Dnešní setkání s Bohem - oprava auta

Ráda bych se s vámi podělila o dnešní setkání s Bohem neboli jak funguje život s vědomím, že jsme jednota.

Mám Felicii starou 16 let, říkám jí Honzík. Je trpělivá a vždy se snaží mě dovézt tam, kam potřebuji, aniž by se stala nějaká nehoda nebo nepříjemná příhoda. Nemá ráda zlostné lidi, ale nikdy by jim neublížila, jen prostě přestane v tu chvíli jet a dotyčný člověk plný zlosti musí jít pěšky a při té chůzi se zbaví hněvu a je zase klidný a spokojený.

Poslední týden mě Honzík připomíná každý den, že bych ho měla nechat kapánek opravit a prohlédnout. Zadek je poněkud spadlý, už vím, že jsou to prasklá péra u tlumičů. Na dveřích od kufru jsou v plechu díry už tak na prst a gumy skřípají v zatáčkách, prý protože jsou ještě zimní. Takže jsem začala přemýšlet o tom, že bych měla myslet na nějakou opravu nebo v horším případě výměnu auta. V létě se totiž chystám na dovolenou a cítím jakousi zodpovědnost za jeho stav, jelikož nepojedu sama a aby se mnou vůbec ti dotyční jeli, až Honzíka uvidí.

Říkala jsem si teď pár dní: Tím , že za 14 dní na týden odjíždím a auto zůstane doma, mohlo by se zatím někde opravit. Váhala jsem však, k jakému servismanovi bych ho dala nebo kdo by ho dal do kupy.

A nebo taky...
Mezi naším bytovým domem a parkovištěm je malý svah, na kterém stojí vysoký strom, který roste křivě a je nahnutý asi 30 stupňů nad jedno z parkovacích míst. Zde s oblibou parkuji, protože je to jediné místo, které zůstane vždy volné. A víte proč? Protože kdo parkuje pod stromem, má ho osraté od sýkorek a kosáků :) Což mě vůbec nevadí, protože jsem domluvená s deštěm, že mi ho občas opláchne. No a tentokrát mě napadla dokonce i taková zvrácená myšlenka. Třeba mám zase zaparkovat pod ten strom, bude bouřka, strom spadne na auto, pojišťovna mi ho zaplatí a já si koupim nový, ..... nenene. Hej ty moje milé ego! A jak plácnete dítě přes ruku, že se to nedělá, plácla jsem v duchu ego, aby se zase uklidnilo :) Co to vymýšlíš, jen to nech plynout, ono se to nějak zařídí, hlavně nevymejšlej hlouposti. Věř mi a už nic neřeš.
To bylo včera.

Dnes příjdu večer z práce domů, paráda, zítra volno. Uvařím si kafe a namažu chleba, že si dám večeři a najednou telefon.
Netušila jsem, že volá Bůh prostřednictvím mého taťky.

Taťka má u mě schované peníze, protože se zná a ví, že by je všechny hned utratil. Takže občas zavolá a přijede si na kole pro nějakou částku, bydlí asi jeden km ode mě.
"Ahoj, jseš doma? Něco bych potřeboval."
"Jsem. Příjdeš si pro peníze, viď?", říkám.
"No prosím tě, a máš čas? Že bys mi je přivezla, já tu budu čekat před domem."

Podívala jsem se na horký kafe a připravený chlebík, ale řekla jsem si, no co, trocha odříkání od žvance mi taky prospěje. Dojela jsem k taťkovi, předala peníze a protože jsme se neviděli od vánoc, tak se ptá: "Tak co, jak se máš? Co je nového?"
A já na to: "Nového nic, akorát teď přemýšlím, kde nechat opravit auto. Má spadlej zadek a policajti už mi říkaj, že v kufru vozim asi mrtvoly."
"Opravit?", dívá se nešťastně na Honzíka. "Neměla bys spíš koupit nový? Vždyť je to samá díra! Podívej, tady vedle v baráku vozej auta z něměcka, voni by ti dovezli určitě lepší za pár peněz. Jestli chceš tak se ti zeptám."
"No to by bylo fajn," řekla jsem a byli jsme domluveni. Najednou z toho sousedního domu prochází okolo nás chlap v montérkách a fajnovém klobouku a říká: "No nazdar. Co to máte za auto?" A taťka říká: No právě se bavíme o tom, že bys dceři mohl přivézt nový".
A chlap říká: "Ty díry vůbec v jízdě nevadí, ty se můžou olepit lepenkou, to v garáži mám horší auto na opravu. Nojo a vidim, že sou prasklý péra, ty se můžou v pohodě vyměnit, objednali bysme nový a bude to."
"Vy byste mi ho spravil?" ptám se.
"No jestli máš hodně peněz, tak řekni kdy a domluvíme se."
"A vyměnil byste mi ještě kola zimní za letní a mohl celé auto prohlédnout?"
"No to není problém, no jo. Tak kdy to přivezeš?"
"Jedu za 14 dní na týden pryč, tak bych auto přivezla den předtím a po týdnu bych si ho vyzvedla?"
Chlap už byl na půl na odchodu a jen mávne rukou: "Jo, nech ho pak vedle tamtoho žigula, já už ho poznám".
S taťkou jsme si jen úsměvně řekli: "A tak to má bejt." a já jela radostně domů, sníst si tu večeři.