Co už mě syn naučil svou agresí 2/2

Druhá situace připutovala s příchodem syna ze školy, kdy mi hlásí, že má třídní důtku. Vyprávěl mi příběh, že při hudební výchově spolužáci o lavici před ním vydávali zvuky prdění a blbli a když už se učitelky zrak zaměřil tím směrem, jeden z oněch chlapců (expert třídy) se aktivně přihlásil a sdělil paní učitelce, že ty zvuky vydává můj syn. Učitelka bez váhání všem třem řekla, ať donesou žákovské knížky a přijdou si pro poznámku. Syn vzal žákovskou, vstal z lavice a vychrlil směrem ke spolužákovi, který to svedl na něj, palbu hodně nevybraných nadávek a jak šel kolem, ještě do něj strčil, že málem spadl ze židle. Syn v životě často naráží na křivdu, se kterou se neumí vypořádat. Má pak záchvat vzteku, mluví sprostě.

Narazila jsem tedy na další překážku. Nevím, jak mu účinně vysvětlit, aby se nevztekal a nereagoval takovým způsobem, aby tomu předešel. A tak začalo druhé kolo. Dala jsem mu prostor pro vysvětlení a mírnou domluvou jsem mu sdělila, že chápu jeho zlost, ale že takhle mluvit ve škole prostě nemůže a navíc, strčil spolužáka, který mu fyzicky nic neudělal, takže to přehnal a samozřejmě, když si je učitelka vzala stranou, aby řekli, jak to bylo, tak mlčel, místo aby řekl, jak to skutečně bylo. Tím jse to považovala za uzavřené.

Pak jsem mu uvařila mateřídouškový čaj, protože měl nějaký kašel. Řákám mu: "Vypij ten čaj, je na kašel." On, že ho pít nebude, že si bude dělat, co chce on. Rázem jsem se dostala zcela do jiných než klidných sfér a použila jsem na rychlo výhrůžku, že mu za každou drzost dám vařechou nebo domácí práci, a že si může dokonce vybrat. On, že ne a ohnal se po mě rukou. Tak jsem mu řekla, že jak se bude chovat ke mě, tak já k němu. Pak práskl dveřmi.

Mě se ve chvíli těsně před pádem do hlubin objevil text na monitoru od kamaráda, který mi poslal, co říká Bible:

V Písmu najdeme mnoho pasáží, které o fyzických trestech mluví.
„Své dítě učit kázni neváhej, dáš-li mu metlou, neumře! Když mu sám metlou nabiješ, jeho duši z pekla vytrhneš.“
(Přísloví 23:13-14; viz také 13:24; 22:15; 20:30)

Bible velmi zdůrazňuje, jak je trestání důležité; potřebujeme je všichni, abychom podávali výsledky, a daleko snáze se to naučíme jako děti. Děti, které jsou bez kázně, často vyrůstají ve vzpurné lidi, bez úcty k autoritám, a následně je pro ně obtížné i poslouchat a následovat Boha. Sám Bůh nás také ukázní a vede nás po správné cestě, zároveň nás vybízí k pokání za naše poklesky a chyby.
(Žalm 94:12; Přísloví 1:7; 6:23; 12:1; 13:1; 15:5; Izaiáš 38:16; Židům 12:9)

Kniha Přísloví obsahuje mnoho moudrosti na toto téma, například:
„Moudrosti dodává metla a domluva, rozpustilé dítě je pro matku ostuda.“
(Přísloví 29:15)
V tomto verši vidíme i následky, které plynou z netrestání – je to pro rodiče ostuda. Samozřejmě, že cílem každého trestu je dobro dítěte, a nesmí se používat jako výmluva pro ubližování nebo týrání dětí. Trest by také nikdy neměl sloužit k ventilování hněvu nebo frustrace.

Po přečtení těchto řádků jsem se zhluboka nadechla, vzala si do ruky tu největší vařečku a šla otevřít zabouchnuté dveře.
Mluvila jsem bez zlosti, bez vzteku, bez křiku, ale důrazně. Možná tak obyčejně a přirozeně mluví muži :)
Nejdřív jsem mu řekla, že je na mě drzej, že jsem jeho máma, a na tu bejt drzej nemůže.
Že nejsem blbka, která se nechá ponižovat a nadávat si. Řekla jsem, že jsem jeho máma, ne kráva.

Měl pořád nějaké připomínky, tak jsem k němu přistoupila blíž. Tváří v tvář. Hlubokým a důrazným hlasem, asi jako když vrah v temné uličce nečekaně chytí někoho pod krkem a říká: 'Ani se nehni nebo tě zabiju', jsem pomalu procedila skrze zuby: "Jsem tvoje máma, takže si na mě nebudeš dovolovat a to myslím smrtelně vážně."

Pak jsem odešla. Syn ani necekl. Vařečku jsem měla jen jako psychickou oporu. Spustily se mi slzy a jako když ze mě spadl balvan, docela se mi ulevilo. Měla jsem zvláštní, ale dobrý pocit. Došlo mi, že se situace vyhrotila až sem, protože ještě pořád něco chybělo, něco hodně důležitého. Zodpovědnost. Má zodpovědnost vést syna tím správným směrem.

Šla jsem pak za ním do pokoje, ať dlouho netrucuje a řekla jsem mu, ať si jde už lehnout a číst povinnou četbu do školy. Utrousil sice nějakou poznámku, ale já ho se sarkasmem uzemnila a poslechl. Když jsem mu pak přála dobrou noc, byl šťastný, objímal mě a pusinkoval mi nos. Jako by byl šťastný, že jsem konečně zasáhla.

Řekla jsem mu ještě v klidu: "Jsem tvoje máma a ty jsi můj syn, s tím ani ty ani já nic nenaděláme, to jsme si dohodli ještě před tím, než jsme se narodili, takže se s tim smiř a počítej s tím, že tak jako si vážíme Matky Země a Božího ducha, tak si ty jako můj syn budeš vážit svoji maminky, zaručuju ti, že se ponižovat nenechám."

Vybavilo se mi pak zpětně, jak v poslední době, když se mu v něčem nedařilo, třeba ve škole a měl poznámku nebo špatnou známku a já reagovala, že to nevadí, jak mi říkaval věty typu: "Mami, ty mě nemáš ráda, protože je ti to stejně jedno". To dítě si dávno samo říkalo nějaký můj zásah !

Vnitřní klid je důležitý, je to základ, aby naše další reakce nebyla destruktivní. Bez vnitřního klidu jsme dětem spíše pro smích nebo k pláči, nebo jsou z nás zmatení.

Mým úkolem je syna směrovat k láskyplnosti. Láskyplnost však není jen o pochopení a milém rozmlouvání. Milé rozmlouvání nebo dělání, že se v podstatě nic nestalo, může totiž znamenat vyhýbání se zodpovědnosti.

Láskyplnost by teda měla obsahovat i zodpovědnost. Láskyplně jej v případě nutnosti správného nasměrování "chytit pod krkem" je akt pro jeho budoucí život někdy nevyhnutelný a ničím jiným nenahraditelný. Je to můj skutečný projev lásky. A můj problém se na venek jen tak naštvat, zvýšit hlas, zkusím překonat představou, že začíná divadlo a já si zahraju na tu zlou a pořádně si to užiju.