Dnes ráno jsem viděla, jak dítě potřebuje lásku.

Dnes jsem byla venčit psa a nešlo nepřeslechnout vzlykání. Přes ulici spěchala nervozní maminka s dítětem. Držela v náručí asi 4 letou holčičku za zadeček, nohy visely a houpali se do kroku chůze matky. Maminka spěchala. Holčička kňourala na celou ulici, ale nebyl to pláč, bylo to vyloženě kňourání. Maminka celou dobu zkoušela různé alternativy, aby holčičku uklidnila.
"Nebreč!"
"Ueeee, eeee..."
"Buď už zticha!"
"Ueeee, eeee..."
Pak slyším dvakrát plesknutí ruky na zadek holčičky.
"Ueeee, eeee..."
Pak paní zřejmě vidí mě a začíná holčičku utěšovat mírnějším hlasem:
"Tak už nebreč, paní učitelka na tebe už ve školce čeká."
"Paní učitelka už se na tebe těší."
"Ueeee, eeee..."
"A koupíme pak kšiltovku a budeš krásná ano."
"Ueeee, eeee..."
Nic z toho všeho nepomáhalo holčičku utišit.

Tak jsem si představila holčičku jako hrnec s vřícím mlékem, které stéká na sporák.

Přidávám plyn, abych zvýšila teplotu (plácnutí na zadek).

A když už si nevím rady a mléko stále překypuje, najdu pokličku a silou tisknu, aby se mléko nedostalo ven (utěšuji dítě tím, že odvádím pozornost od tématu).

Bezmocně se snažím mléko zastavit, nesmí z hrnce přetékat, je to nesprávné, neslušné, špatné (je špatné, když mě jako matce pláče dítě, co si o mě pomyslí lidé).

Přitom by stačilo snížit plamen (uklidnit se, přestat se stresovat zvlykáním dítěte a vzpomenout si, že bych v této situaci měla použít svou lásku k dítěti, o kterou volá - to znamená zajímat se o dítě a ne o to, jak uklidnit svůj stres, který pláč dítěte vyvolává).

Plamen by dále stačilo jen pozorovat (držet holčičku v náručí, bez snahy ji utěšovat, přesměrovat pozornost k ní, s oproštěním se od vlastních emocí za každou cenu zvrátit situaci).

Pak pozorováním plamene mohu již v klidu zjišťovat, kolik plynu ještě ubrat nebo zda plyn vypnout zcela, aby se mléko nepřipálilo (podívat se holčičce do očí a nechat ji říct, co cítí a co prožívá, za pomoci neutrálních otázek, které ji pomohou mi vše sdělit).

Dát svému dítěti důvěru a nechat je vlastní pocity prožít, aby pak mohlo dojít samo k řešení a mohlo se uklidnit.

Pokud mu nedáme prostor prožít emoce, vytvoří se v dítěti blok a utěsněná poklička se jednou znovu nadzvihne.

Dělá mi již radost, když můj syn prožívá emoci, zlost, vztek, pláč. Má nespočet bloků z dětsví. Nevěděla jsem, jak dávat lásku. Nyní, Bohu dík, vím, že když jej nechám emoci prožít, že se čistí a ozdravuje jeho tělo i duše. Je to ten nejšetrnější a nejpřirozenější způsob, ve kterém mu již rozhodně nebudu bránit a s láskou a mou podporou mu umožním, aby si jej prožil.

Nádherné zjištění mám také v tom, že není potřeba se dítěte ptát, zda něco potřebuje. Je to jen můj strach, obava a přehnaná starost. Pokud nějakou mít bude, příjde samo a sdělí mi to. Dotazování se je projev podceňování dítěte, které vede k jeho nízkému sebevědomí a k nesamostatnosti. Místo toho se pro mě stává důležité vždy naslouchat, pokud ke mě syn mluví, dívat se mu do očí a plně se mu v tu chvíli, kdy si žádá mou pozornost, věnovat, ne napůl ucha, neodpovídat jako že tu není nebo že mě ruší. Znamená to pro něj, že mi není lhostejný, získává sebedůvěru a ztrácí pochyby, že ho nemám ráda. Není pak tak agresivní. Je klidný, má radost a nejkrásnějším darem pro mě pak je, když ke mě příjde s nataženýma rukama, že mě jde obejmout.

Návštěvy u psychiatrů a psychologů v poradnách pak pro mě začínají zcela ztrácet smysl.