Emocionální projevy dítěte

Schopnost plakat, smát se a vyjadřovat pocity a myšlenky mají pouze lidé. Tím, že sdělíme, co máme na mysli, si udržujeme emoční rovnováhu a můžeme se svobodně rozvíjet. Jsou lidé, kteří dokáží sami utišit svou mysl, a pak pokračují dále. Většina z nás však žije tak, jako bychom my byli totéž, co naše mysl, a proto potřebujeme nástroje, jak se vyrovnat s jejími reakcemi a zraněními. Vyjadřováním sebe sama zároveň navazujeme vztahy s lidmi, jež milujeme. Děti se vyjadřují nejen proto, aby dosáhly emocionální rovnováhy, ale také v zájmu svého intelektuálního a sociálního vývoje.

Když zabráníme dítěti plně projevovat své pocity, nezabráníme pocitům, ale pouze jejich vyjádření. Pokud se dítě nemůže plně vyjádřit buď proto, že to nedokáže, nebo se necítí bezpečně, pocity se hromadí, až se dostane do stresu. A to vždy vede jak k projevům tělesným, tak k poruchám chování či vývoje, včetně agrese, deprese, tiků, kompulzivního jednání, poruch učení, poruch spánku a dalších.

Smích, tvořivost a podobné příjemné způsoby sebevyjádření u dětí většinou podporujeme a těší nás. Když ale dítě ventiluje bolest, zlost, žárlivost, osamělost, zklamání nebo smutek, máme tendenci tento zdravý proud citů zastavit, a tím narušujeme jeho vývoj a zasahujeme do emocionální stability. Obvykle hledáme řešení situace, a to nás odvádí od toho, že dítě potřebuje své pocity projevit. Mnoho drobných událostí, jako je rozbité koleno, zrušená návštěva, urážka či zklamání nepotřebují žádné řešení, i když dítě pláče nebo se zlobí. Je potřeba se vyhnout zveličování a situaci ještě nezhoršovat, dítě klidně vyslechnout, potvrdit, co cítí, a nechat ho být. Pak získává pocit, že je schopné emoce zvládat.

Pokud dítě vyslechneme úplně, dokáže se velice rychle zotavit z běžných emočních zranění. Někdy se vyjádří minimálně, jindy dá průchod plnému záchvatu vzteku. Oba způsoby ho obvykle vyvedou ze vzteku a slz do další hry, jako by se nic nestalo, pokud má svobodu sdělit své pocity pozorným a milujícím rodičům/dospělým. Mysl nad dítětem nemá ještě tak velkou moc, jako má u většiny dospělých. Snadno se od problému odpoutá, pokud jeho emoce nezadržujeme tím, že zastavíme jejich vyjádření, nebo tím, že k nim přidáme své reakce.

V ojedinělých případech dítě zůstává rozčilené i přesto, že ho vyslechneme a podpoříme. Tehdy můžeme předpokládat, že přítomná situace evokovala starou bolestnou vzpomínku, která nebyla dostatečně ošetřena v době, kdy se stala. Nyní se ale dítě cítí bezpečně a využívá vaši pozornost k tomu, aby ze sebe starou bolest dostalo ven. Bude plakat nebo se zlobit déle a vaše pečlivé naslouchání umožní proces uzdravení. Dále v této kapitole najdete příklady, jak dítě využívá přítomnosti k odhalení minulých zranění.

Vyhněte se zasévání svých citů do mysli dítěte. Vyčkejte, až si samo rozmyslí odpověď na to, co se stalo. Vyjádření typu „ale ne, to musí bolet" dříve, než si dítě uvědomí svou vlastní odpověď, či „musíš být smutný" dříve, než si dítě uvědomí svou vlastní emoci, mu nepomůže. Možná se chytí toho, co mu nabízíte, a tak si eventuálně vytvoří určitý postoj na celý život. Věřte dítěti. Jestli má potřebu city vyjádřit, udělá to; pokud ne, neudělá. Není to vaše věc rozhodovat či ovlivňovat jeho vyjádření nebo nevyjádření. Cokoli ale vyjádří, je opravdové a jeho vlastní. Neučte ho, že má být rozzlobené tam, kde věc klidně přejde, a pokud vám něco svěřuje nebo pláče, potvrzujte jeho pocity, ale nedramatizujte je. Děti se nejčastěji vyjadřují stručně a jsou s tím rychle hotové; náš přístup, kdy je buď zarazíme, nebo celou věc zveličujeme, jen vše prodlužuje.

Jako terapeutka často slyším, jak se děti rychle dokáží vzpamatovat. Příklad z první kapitoly popisuje, jak se Olina rychle uklidnila z rozčilení, že musí ven z bazénu. Jakmile ji matka vyslechla a uznala její pocity, Olina byla okamžitě schopná pochopit situaci. Jestliže rodiče promítají do dětí vlastní obavy, děti jejich pocity zrcadlí a drama narůstá. Když se rodiče naučí nechat záchvaty či lítost volně odplynout, s úžasem zjišťují, jak se dítě dokáže samo se situací vypořádat.

Tamara mi zavolala a chtěla poradit, co dělat s opakujícím se vztekem své dcery Sáry. „Spadne věž, brečí; zlomí se banán, ječí. Všechno ji rozčiluje." Zeptala jsem se Tamary, co v těch situacích dělá.
„Snažím se vše rychle napravit. Dám jí jiný banán, postavím novou věž nebo hledám cestu, jak jito vynahradit," řekla. „A opravdu ji vše tak rozzlobí?" ptám se. „Zdá se mi, že ano," řekla Tamara.
„Tak. Zdá se, že je neschopná se vypořádat se situací, protože si myslíš, že to nedokáže. Ale jak si můžeš být jistá, že to opravdu nedokáže a že chce, abys to napravovala?"
„Nevím."
„Tak tedy, když jí honem pomáháš, co cítíš TY?"
„Aha, rozumím," řekla a rozesmála se. „Cítím se neschopná vypořádat se s její frustrací. Jsem to já, koho vše tak rozzlobí. Já panikařím. Všechno napravuji kvůli sobě."
Jakmile Tamara poznala, že reagovala na sebe a ne na svou dceru, viděla, že dcera vůbec pomoc nepotřebuje. Pochopila, že Sára potřebuje zážitek spadlé věže, aby tváří v tvář situaci našla vlastní sílu. Bude asi plakat kvůli zrušené návštěvě a shnilému banánu, ale když jí maminka nevnutí myšlenku, že je to na ní moc, zvládne to dobře a zažije sama sebe jako schopnou cítit, vyjádřit se a překonat problémovou situaci. Když se její rozčilení zastaví, cítí se Sára ve skutečnosti bezmocná, a proto vybuchne kvůli každé maličkosti; využívá jakoukoli hloupost, aby si plně prožila své pocity.
Zachraňování v ní vyvolává pocit bezmocnosti; její činnost je naprosto zmařena.
Jestliže uvidí, že dokáže zvládnout různé výzvy, bude se cítit silná. Další týden udělala Tamara zásadní věc. Vyprávěla mi, že Sára kreslila obraz, sklenice s vodou se zvrhla a celé dílo bylo zničené. Sára naříkala a Tamara zvedla sklenici a užuž se chystala nějak zarazit její rozčilení. Včas si ale uvědomila, že má obrátit pozornost k Sáře, a místo aby hledala osvědčený způsob, jak ji dostat z nepříjemnosti, naslouchala a uznávala Sářiny pocity.
„To byl můj nejlepší obrázek na světě," naříkala Sára a mrskla sebou na pohovku s kopáním a křikem.
„Chceš, aby byl obrázek suchý," řekla Tamara a sedla si vedle Sáry.
„Ano, chci, aby byl takový, jaký byl. Už skoro hotový."
„Zlobí tě, že už neuděláš další tak hezký obraz?" zeptala se Tamara.
„Nedokážu takový už namalovat," Sářin nářek přecházel do občasných vzlyků a Tamara jí nabídla objetí. Sára ho odmítla, pokračovala ve vzlykání, ale přisunula se těsněji k mamince. Brečela ještě pár minut a pak ztichla. Tamara nic neříkala, ale dále byla s ní.
„Jasně jsem viděla, že Sára přemýšlí a je klidná," řekla mi Tamara.
Po minutce rozmýšlení Sára vstala a začala si hrát s panenkou. Ještě týž den si znovu kreslila a byla ze svého výtvoru nadšená.

Tamara udělala veliký pokrok; místo aby se snažila kvůli Sáře měnit realitu, podpořila Sářinu schopnost postavit se realitě. Místo aby Sáru od zážitku odvedla, připojila se k němu a ocenila jej; místo aby odmítla dceřiny pocity větou „ach, to nevadí, však namaluješ nový obrázek", naslouchala jí a uznala, že je to nepříjemné. Potvrzené pocity nezmění reálnou skutečnost. Sáru ale povzbudí, aby nakreslila další obrázky. Ne tím, že se svým pocitům vyhne, ale tím, že se se ztrátou smíří. Má-li dítě svobodu vyjádřit své pocity, snadno se z nich vymaní. Štěstí zažíváme, když si reality vážíme, a ne když ji odmítáme či čekáme, až nás někdo zachrání. Dítě se učí být spokojené tak, že získává schopnost vybrat si to, co je k dispozici.

Dítě obklopené naší přítomností a klidem dospívá k poznání, že procházet silnými city je součástí života. Tím, jak se vyrovnává s vlastními emocemi, rozvíjí schopnost dosáhnout vnitřního klidu a zjišťuje, že se nemusí bát překážek a pocitů, které s nimi přicházejí. Učí se tyto zážitky plně prožít a řešit situace kompetentně a zodpovědně. Když nechá bouři přejít, dokáže jednat jasně a efektivně.

Dítě dokonce může vnímat své vlastní já jako mnohem silnější, než jsou negativní „nápady", které spřádá jeho mysl, což se stalo dvanáctiletému Lukášovi, když si promyslel situaci.

Lukáš byl u nás doma v rámci programu rodinné terapie. Předchozí večer jsme spolu hovořili o mysli, a jak myšlenky přicházejí a my se jim podvolíme a děláme věci, které nechceme.
Lukáš a jeho mladší bratr Tom seděli u kuchyňského stolu. Oba najednou vystřelili jako šípy k pianu, začali na sebe křičet a vzájemně se odstrkovat.
„Řekl jsem, že chci teď hrát. Když jsem to řekl, běžel jsi k pianu, abys tam byl dřív. Teď mám hrát já," tvrdil Tom.
„Chystal jsem sejít hrát ještě dřív, než jsi to řekl," odpověděl Lukáš.
„Ne, běžel jsi přesně, když jsem to řekl. Zrovna jsi byl v půlce jídla."
„Měl jsem ten nápad jako první, a tak jsem k pianu běžel první, zatímco ty jsi mluvil."
Náhle Lukáš přestal a odešel od piana. Šel vedle a zahlédl mne. Usmál se a řekl: „Přistihl jsem se. Byl to jen pitomý nápad v mé hlavě, abych naštval Torna. Vůbec nechci hrát na piáno."

Jen výjimečně se tak mladému člověku podaří odlišit domněnku, že je v právu, od svého pravého já. Můžete takové sebeuvědomění podpořit svým příkladem a tím, že akceptujete jeho způsob vyjádření a nepopíráte ho.