Jak bezpečně vyjádřit nevyhnutelný strach

Existují příčiny strachu, které nemůžeme změnit, ale můžeme podpořit dítě, aby se vymanilo z jeho sevření. Takových příčin je mnoho: od porodu, lékařských zákroků a odloučení od matky, přes úzkostné zkušenosti na hřišti, z knih a filmů, až po návštěvu, která křičí nebo pro dítě vypadá děsivě, a plno dalších neznámých důvodů. Není-li doma bezpečí pro vyjádření pocitů anebo jsou pocity dítěte odmítány tyto úzkostné zážitky postupně narůstají a vedou k emočním poruchám. Všechny emocionální problémy jsou vlastně jen příběhy, které si naše mysl vytváří na základě bolestných zkušeností. Je to hlavně strach, který dítě vede k utváření omezujících závěrů o sobě a o životě. Tento strach se nemusí vždy přímo projevovat, ale může se promítat do různých obav a úzkostí. Vzniká obava ze tmy a usínání, ze zvířat, z jistých lidí, z doteků, odchodu z domova a jiné. Některé tyto obavy přirozeně doprovázejí vývoj a dítě se jich snadno zbaví, pokud je může ventilovat ven.

Jak už bylo řečeno, snaha dítě „uklidnit" mu brání, aby se od takových úzkostí osvobodilo. Tím, že se snažíme zastavit jeho vyjádření, ukazujeme svůj nepříjemný pocit z jeho strachu a dítě je ještě více vystrašeno. Taky o sobě může začít pochybovat a myslet si: „Něco se mnou není v pořádku. Neměl bych se bát." Strach ze strachu bývá horší a omezuje více, než cokoli špatného se v daném okamžiku děje. Kdykoli tedy vidíte, že se dítě bojí, uznejte jeho obavy bez dramatizování, aby se mohlo se svým strachem vyrovnat.

Klid, který zachováte vedle zděšení dítěte, mu pomůže přijímat takové zážitky jako součást lidského života a ne jako něco, čemu se musí vyhnout nebo co mu vytvoří v mysli trauma. Když se bojí tmy, měli bychom to uznat a dítěti naslouchat: „Vím, jak se cítíš.Ve tmě kolem sebe nic nevidíme a můžeme si představovat hrozné věci." Když se k vám dítě vrhá, jakmile vidí psa, vyzvedněte je do svého bezpečného objetí. Buďte vždy na straně dítěte a potvrzujte jeho pocity. „Ten pes je tak veliký. Bojíš se ho? Jsem rád/a, že můžeš být u mě v bezpečí." Je lepší neříkat: „Takový krásný pejsek. Pohlaď si ho!", protože to popírá, co dítě vnímá. Dáváme dítěti najevo, že prostě jen zažívá normální lidské emoce. To mu umožňuje, aby nám o svých obavách vyprávělo a nemělo přitom špatný pocit. A pokud není plynulý rozhovor o obavách během dětství narušen, strachy postupně přirozeně slábnou.

Dokonce ani extrémně zlé zážitky nemusí zanechat žádné jizvy, pokud se o nich mluví nebo jsou vyjádřeny slovy, slzami, uměním, herní terapií a jinými emocemi. Dospělí, kteří nebyli schopni mluvit o svých traumatických nebo úzkostných zážitcích v dětství, mají sklo­ny trpět. Když podstoupí terapii, tak zjišťují, že nejbolavější není to, co se jim přihodilo, ale osamělost, odloučení a strach o tom mluvit.

Lidé dokážou zvládnout spoustu bolestných zážitků, mohou-li o nich mluvit nebo je vyjádřit (u malých dětí) a jejich myšlenky a pocity jsou uznány a oceněny. Ve své terapeutické práci se opakovaně setkávám s dospělými, kteří byli týráni a zneužíváni, a přesto vyvázli bez následků, zatímco jiní s podobnou zkušeností zůstávají pohrouženi do bolesti, která jim znemožňuje normální život. Rozdíl většinou spočívá v tom, jestli dítě mělo někoho, s kým mohlo mluvit a kdo ho vyslechl a uznal jeho pocity a dal mu najevo, že to dokáže zvládnout. Lidé s emocionálními jizvami se rychle léčí, jakmile si objasní ty spousty traumatizujících myšlenek, se kterými dlouho žili v osamění. Ne že by ty zážitky samy nebyly bolestné, ale neschopnost se vzpamatovat vychází z osamění a ze strachu mluvit o tom, co se stalo.

V naprosté většině jsou úzkostné zážitky dítěte neškodné a jen strach o nich mluvit je zveličuje a vede až ke se zničujícím následkům. Když se dítě podělí o nejhlubší emoce a myšlenky, ošetří se jeho bolestné a úzkostné zkušenosti a jeho mysl pak nepřetváří nevinné příhody do velkých traumat.