Hra na vadí a nevadí

Dokážete si doplnit začátek věty podle vlastní zkušenosti?
Vadí mi, když ...
Vadí mi, že ...
Vadí mi, jak ...
Vadí mi to, jak ...

Lidé jsou více a méně ovladatelní druhými. Čím více člověk na něčem lpí, tím více je druhými zranitelný.
Znamená to, že se necháváme dobrovolně, ač nevědomě, druhými vysávat, divíme se pak, že jsme unavení, oslabení, máme různé neduhy, smůlu a podobně.

Lidé v sobě nemají dostatek lásky (myšleno vesmírné energie neboli Boha), chybí jim.
Je to láska v podobě energie. A pokud někomu chybí energie, musí si ji někde doplnit. Jinak by brzy vysílením zemřel.
Energie se získává z druhých lidí a to tak, že v nich vytvoříme nevědomě a podvědomě nějakou negaci. Něco, co by mohlo druhého rozhodit nebo mu vadit a věřte, že někdy stačí opravdu málo.
 
Například muži vadí, že žena nemá dobrou náladu, je nepříjemná, odtažitá. Přestože muž navenek nereaguje, vnitřně ho to zraňuje, je mu to nepříjemné, bolí to u srdce, někdy má pocit viny, apod., vyhladovělá žena se může nasytit jeho energií, respektive její ego je uspokojeno, nasyceno. Jeho duše je naopak oslabená, vysátá.

Jsme tak druhými lidmi energeticky ovladatelní. Máme reakce, které v nás vyvolávají emoce.

Tak dlouho do muže žena rýpe, až se prorýpe, až zasáhne jeho nitro.
On ji však dobrovolně, ač nevědomě, pustí dovnitř.
Hádka nebo odchod na pivo je už jen následek, vytvořený blok, který si sebou odnáší.
Spustil se mechanismus, jakýsi spouštěč, který prostě neuhlídal.

Pokud nás "rána" druhého zasáhne, hned v nás vyvolává reakci a následně emoce a tím jsme již oslabeni.

Proto, jakmile přijde např. od ženy první vlna negativní emoce, co si zkusit představit si ji jako malé dvouleté nezkušené dítě, které se vzteká?

Jak se tomu zkrátka ubránit?

Pokud zaujmeme obranný postoj, negaci v nás i v druhém ještě více posílíme a ještě více pak budeme unavení a oslabení, za delší dobu nemocní.

Bránit se proto není vhodné slovo.

Co je opakem slova bránit?

Přijmout.

Zkusme přijímat. Ne však být lhostejný k urážkám, nadávkám nebo ponížením. Přijímat nikoli emoce (nechat se jimi ubíjet), ale přijímat druhého a to co dělá, jakoby to bylo dítě a emocím předejít. U malého dítěte si přeci řekneme: "Vždyť je ještě malé, nerozumí tomu" a máme naopak chuť jej pochovat, uklidnit jej, pomoct mu. Před malým dítětem se neurážíme ani neobviňujeme, nemáme pocit staženého hrdla, apod.

Negativní energie (tzv. upír, vysavač energie) vychází nevědomě z mnoha lidí kolem nás včetně našich nejbližších, partnerů, dětí nebo rodičů a prarodičů. Protipól významu tohoto sousloví je Bůh neboli vesmírná energie - světlo.
Tedy opakem "bránit se negativním energiím" by mohlo být "přijímat světlo".

A co to znamená v praxi?
Jsme bytosti stvořené vesmírem, jsme všichni proud energie vším prostupující.
Negativní energie je součástí vesmíru, která tu s námi a díky nám může existovat.
Jako červík, který je hladový a chce se jednoduše bez zlého úmyslu provrtat do jablka, aby se najedl.

Záleží však na mě, jestli červíka pustím, aby ze mě ujídal.

On se obrazně ve formě negativní energie zdvořile zeptá (negativní neznamená, že by měl být zlý, prostě chce jenom přežít).
Zeptá se, jestli se do mě může zavrtat, protože vstupuje jen tam, kde člověk neovládá své emoce a nedokáže to vnímat, pozorovat, že je to tady.

Vesmír v dokonalém systému rovnováhy navenek do hmoty vhodí nějakou "špatnou" situaci nebo člověka. Vytvoří se díky naší nevědomosti emoce (což je zkouška pro nás - Božská výuka vedoucí k moudrosti).
A v tu chvíli záleží jen na nás, my v sobě máme ten klíč, který odemyká dveře hladovým silám.

Pokud v našem nitru nereagujeme, nevytváříme emoce, vidíme před námi krásnou Boží nezkušenou bytost, která se ještě musí učit a projít mnoha životními zkouškami, nevinné dítě a otočíme se v podstatě k těmto silám zády.
Druhého pouze pozorujeme a vnitřně s ním soucítíme. Navenek, pokud je to třeba se můžeme bránit, nadávat, nejsme lhostejní, ale uvnitř soucítíme, protože víme, že je to bezbranné vztekající se dítě.

Muž se dívá na ženu, jak zuří - je to pohled z okna, zpozoruji, kdo zvoní u dveří.
Dávám si čas na rozmyšlenou, pozoruji a připomínám si, že vidím dítě.
V tu chvíli přepneme mysl na skutečnost, že vše funguje tak, jak má a vše je v pořádku, probíhá jedna z tisíce životních zkoušek, kterými nakonec budeme muset projít a zvládnou je.

Dívám se dovnitř sebe, a zároveň vnímám, že jsem vesmír, že vše funguje jak má, přestože tomu nerozumím. Mám respekt.
Takovéto pojmutí situace je otočení se zády k negacím. Je to ono přijmutí světla. Není to ignorace nebo lhostejnost, ale pocit soucítění, sounáležitost, konejším a čekám až se vyvzteká a až to přejde.

Pokud se nás někdo nebo nějaká událost dotkne, znamená to jen, že jsme v sobě vytvořili emoci a cvaknul zámek, otevřeli jsme dveře. Červík už je tu, už se nás dotýká.

Čím dříve se tedy otočíme zády, tím za sebou máme zase zamčeno. Ovládat zámek můžeme však pouze a jen my sami, nikdo jiný. Žádní hajzlové, politici, agenti, vládci světa ani červíci.