Co je to rozmazlování

Někdy se rodiče obávají, že když se dítěti osobně hodně věnují, bude „rozmazlené", a to pak naruší jeho sociální vývoj. Tito rodiče si přejí, aby se dítě vnímalo jako součást komunity a ne jako její střed. Často si berou příklad z kmenového života nebo života ve velkých rodinách, kde je dítě součástí širšího sociálního prostředí. Idealizovat si kmenový život znamená jen zavírat oči před realitou naší doby a naší kultury. Nukleární rodina není kmen a nedává větší zkušenost s komunitou; dává nicméně pocit sounáležitosti. Pocit, že do rodiny patříme a že do ní každý nějak přispívá, je dán tím, že se o každého individuálně pečuje a že máme úzké vzájemné vztahy. Život se nemusí točit jen kolem jediného dítěte v rodině, a přesto mu věnujeme dostatek pozornosti. Není totiž jediné, komu doma věnujeme pozornost; vnímá se jako součást rodiny a učí se vnímat potřeby druhých. Všichni členové rodiny mají stejnou hodnotu. Věnovat pozornost je totéž, co krmit a pečovat; je to odpověď na lidskou potřebu. Dítě poznává svou cenu tím, že je hodno našeho času a pozornosti. Učí se znát cenu svou i cenu ostatních tím, že vidí, že pečujete sami o sebe a o své blízké; máte-li cenu vy, má ji také.

Mnoho rodičů touží po životě v komunitě, neboť se jim líbí, že má dítě kontakty s dalšími lidmi a dětmi a jeho potřeba společných činností a her je dostatečně naplněna. Chcete-li takto vychovávat, spojte se s dalšími rodinami, bydlete s někým společně atd. Ale nezapomeňte, že i tak dítě potřebuje vaši plnou pozornost, kdy se věnujete jen jemu; možná že méně často, ale ani to vždy neplatí.
dnešní nukleární rodině má dítě matku, otce a možná jednoho sourozence. Není tam nikdo další na hraní. Hrát si sám není řešení, i když do určité míry to některé děti baví. Není třeba se ale bát podnikat to, co je typické pro malé moderní rodiny. Věnovat se svému dítěti, to je láskyplná odpověď, když si dítě může hrát většinou jen s vámi. Věnovat se dítěti nemusí znamenat, že nebude mít smysl pro kolektiv, pokud to děláte s mírou a pokud dítě vidí, jak o sebe vzájemně pečují ostatní členové rodiny.

Je třeba uchopit přítomnost a nalézt v ní nové kvality, které obohacují lidské bytosti. Jsme-li spokojeni s tím, co je, dokážeme do toho zabudovat i své hodnoty, ať už je naše sociální postavení jakékoli. Lidé, kteří dnes rostou v nukleární rodině, jsou jiní, než byli ti, kteří vyrostli jako součást kmene; naskýtají se jim jiné možnosti a příležitosti. To, že dítěti čteme knihu nebo s ním rozmlouváme, z něj neudělá samolibého sobce; vede k rozvoji individuálního myšlení. Dítě vyrůstá a patří do naší společnosti, která oceňuje individualitu a přínos každého jednotlivce do společného celku. Žádný systém není lepší či horší; jsou to zkrátka různé cesty, jak být člověkem a jak se z toho radovat.

Obava, že bude dítě rozmazlené, se jen přidává k obavám, že dítě „zkazíme" láskou, hlazením, laskavostí a upřímností. Nemusíte omezovat svou lásku, abyste nezkazili dítě. Je samo s maminkou, a pokud jeho vztahové potřeby nejsou naplněny, naučí se leda nedbat na jiné a cítit se bezcenně.

Mnoho rodičů by chtělo napodobit další charakteristický rys kmenového společenství, a to je nechat batolata, aby se motala kolem jejich činností, a tak si je postupně osvojila a přidala se k dospělým. Ale život se změnil. Činnosti, které dnes může dítě doma vidět, jsou často vykonávané jedním dospělým, jsou statické (u počítače, u stolu, u dřezu atd.) a nejsou pro dítě zajímavé ani stimulující. Některé základní úkony, které chce umět, vyžadují osobní vysvětlování, a některé jsou zcela odlišné od toho, co se dá doma pozorovat.

V nukleární rodině má malé dítě potřeby nastavené na pozornost rodiče, a to není ani dobře, ani špatně; je to prostě současná realita, která mu prospívá a přináší radost. Tento způsob umožňuje dětem stát se nezávislými mysliteli a objeviteli, jako byli Einstein, Edison či Mozart. Vyrůstají z nich empatičtí dospělí, neboť zažívají laskavost, vlídnost a lásku a mají tvůrčí myšlení, protože podporujeme jejich individualitu.

Dítě se s nadšením chopí jakékoli kultury, do které se narodí. Příroda dala lidem velkou flexibilitu a není zdaleka jen jeden způsob, jak dobře vyrůstat. Abychom dosáhli lásky a vnitřního míru, je třeba brát život spíše takový, jaký je, než si přát žít v jiných podmínkách. Naplňovat ty dětské potřeby, které se projevují v naší společnosti, a radovat se z hodnot, které přináší. Štěstí znamená vybírat si to, co je k dispozici. Naše úzkosti pominou, když se budeme radovat z toho, co máme a předáváme svým dětem, a uvolníme proud naší neskrývané lásky.