Co už mě syn naučil svou agresí 1/2

Mám neobyčeného syna. Je velmi citlivý. Jeho reakce právě proto nejsou přiměřené tomu, čemu je normálně člověk zvyklý.
Informace okolí mi to dostatečně sděluje již od jeho 2,5 let (to už je deset let), že bych s tím měla něco dělat. Že je to má vizitka, je to v mých rukou a jednou se mi to vrátí.

Syn má různé diagnózy, šestý rok má asistenta ve škole, již od první třídy. Po letech mé bezmoci, jak dosáhnout té dokonalosti, aby byl vychovaný, aby se na veřejnosti nevztekal, nekňoural jako malé dítě, aby se nedloubal  v nose a nevydával různé divné zvuky, aby nenapadal děti, aby nebyl sebestředný, aby byl ohleduplný, aby nebyl žárlivý, aby nebyl vztahovačný, aby nenadával sprostě vůči nejbližším včetně mě, aby neměl svou pravdu a těžkou zatvrzelost, aby projevoval lásku, aby komunikoval slovy nikoli ranami pěstí, aby necítil neustálou křivdu, aby měl rád lidi, aby se necítil méněcenný a měl sebe a druhé rád..., jsem si řekla a dost. Přiznávám se bez mučení, že neumím vychovávat mého syna a abych se nezbláznila, tak rovnou přestávám řešit, co si kdo o mé výchově myslí.

Dříve bych reagovala hlasitým křičením a na rady jiných maminek a přátel bych vyndala ze šuplíku vařečku. Jenže teď už vím, že jeho povahu, chování to nezmění. Navíc po výprasku a křičení o mě začal říkat, že ho nemám ráda, a že jsem zlá.

Nepomáhalo bití, nepomáhaly tresty, nepomáhaly odměny ani dárečky, nepomáhaly finty, ... Jediná rada jedné doktorky, u které jsem zbystřila bylo: Dejte mu víc lásky.

Aha, ale jak to asi mám provádět? Vždyť ho mám ráda, jak nejvíc je to možné. Dobře, syn se stal mým učitelem, co se týče projevování lásky vůči němu. Snažila jsem se udělat si každý den alespoň půl hodiny na syna čas, aby mě měl jen pro sebe. Pokud chce spát se mnou v posteli, nechám ho. Začal sám vyžadovat objetí a pusy ráno před odchodem do školy a večer před usnutím. I ve škole ho chválili, jak je usměvavý a spokojený. Tak pěkně vše probíhalo, až tento měsíc po dlouhé době máme období agresivních výbuchů. Při prvním ve škole jen roztrhal sešit a rozlámal tužku o lavici Po druhé, opět ve škole, roztrhnul učebnici a bouchl pěstí svou asistentku do žeber, po třetí vybouchl na návštěvě, kde jsem byla naštěstí zrovna jen já a on, a to díky sedmileté holčičce, která ho předtím provokovala, a rozzuřeně řval tak, že málem spadla celá bytovka pod smrští velmi nevybíravých slov v tu chvíli směřujících jak na holčičku, tak na kluky, kteří ho naštvali před třemi lety ve škole. Ve všech případech jsem se nedokázala se situací řádně vypořádat.

Dnešní výbuch vzteku , který se odehrál doma, doprovázely hodně tvrdé nadávky směřující přímo na mě - jeho mamince, což bylo pro mě poprvé.

A dnes poprvé v mém životě, jsem si mohla díky synovi, vědomě prožít zachování klidné mysli, zapomenout na vlastní ego a věnovat svou pozornost a lásku jemu, v takto vyhrocené situaci.

Pokusím se přiblížit, co se stalo. Připravovali jsme se synem k večeru společně aktovku do školy, kontrolovali jsme zda je vše a narazili jsme na poslední věc, která chyběla - notýsek na úkoly. Já vím, že jsem ho měla v ruce někdy odpoledne a pročítala ho a pak jsem ho vracela synovi do ruky. Takže ho musel někde odložit. Proto jsem synovi řekla, ať ho najde, abych notýsek mohla ještě podepsat. Syn ho začal hledat v aktovce, vyndal z tašky celou přihrádku se sešitama, odkládal je přitom na zem a nakonci řekl už trochu navztekaně: "Vidíš, není tady." A s pocitem naštvanosti, že kvůli mě zbytečně vyndaval věci z tašky, začal sešity dávat zpět do aktovky. Pak začal hledat po bytě a u toho říkal, že notýsek nikde není, a že ho musím mít já, protože jsem ho měla naposledy v ruce. Já na to odpovídala, že ho nemám, že jsem mu ho musela vracet. Naštvaný o něco více začal vyhazovat na zem učebnice z druhé přihrádky aktovky. Jak zjistil, že tam notýsek také není, začal křičet, že jsem "zku..ná k..va" a už ani nevím co, nechal knihy na zemi rozházené a šel se zavřít do pokoje.

Rozlilo se ticho a mě proběhly hlavou reakce všech známých na mou neschopnost vychovávat. Staré známé: Tak ten už by ji zchytal, to si přeci nemůže k tobě dovolit, vždyť tě jednou zbije nebo zabije. Ty ho necháš? Co si dovolí příště? Vždyť z něj jednou bude zločinec nebo tebe dřív zavřou, počkej to teprve uvidíš, až bude starší a v pubertě.

V zápětí však jsem tyto myšlenky popřela, protože vím už mnoho let, že násilím to nikam nevedlo, a zásah ve smyslu jak ty na mě, tak já na tebe se nikdy neosvědčil. Pak mě napadlo: Kdyby mu někdo cizí dal jednou přes držku nebo ho nějak pokořil, třeba by byl pokornější, ale to mi teď nepomůže. Hlavně zůstat v klidu. V tu chvíli se ozvalo ego, připravené na vhodný okamžik a říká: Ty si neslyšela, co ti teď syn říkal? Jak ti hrozně nadával? Tobě? Mamince? To je nejhorší, co si může dítě k matce dovolit! To ti není ani líto? Naštěstí, a děkuji Bohu, jsem se nenechala strhnout emocemi. Povznesla jsem se nad to, že na mě padly tak šílené nadávky. Věděla jsem už z minulosti, že to syn používá jen ve vyhroceném vzteku spojeném s bezmocí, že to je jeho jediný možný výstřel ze světlice.
Nastává můj další vnitřní rozhovor. Co mám teď dělat? Zase nevím. Nechci být agresivní, vždyť to právě dítě u mě nesmí vidět, jsem jeho příklad a vzor. Nechám ho bez povšimnutí? Jakože se nic nestalo? Ve smyslu, když nic neudělám, tak nic nezkazím? Až sem do tohoto bodu jsem už častokrát došla, ale pak jsem měla problém, jak znovu navázat se synem kontakt a jak celou věc dokončit.

Syn je zavřený v pokoji. Snažím se i teď zachovat vnitřní klid. V hlavě mi proběhla myšlenka: Měj své dítě ráda ne jen když je hodné, ale i když je zlobivé a zlé, i tehdy potřebuje vědět, že ho máš ráda. To je skutečná láska k dítěti. Vstala jsem tedy a šla jsem do pokoje. Syn seděl na posteli a s očima sklopenýma k zemi trucoval. Řekla jsem: "Jen jsem ti chtěla říct, že tě mám ráda, a že mě mrzí, co jsi mi řekl." V tu chvíli jsem zahlédla hledaný notýsek, který ležel hned u dveří na komodě. "Jo a ten notýsek máš tady na komodě." A z pokoje jsem odešla.

Dál jsem zatím nevěděla co udělat víc.
To přeci nejde, nic neudělat a být netečná, lhostejná. Nemůže se chovat takhle k mámě! Musí si uvědomit, že tohle přehnal, a že to není v pořádku. Ale jak a co udělat, aby to mělo ten správný výchovný efekt a bez násilí? Nevím. Alespoň mi pomalu dochází, že bych ho tam neměla nechávat zas tak dlouho trucovat a měla už něco vymyslet.
Dříve, když mé dítě překročilo nějakou mez, málokdy jsem se zabývala tím, co dítě prožilo, že se takto zachovalo, řešila jsem okamžitě následky a to řádnými důsledky. Příčina pak zůstávala v dítěti jako zhnisaná rána.

Vezmu to tedy od příčiny a snažím se nejprve pochopit jeho jednání. Je pravda, že měl opět záchvat vzteku, kvůli své zatvrzelé pravdě, že máma je úplně blbá, když po něm chce něco, co měla ona naposledy, a on to tedy logicky nemůže mít. Dobře. To je jedna věc. Dostala jsem ho do situace, kdy se cítil bezmocně, nemohl mi vyhovět a splnit podle něj nesplnitelné. To chápu. Ale mým úkolem je přeci syna směrovat k láskyplnosti a ukazovat mu to svým příkladem. Musím za ním zajít, nemohu déle čekat. V duchu si přehrávám rozhovor, který se mi zdá dobrý a jdu za ním do pokoje.

Syn leží na posteli, má na sebe otevřené okno. Venku je už docela zima. Oblékl si svetr, a většinu těla má zakrytou malým běhounem. Tím, že teď spí většinou se mnou, peřinu a polštář má u mě v pokoji. Ptám se ho: "Co děláš?" A on: "Nic," a začne naznačovat, že je mu zima. Pokračuji v dialogu: "Ty nechceš dneska spát se mnou?" Začne se uculovat a tiše říká: "Chci." Ptám se ho: "A kvůli čemu ses vztekal a nadával mi?" Odpovídá: "Protože jsi založila notýsek sem na komodu a já ho kvůli tobě nemohl najít."
"A víš, že jsem ti ten notýsek dávala do ruky v obýváku a sem sis ho položil ty sám a jen si na to zapomněl a myslel sis, že jsem ho ztratila já?" Říká: "Už jo." Já pokračuji: "A už víš, že všechno, co se stalo, jak si se musel vztekat, a žes mi nadával, že bylo zbytečné? Jestli chceš spát se mnou v posteli mám jednu podmínku. Protože mě stále mrzí, že jsi mi ošklivě nadával." Syn pochopil a řekl: "Promiň." Já nato: "To nestačí, chci ještě pusu, obejmutí a abys měl vyčištěné zuby." Syn vyskočil z postele, běžel do koupelny, pak skočil do mé postele, takže jsem ho ještě zavolala, jestli na něco nezapomněl a natáhla jsem ruce k obětí. Syn mi dal pusu, objali jsme se a dodal, že takovej na mě nechtěl bejt.

A jestli mě jindy obejme nebo zabije uvidím příště.

Pokračování událostí zde:  http://dobro.infoblog.cz/clanek/co-uz-me-syn-naucil-svou-agresi-2-2-45832/