Deti potřebuji péči rodičů
Publikováno 01.09.2014 v 15:31 v kategorii Naomi Aldort, přečteno: 178x
...z knihy Vychováváme děti a rosteme s nimi (1. část z kapitoly páté - samostatnost a moc)
Děti se často cítí bezmocné, protože jsou maličké a nezkušené ve složitém obrovském a uspěchaném světě - je tu spousta přístrojů, na které nesmí sahat; velcí lidé a zvířata, která jim nahánějí strach; místa, kam nesmějí sami; výšky, kam nedosáhnou; věci, s nimiž si neví rady; události, kterých se bojí; a rychlost, která je nad jejich vnímání. Pocit bezmoci bývá častou příčinou jejich rozčilení.
Děti chtějí cítit, že mají schopnost dovolat se odezvy na to, co potřebují. Zatímco dospělí se ve prospěch budoucnosti dokážou vzdát něčeho, co chtějí v přítomnosti, děti něco takového nedokážou. Potřebují vědět, že lidé kolem nich berou jejich okamžitá rozhodnutí vážně. Dítě, které bojuje s pocitem bezmoci a strádá tím, že neovládá svůj život, může zachvátit vztek, agrese nebo deprese podobně, jako to způsobují jiné emocionální deprivace.
Úplně odstranit dětský pocit bezmoci nelze, je ale možné výrazně zlepšit naději dítěte, aby samo sebe vnímalo jako samostatné a schopné. Malé dítě a batole ovlivňuje své okolí skrze vás a potřebuje, abyste byli jeho „prodlouženou rukou" všude tam, kam se samo nedostane. Někdy pro něj konkrétně něco uděláte, ale častěji to znamená jen neklást dítěti překážky a vytvořit pro ně bezpečí a podpořit jej. Tím, ze zajistíte bezpečné a zdravé fyzické i sociální prostředí, omezujete nutnost zákazů a příkazů. Dítě si pak může vybrat a řídit samo své činnosti, jídlo, rozvrh a zájmy v rámci bezpečného prostředí, které jste vytvořili.
Děti se často cítí bezmocné a vydané na pospas dospělým, přes všechny láskyplné záměry rodičů. Jejich hry s rodiči ale přerušuje vonění telefonů a děti prožívají neuctivá odstrčení, zatímco si rodič vyřizuje něco otravného. Jindy na ně dopadají příkazy, co mají dělat, y mají být zticha a jak se mají přizpůsobovat potřebám dospělých, se jejich potřeby opakovaně nerespektují. Děti jsou například často okřikované, že přerušují dospělé; ale plno dospělých úplně běžně přerušuje děti a skáče jim do řeči. Být vydán na pospas okolnostem a svévolnému rozhodování je po většinu dětského života v naší kultuře běžné.
Některé naše způsoby chování vyvolávají v dítěti bezmocnost aniž bychom si to uvědomili. Často si děláme plány a vůbec nedány dítěti možnost se vyjádřit, ačkoli naše rozhodnutí jeho život ovlivňuji Děti nejsou zahrnuty do našich životů, jak to bylo obvyklé v kmenových kulturách, pokud zrovna nejsme farmáři, něco nestavíme nebo se nezabýváme podobně sdílenou fyzickou činností. Dívat se, jak maminka píše, čte nebo vybírá peníze v bance, nenabízí nic, co by se dalo sledovat, ani do čeho by se dítě mohlo zapojit. To, co dítě vidí, nic neříká o tom, co se děje; kniha může být úžasná, ale batole jen vidí, jak tatínek sedí a zírá do stránek.
Běžně například bereme děti s sebou, když si jdeme něco zařizovat. Dítě si přeje pokračovat v tom, co zrovna dělá; ale my je vyrušíme, připoutáme do dětské autosedačky a někam vezeme, aniž by to byl jeho vlastní cíl. Očekává se od něj, že bude „ukázněné" a bude doprovázet dospělého na cestě. Takový zážitek by se nám na vlastní kůži vůbec nelíbil, ani bychom nechtěli po kamarádce, aby s námi jela, když si něco zařizujeme. Malé dítě vůbec netuší, že z toho máme prospěch; starší to už může chápat, ale stejně ho to nebaví. Naprostá většina našeho zařizování je pro dítě velká nuda, sestávající z čekám a sezení v autě.
Malé dítě sice mohou nákupy bavit, ale jak roste, je to pro něj zábava už jen tehdy, když dostane nějakou sladkost nebo novou hračku, což jinak může vést k frustraci. Lidské zkušenosti se sháněním potravy se hodně změnily: od sbírání plodů na poli, přes nákupy ve starém malém obchodě, až po nakupování v dnešních lákavých hypermarketech s příliš mnoha podněty, které často malé dítě frustrují. Ačkoli někteří rodiče dokáží dítě šikovně při nakupování zabavit a pochůzky probíhají dobře, pro většinu rodičů jsou nákupy s dětmi velkým zápasem.
Abyste takovému trápení zabránili nebo ho aspoň minimalizovali, dělejte co nejvíce nákupů a pochůzek v době, kdy se o děti může starat váš partner nebo někdo jiný. Dokud je dítě malé a potřebuje vás, většinu rodinných nákupů a vyřizování může obstarat otec; osamělý rodič si může domluvit pomoc přátel či rodiny. Nemusíte pak odtrhávat dítě od toho, co ho baví. Jinou možností je jít ven s dítětem podle jeho potřeb; do parku, na hřiště, k babičce a cestou udělat krátký nákup- Mnoho stresovaných malých dětí se uklidní, když se zařizování zkrátí na to nejnutnější.
Někdy se rodiče diví, proč děti nemohou vyrůstat jako za starých časů tak, že sledují životy dospělých a postupně se k nim připojují. To fungovalo, dokud rodiče žili přírodním a aktivním životem. Kde komunita pracuje společně jako při obdělávání půdy, stavění obydlí, vaření a provozování řemesel, může dítě práci rodičů sledovat se zájmem nebo se věnovat vlastní činnosti. Moderní společnost většinou takové možnosti neposkytuje a není v ní ani dost bezpečí a svobody, jako bývalo dřív. Může nám to být líto, ale naříkáním nad změnami přítomnost nezměníme. Život je neustálá změna a my se musíme stále přizpůsobovat a hledat cesty, jak se rozvíjet.
Děti se stále mohou připojit k řadě našich činností, jako je mytí nádobí, práce v zahradě nebo vaření. Pokud ale nejde o fyzickou činnost a naše aktivity zabraňují dítěti, aby dělalo, o co má zájem, bude se cítit bezmocné a frustrované. Potřeby jednoho člověka nelze naplňovat na úkor potřeb ostatních lidí nebo to přinejmenším něco stojí. A navíc většina činností, které děláme doma a na zahradě, není tím, kam rostoucí dítě směřuje. Potřebuje se zabývat intelektuální činností a rozvíjet zručnost v oblastech, které ho zajímají a podporují jeho vývoj.
K pocitu bezmocnosti vede také očekávání rodičů, že se dítě bude chovat, učit, mít určité zájmy a být platné ve společnosti podle nějakých „norem" a ne podle toho, jak se samo vyvíjí. Rodiče například často telefonují, že jim dělá starost chování dítěte mezi vrstevníky nebo na veřejnosti, např. v restauraci. Když jim poradím, aby dítě neposílali do kolektivu nebo na kroužek, kde to nemůže zvládnout, mají rodiče obavy, jak se dítě uplatní ve společnosti. Avšak dítě, které stráví odpoledne zápolením s ostatními dětmi, nenaplní své sociální potřeby. Místo aby si užívalo hry s kamarády, zažívá neúspěch v navazování vztahů a nedaří se mu ani vyhovět rodičům a cítí se pak bezmocné vůči oběma. Vraceli byste se vy do společnosti, kde si s nikým nerozumíte? Stejně jako dospělý i dítě, které není úspěšné v kolektivu, potřebuje jiný anebo jen určitý čas s rodiči, aby se naučilo být společenské.
Plno dětí nedokáže tiše sedět v restauraci. Má-li dítě možnost alespoň na chvíli vybít energii, možná to vydrží. Ale když ne, pak restaurace není místem, kde se respektují jeho potřeby. Jestliže na dítě klademe nároky jen proto, že o něm můžeme rozhodovat, pak se bude cítit bezmocné a časem zahořklé. Namísto toho, abyste poslouchali, co radí média nebo babičky, sledujte a poslouchejte své dítě, ať si myslí, kdo chce, co chce. Dítě vyrůstá tady a teď - na rozdíl od těch, kdo dávají dobře míněné rady. Samo je nejlepším odborníkem na své potřeby.
Dítě mohou dohánět do bezmocnosti naše nároky, i když nejsou přímočaře vyjádřeny. Můžeme třeba jen naznačit, že by bylo správné se rozdělit, že má batole začít chodit na WC, že má být dítě tiché, soucitné, vděčné a uctivé. Pokud dítě naše očekávání nedokáže splnit, může se cítit bezmocné a nedostatečné; pokud to dokáže, ale není to jeho svobodné rozhodnutí, bude mít nakonec stejný pocit. Začne vyjadřovat touhu, aby zůstalo malé a uniklo náloži očekávání; nebo začne být nevrlé anebo třeba může udělat, co si přejeme, jen proto, aby mělo náš souhlas nebo mělo od nás pokoj; a to vše vede k pocitu bezmoci.
Děti připravujeme o jejich pravomoc, jestliže odmítáme jejich osobní volby. Když vyberete hudební nástroj, na který má dítě hrát; sport který má dělat; místo, kam půjde ven a co tam bude dělat; dobu, musí jíst; nebo šaty, které musí nosit; nutně ho okrádáte o zkušenost z ovlivňování vlastního života. Jestliže se takové zážitky hromadí, může jeho vnitřní pocit bezmoci nakonec vyvolat vzpouru a agresi nezdravou poddajnost a depresi, přestanete-li vnucovat dítěti své nároky a ponecháte mu možnost ovlivňovat vlastní život, asi budete muset též chránit jeho svobodu. Nařizujeme si domy tak, aby se tam batolata i malé děti mohly svobodně a bezpečně pohybovat. A podobně můžeme pro malé dítě zabezpečit i širší okolí, včetně médií, jídla, hraček a sociálního okruhu, s nímž bude ve styku.
Svoboda dítěte závisí na tom, abychom mu zajistili bezpečí, aniž bychom ho museli ovládat. Když strávíme den v přírodě, nemusíme omezovat dětské hry tak, jak bychom museli na ulici ve městě. Tím, že se stýká s lidmi, které má rádo, a cítí se mezi nimi dobře, může si chodit samo hrát a nepotřebuje vaše zásahy.
Záleží na vašem způsobu života a rodičovských postojích, jak moc zabezpečíte okolí. Do určité míry kontroluje své okolí každý. Většina rodičů chrání děti před stykem se zbraněmi, drogami, násilím v televizi a asi i před cigaretami, alkoholem, kávou atd. Nevystavujete tyto věci doma, abyste pak zakazovali dítěti se jich dotýkat. Prostě mu je neukazujte.
Dětský pocit samostatnosti a vlastní moci se neodvozuje od toho, že si může vyzkoušet vše, co je v naší kultuře dostupné, ale od zážitku každodenní svobody ve svém domově a okolí. Když například vezmete dítě do cukrárny a pak mu zakážete jíst sladkosti, bude se cítit naštvané a bezmocné. Jestliže ale nepůjdete do cukrárny a dáte mu doma něco zdravého, bude se cítit samostatné a spokojené. Vedení znamená, že řídíte rodinný život tak, aby dítě mělo volnost věřit samo sobě. Jak bude vyrůstat, bude se víc a víc setkávat se vším, co je k dispozici bude sebejisté, bude si vybírat ne podle společenského tlaku, ale podle svých skutečných zájmů a hodnot.
Je-li váš vztah s dítětem založen na důvěře a ne na ovládání, bude dítě brát vaše rady a vedení vážně, protože ví, že za ním stojíte. Tato důvěra se bude hodit, až se bude stále více vyskytovat mimo domov a ve společnosti. Namísto toho, aby odmítalo vaše myšlenky, protože vás vnímá jako svou kontrolu a negaci svých představ, bude se vás ptát na rady jako milujícího spojence.
Jak jsme viděli v předchozích kapitolách, někteří rodiče se bojí, že dítě, které neovládají, je bude využívat. Nezapomínejte ale, že dítě které nežije v obavách, že bude připraveno o svou moc (že bude ovládáno, donucováno nebo řízeno), nemá vůbec potřebu „využívat" kohokoli. Přeje si pouze starat se o sebe, a když dostane tu možnost, prospívá. A prospívající dítě je příliš zaměstnané a šťastné, než aby se otravovalo s negativními strategiemi.
Děti chtějí cítit, že mají schopnost dovolat se odezvy na to, co potřebují. Zatímco dospělí se ve prospěch budoucnosti dokážou vzdát něčeho, co chtějí v přítomnosti, děti něco takového nedokážou. Potřebují vědět, že lidé kolem nich berou jejich okamžitá rozhodnutí vážně. Dítě, které bojuje s pocitem bezmoci a strádá tím, že neovládá svůj život, může zachvátit vztek, agrese nebo deprese podobně, jako to způsobují jiné emocionální deprivace.
Úplně odstranit dětský pocit bezmoci nelze, je ale možné výrazně zlepšit naději dítěte, aby samo sebe vnímalo jako samostatné a schopné. Malé dítě a batole ovlivňuje své okolí skrze vás a potřebuje, abyste byli jeho „prodlouženou rukou" všude tam, kam se samo nedostane. Někdy pro něj konkrétně něco uděláte, ale častěji to znamená jen neklást dítěti překážky a vytvořit pro ně bezpečí a podpořit jej. Tím, ze zajistíte bezpečné a zdravé fyzické i sociální prostředí, omezujete nutnost zákazů a příkazů. Dítě si pak může vybrat a řídit samo své činnosti, jídlo, rozvrh a zájmy v rámci bezpečného prostředí, které jste vytvořili.
Děti se často cítí bezmocné a vydané na pospas dospělým, přes všechny láskyplné záměry rodičů. Jejich hry s rodiči ale přerušuje vonění telefonů a děti prožívají neuctivá odstrčení, zatímco si rodič vyřizuje něco otravného. Jindy na ně dopadají příkazy, co mají dělat, y mají být zticha a jak se mají přizpůsobovat potřebám dospělých, se jejich potřeby opakovaně nerespektují. Děti jsou například často okřikované, že přerušují dospělé; ale plno dospělých úplně běžně přerušuje děti a skáče jim do řeči. Být vydán na pospas okolnostem a svévolnému rozhodování je po většinu dětského života v naší kultuře běžné.
Některé naše způsoby chování vyvolávají v dítěti bezmocnost aniž bychom si to uvědomili. Často si děláme plány a vůbec nedány dítěti možnost se vyjádřit, ačkoli naše rozhodnutí jeho život ovlivňuji Děti nejsou zahrnuty do našich životů, jak to bylo obvyklé v kmenových kulturách, pokud zrovna nejsme farmáři, něco nestavíme nebo se nezabýváme podobně sdílenou fyzickou činností. Dívat se, jak maminka píše, čte nebo vybírá peníze v bance, nenabízí nic, co by se dalo sledovat, ani do čeho by se dítě mohlo zapojit. To, co dítě vidí, nic neříká o tom, co se děje; kniha může být úžasná, ale batole jen vidí, jak tatínek sedí a zírá do stránek.
Běžně například bereme děti s sebou, když si jdeme něco zařizovat. Dítě si přeje pokračovat v tom, co zrovna dělá; ale my je vyrušíme, připoutáme do dětské autosedačky a někam vezeme, aniž by to byl jeho vlastní cíl. Očekává se od něj, že bude „ukázněné" a bude doprovázet dospělého na cestě. Takový zážitek by se nám na vlastní kůži vůbec nelíbil, ani bychom nechtěli po kamarádce, aby s námi jela, když si něco zařizujeme. Malé dítě vůbec netuší, že z toho máme prospěch; starší to už může chápat, ale stejně ho to nebaví. Naprostá většina našeho zařizování je pro dítě velká nuda, sestávající z čekám a sezení v autě.
Malé dítě sice mohou nákupy bavit, ale jak roste, je to pro něj zábava už jen tehdy, když dostane nějakou sladkost nebo novou hračku, což jinak může vést k frustraci. Lidské zkušenosti se sháněním potravy se hodně změnily: od sbírání plodů na poli, přes nákupy ve starém malém obchodě, až po nakupování v dnešních lákavých hypermarketech s příliš mnoha podněty, které často malé dítě frustrují. Ačkoli někteří rodiče dokáží dítě šikovně při nakupování zabavit a pochůzky probíhají dobře, pro většinu rodičů jsou nákupy s dětmi velkým zápasem.
Abyste takovému trápení zabránili nebo ho aspoň minimalizovali, dělejte co nejvíce nákupů a pochůzek v době, kdy se o děti může starat váš partner nebo někdo jiný. Dokud je dítě malé a potřebuje vás, většinu rodinných nákupů a vyřizování může obstarat otec; osamělý rodič si může domluvit pomoc přátel či rodiny. Nemusíte pak odtrhávat dítě od toho, co ho baví. Jinou možností je jít ven s dítětem podle jeho potřeb; do parku, na hřiště, k babičce a cestou udělat krátký nákup- Mnoho stresovaných malých dětí se uklidní, když se zařizování zkrátí na to nejnutnější.
Někdy se rodiče diví, proč děti nemohou vyrůstat jako za starých časů tak, že sledují životy dospělých a postupně se k nim připojují. To fungovalo, dokud rodiče žili přírodním a aktivním životem. Kde komunita pracuje společně jako při obdělávání půdy, stavění obydlí, vaření a provozování řemesel, může dítě práci rodičů sledovat se zájmem nebo se věnovat vlastní činnosti. Moderní společnost většinou takové možnosti neposkytuje a není v ní ani dost bezpečí a svobody, jako bývalo dřív. Může nám to být líto, ale naříkáním nad změnami přítomnost nezměníme. Život je neustálá změna a my se musíme stále přizpůsobovat a hledat cesty, jak se rozvíjet.
Děti se stále mohou připojit k řadě našich činností, jako je mytí nádobí, práce v zahradě nebo vaření. Pokud ale nejde o fyzickou činnost a naše aktivity zabraňují dítěti, aby dělalo, o co má zájem, bude se cítit bezmocné a frustrované. Potřeby jednoho člověka nelze naplňovat na úkor potřeb ostatních lidí nebo to přinejmenším něco stojí. A navíc většina činností, které děláme doma a na zahradě, není tím, kam rostoucí dítě směřuje. Potřebuje se zabývat intelektuální činností a rozvíjet zručnost v oblastech, které ho zajímají a podporují jeho vývoj.
K pocitu bezmocnosti vede také očekávání rodičů, že se dítě bude chovat, učit, mít určité zájmy a být platné ve společnosti podle nějakých „norem" a ne podle toho, jak se samo vyvíjí. Rodiče například často telefonují, že jim dělá starost chování dítěte mezi vrstevníky nebo na veřejnosti, např. v restauraci. Když jim poradím, aby dítě neposílali do kolektivu nebo na kroužek, kde to nemůže zvládnout, mají rodiče obavy, jak se dítě uplatní ve společnosti. Avšak dítě, které stráví odpoledne zápolením s ostatními dětmi, nenaplní své sociální potřeby. Místo aby si užívalo hry s kamarády, zažívá neúspěch v navazování vztahů a nedaří se mu ani vyhovět rodičům a cítí se pak bezmocné vůči oběma. Vraceli byste se vy do společnosti, kde si s nikým nerozumíte? Stejně jako dospělý i dítě, které není úspěšné v kolektivu, potřebuje jiný anebo jen určitý čas s rodiči, aby se naučilo být společenské.
Plno dětí nedokáže tiše sedět v restauraci. Má-li dítě možnost alespoň na chvíli vybít energii, možná to vydrží. Ale když ne, pak restaurace není místem, kde se respektují jeho potřeby. Jestliže na dítě klademe nároky jen proto, že o něm můžeme rozhodovat, pak se bude cítit bezmocné a časem zahořklé. Namísto toho, abyste poslouchali, co radí média nebo babičky, sledujte a poslouchejte své dítě, ať si myslí, kdo chce, co chce. Dítě vyrůstá tady a teď - na rozdíl od těch, kdo dávají dobře míněné rady. Samo je nejlepším odborníkem na své potřeby.
Dítě mohou dohánět do bezmocnosti naše nároky, i když nejsou přímočaře vyjádřeny. Můžeme třeba jen naznačit, že by bylo správné se rozdělit, že má batole začít chodit na WC, že má být dítě tiché, soucitné, vděčné a uctivé. Pokud dítě naše očekávání nedokáže splnit, může se cítit bezmocné a nedostatečné; pokud to dokáže, ale není to jeho svobodné rozhodnutí, bude mít nakonec stejný pocit. Začne vyjadřovat touhu, aby zůstalo malé a uniklo náloži očekávání; nebo začne být nevrlé anebo třeba může udělat, co si přejeme, jen proto, aby mělo náš souhlas nebo mělo od nás pokoj; a to vše vede k pocitu bezmoci.
Děti připravujeme o jejich pravomoc, jestliže odmítáme jejich osobní volby. Když vyberete hudební nástroj, na který má dítě hrát; sport který má dělat; místo, kam půjde ven a co tam bude dělat; dobu, musí jíst; nebo šaty, které musí nosit; nutně ho okrádáte o zkušenost z ovlivňování vlastního života. Jestliže se takové zážitky hromadí, může jeho vnitřní pocit bezmoci nakonec vyvolat vzpouru a agresi nezdravou poddajnost a depresi, přestanete-li vnucovat dítěti své nároky a ponecháte mu možnost ovlivňovat vlastní život, asi budete muset též chránit jeho svobodu. Nařizujeme si domy tak, aby se tam batolata i malé děti mohly svobodně a bezpečně pohybovat. A podobně můžeme pro malé dítě zabezpečit i širší okolí, včetně médií, jídla, hraček a sociálního okruhu, s nímž bude ve styku.
Svoboda dítěte závisí na tom, abychom mu zajistili bezpečí, aniž bychom ho museli ovládat. Když strávíme den v přírodě, nemusíme omezovat dětské hry tak, jak bychom museli na ulici ve městě. Tím, že se stýká s lidmi, které má rádo, a cítí se mezi nimi dobře, může si chodit samo hrát a nepotřebuje vaše zásahy.
Záleží na vašem způsobu života a rodičovských postojích, jak moc zabezpečíte okolí. Do určité míry kontroluje své okolí každý. Většina rodičů chrání děti před stykem se zbraněmi, drogami, násilím v televizi a asi i před cigaretami, alkoholem, kávou atd. Nevystavujete tyto věci doma, abyste pak zakazovali dítěti se jich dotýkat. Prostě mu je neukazujte.
Dětský pocit samostatnosti a vlastní moci se neodvozuje od toho, že si může vyzkoušet vše, co je v naší kultuře dostupné, ale od zážitku každodenní svobody ve svém domově a okolí. Když například vezmete dítě do cukrárny a pak mu zakážete jíst sladkosti, bude se cítit naštvané a bezmocné. Jestliže ale nepůjdete do cukrárny a dáte mu doma něco zdravého, bude se cítit samostatné a spokojené. Vedení znamená, že řídíte rodinný život tak, aby dítě mělo volnost věřit samo sobě. Jak bude vyrůstat, bude se víc a víc setkávat se vším, co je k dispozici bude sebejisté, bude si vybírat ne podle společenského tlaku, ale podle svých skutečných zájmů a hodnot.
Je-li váš vztah s dítětem založen na důvěře a ne na ovládání, bude dítě brát vaše rady a vedení vážně, protože ví, že za ním stojíte. Tato důvěra se bude hodit, až se bude stále více vyskytovat mimo domov a ve společnosti. Namísto toho, aby odmítalo vaše myšlenky, protože vás vnímá jako svou kontrolu a negaci svých představ, bude se vás ptát na rady jako milujícího spojence.
Jak jsme viděli v předchozích kapitolách, někteří rodiče se bojí, že dítě, které neovládají, je bude využívat. Nezapomínejte ale, že dítě které nežije v obavách, že bude připraveno o svou moc (že bude ovládáno, donucováno nebo řízeno), nemá vůbec potřebu „využívat" kohokoli. Přeje si pouze starat se o sebe, a když dostane tu možnost, prospívá. A prospívající dítě je příliš zaměstnané a šťastné, než aby se otravovalo s negativními strategiemi.
Komentáře
Celkem 0 komentářů