejkrutější a nejagresivnější situaci. Ve východních bojových uměníchse to nazývá "stav hranice svého lidského já", tj. hranice tužeb, vědomí a života. K takovému překročení je potřeba použít tvrdé, životní nebezpečné techniky, ale je možné toho dosáhnout skrze lásku a směřování ke Stvořiteli. Čím větší je koncentrace na lásku, tím menší jepotřeba tvrdých vynucených technik.
...
Směřování k Božskému vypadá jako nepřetržitý cit lásky k tomu, co leží v základu viditelného světa, k tomu, co leží v základu světa neviditelného a k tomu, co se nachází za hranicemi času a všech světů. Jednoduše řečeno, je to umění nepřetržitě milovat celý svět, včetně lidí se všemi jejich nedostatky, a taktéž umění milovat sebe a svůj osud, ač by byl jakýkoliv.
Nesmíme si plést Božské s náboženským. Náboženská pravidla nám pomáhají pocítit lásku k Bohu, ale tyto pojmy jsou vykládány lidmi, tj. mohou být správné z hlediska obsahu, ale vždy budou nepřesné z hlediska formy. Když je v duši málo lásky, zesiluje se závislost na povrchních okamžicích, na formě. A tehdy se dogmata, obřady, ideje, principy stávají důležitějšími než bezprostřední směřování k Stvořiteli. Pokud člověk neumí milovat, pak není jeho energie spotřebována na obsah a rozvoj, ale na formu, která se stává prudce agresivní. A tehdy se vnější náboženská odlišnost stává zdrojem fanatismu, nepochopení a nepřijetí. Čím rychleji ztrácíme obsah (a podstatou obsahu celého vesmíru je Stvořitel), tím silněji směřujeme k formě, tj. k povrchnímu lidskému štěstí, a tím agresivnější se stává naše duše.