Emocionální jistota

Sdílejte život s dítětem, které je hodné a tvůrčí ne proto, že se vás bojí, ale proto, že je to jeho vlastní svobodná vůle.

Děti dokážou uvolnit stres a zachovat si emocionální rovnováhu pouze tehdy, když cítí, že se mohou vyjadřovat naprosto bezpečně. Potřeba cítit emocionální bezpečí je tedy těsně spojena s potřebou svobodného sebevyjádření. Dítě se bude cítit bezpečně, když na jeho emocionální projevy odpovídáte laskavě a s úctou a když uvidí, že jste citliví a ostatní lidé kolem vás se také mohou bezpečně projevovat.

Dítě se učí ze zkušenosti: Může udělat chybu bez obav, nebo je to ostuda? Může plakat a dostane se mu účasti a pozornosti, nebo bude snižováno? Může vám sdělit své nejhlubší obavy a bude vyslechnuto s porozuměním? Mohou se vedle vás ostatní lidé, se kterými se stýkáte, bezpečně vyjadřovat a dělat chyby? Dítě, které musí být stále na pozoru, aby neudělalo nebo neřeklo něco „špatného", se nemůže ve vyjadřování cítit dost bezpečně. Bojí se, že ho rodiče odsoudí, poníží, budou mu radit nebo se snažit změnit jeho názor. Nemůže se bezprostředně vyjádřit, pokud nemá jistotu bezpodmínečné lásky rodičů.

Není naším cílem vychovávat dítě tak, aby se vůbec ničeho nebálo (to je nemožné a nebezpečné), ale tak, aby se přirozená nálož úzkostí mohla ventilovat ven, a tak zůstala zachována emoční rovnováha. Stav trvalé úzkosti poškozuje schopnost dítěte myslet, učit se, navazovat vztahy a vyvíjet se. Domov má být místo, kde je bezpečí a možnost projevit emoce pozorným a naslouchajícím rodičům a dalším pečovatelům. Dítě se tak může rychle zbavit nepříjemných pocitů, aniž by je zadržovalo nebo potlačovalo bolest.
Ať se snažíme jakkoli, děti vždy žijí v určité míře strachu, což je normální pro maličké bytosti, které se teprve učí být lidmi (pokud to tak lze říci), a jsou životně závislé na větších lidech. Jako rodič jste pro dítě spása a ochrana, ten, komu věří a na jehož obranu se až do dospělosti spoléhá. Buďte bezpečným spojencem svého dítěte, abyste oba žili v emoční rovnováze. Potřebuje zažívat, že si vážíte jeho pocitů, rozhodnutí a myšlenek. Při jedné konzultaci mi vyprávěl otec, jak pozorně naslouchal svému synovi.

Pětiletý Herbert se sám klouzal na klouzačce, když k němu přišli další dva chlapci. „Půjdeš si s námi hrát na kolotoč?" zeptal se jeden Herberta. Herbert se na ně tiše díval a ani se nehnul. Pak šel k tatínkovi a zanořil obličej do jeho kabátu. Jeden z chlapců se zeptal: „Proč nemluví?" „Myslím, že si chce hrát sám," odpověděl jeho otec Robert. Oba chlapci odešli.
Otec dal synovi pusu a řekl: „Chceš se dál klouzat?" „Chci jít domů," řekl Herbert.
„Tak jdeme," řekl Robert, vstal, vzal syna za ruku a šli pryč.
„Jsi rád, když jsi na hřišti sám?" ptal se Robert, aby zjistil, co chce jeho dítě.
„Ano."
„A nestojíš o to, aby s tebou jiné děti mluvily?"
„Hmm."
„Rozumím ti, jak se asi cítíš. I já často dělám rád něco sám."
„Bětka si ráda hraje s ostatními dětmi," řekl Herbert o své starší sestře.
„Já vím. Ty jsi víc po mně. Když jsem byl malý, hrál jsem si často sám a nechtěl jsem
mluvit s ostatními dětmi. Je dobře, když děláš to, co víš, že je pro tebe správné."
„Tati?"
„Copak Herbíku?"
„Víš, co teď cítím pro sebe jako bezvadné?"
„Co?"
„Půjdu domů a sním si zbytek pizzy."

Herbertův otec se nesnažil změnit názor svého syna, o ničem ho nepřesvědčoval, ani nedával najevo, že by jeho rozhodnutí nebylo rozumné. Tím, že ho naprosto respektoval a řekl mu i o sobě, vytvořil otec emocionální bezpečí a upřímný kontakt. Taková míra důvěry vede k tomu, že si dítě postupně věří a je s otcem v citlivém kontaktu. Cílem je mít vztah, ve kterém chce dítě své pocity a myšlenky sdělovat, neboť důvěřuje vaší nepodmíněné lásce.

Jakákoli pochybnost v dětské mysli ohledně vaší neochvějné podpory může vztah k vám narušovat. Aby nevyvolalo hněv nebo kritiku, přestává se dítě vyjadřovat autenticky. Odmítá vám říci, jak se cítí, protože když vám to chtělo říci minule, neměli jste čas a nedávali pozor, anebo jste udíleli rady, namísto naslouchání. Může také rychle souhlasit s požadavky, ne proto, že by mu dělalo radost pomáhat nebo poslouchat, ale protože si netroufá říci svůj názor. Takové jednání nakonec dítě okrádá o jeho schopnost věřit a rozumět vlastním pocitům a může poškozovat jeho schopnost myšlení a navazování vztahů.

Mnoho lidí to pochopí až po letech, když jsou sami dospělí. Jedna matka mi při konzultaci sdělila, jak byla v dětství stále nejlepší studentka. „Neměla jsem jinou možnost," říkala. „Musela jsem být nejlepší a předstírat, jak mě to baví. Uvnitř jsem se cítila bezmocná a plná strachu, že když budu jen o trochu horší, nebudou mě mít rádi a já nebudu mít žádnou cenu."

Jiná matka mi vyprávěla, jak často předstírala, že souhlasí s tatínkem, aby získala jeho přízeň, o kterou bojovala se sestrou. „Tatínek řešil naše hádky a já jsem s tím souhlasila, i když jsem byla rozčilená a chtěla jsem to vyřešit jinak." Děti tak velice touží po přijetí, že kdykoli rodiče jednají jinak než s láskou a respektem, mohou začít o sobě pochybovat. Nejenže musí věřit, že si jich vážíte a respektujete je, ale musí vědět, že si vážíte i stresových projevů, přestože je kritizujete nebo se zlobíte. Ideální výchova, kdy se dítěti dostává po14u4 ze laskavosti, se daří jen málokdy. Jakkoli moc si přejete, abyste se k dítěti chovali co nejlépe, přijímejte také své i jeho chyby. Buďte upřímní a umožněte dítěti, aby vám mohlo bezpečně sdělit, jak se cítí. Tím, že rozpoznáváte, co dítěti ublížilo, obnovujete znovu důvěru tam, kde byla narušena.

Jak již bylo zmíněno, pro dítě je největším zdrojem úzkosti odmítnutí a odsouzení jeho pocitů a rozhodnutí. Cítí-li se dítě zahanbeno za to, co řeklo nebo udělalo, může se stáhnout a předstírat, že je takové, jaké chcete. Jeho povolnost vás může zmást natolik, že jste slepí k jeho obtížím až do té doby, než vzniknou větší problémy.

Zahanbit a zastrašit dítě mohou i rádoby „vtipné" poznámky. Lehkovážné připomínky na úkor dítěte vytváří bariéru nedůvěry. Poškozené dítě nejspíše předstírá, že ho vtip baví, zatímco je vnitřně otřesené. Vybavuji si příběh Josefa a jeho dědečka.

Šestiletý Josef jedl se zjevnou chutí večeři, mlaskal a žvýkal s otevřenými ústy. „Hele, Josefe, poznám, že jíš, i se zavřenýma očima, a když je otevřu, můžu ti spočítat všechny zuby," podotkl jeho děda Ted a zakucká- val se smíchy. Josef neřekl ani slovo.
„Není mi jasné, jak se cítíš po tom, co ti řekl děda," řekl tatínek Sam, protože mu chtěl
pomoct cítit se bezpečně. Pak se ho zeptal: „Chtěl bys k tomu něco říci?" „No tak, jak se ti líbil můj vtip?" zeptal se děda. Se sklopenýma očima Josef odpověděl: „Byla to legrace."
Později při konzultaci Josef přiznal: „Prostě se tvářím, že se mi podobné vtipy líbí. Ve skutečnosti je nenávidím. Cítím se hrozně. Dělá si ze mne legraci a říká tomu „humor". „Proč jsi dědovi neřekl, co cítíš?" zeptal se tatínek.
„Bojím se, že se rozčílí nebo se s tebou bude hádat, tati," odpověděl Josef. „Myslí si, že bych se měl jeho vtipům smát."

Dítě nejsnáze skoncuje s nepříjemností, když předstírá, že rádo udělá cokoli, čím se dospělému zavděčí. Ponižování zahalené do humoru je už tak dost hrozné. Předstírání, že to bere jako „vtípek", ho chrání před dalším útokem. Jenže když dítě prožívá strach, nemůže prožívat lásku. Cítí se zmatené tím, že člověk, kterého miluje nejvíce, je zároveň ten, komu se bojí sdělit své opravdové city. Za čas si pak pomyslí: „Něco je se mnou špatně. Nechovám se tak, jak by chtěli." A tento vnitřní rozhovor boří sebedůvěru.

Nesmíme se bát vlastních chyb, když se snažíme vytvářet prostředí, kde se děti cítí bezpečně. Jestli se sami bojíme, dítě nasává naši úzkost, a to jen zhoršuje jeho pochyby o sobě. Když se nadměrně obáváme, že je dítě příliš citlivé, bereme mu schopnost přijímat lidskou realitu, schopnost postavit se bolesti, odpustit a dělat vlastní chyby Děti dokáží zvládnout mnoho těžkých situací, pokud mohou plně vyjádřit své emoce a dostane se jim pozornosti rodičů. Ve skutečnosti to, že rodiče nejsou „dokonalí", může být příležitostí k pokroku. Podmínkou je, aby se to neopakovalo příliš často, aby dítě nebylo zneužíváno a abyste mu své omyly v těžkých situacích vysvětlili, uznali jeho zraněné city a omluvili se mu.