Jak jsem šla nakupovat

Jednoho nedělního dopoledne jsem se rozhodla, že sjedu autem do obchodu pro jídlo.
Při odchodu z bytu jsem ještě řekla synovi, ať vyvenči psa. Má nakázáno ho nebrat ven bez vodítka, protože ačkoliv je to milý a hravý tvor, jakmile zahlédne něčí postavu, neváhá a zahryzne se jí s láskou do kotníku.

1. epizoda
Takže nasednu do auta a rozjíždím se ulicí a náhle náš pes - běží jako o závod vedle auta a chystá se vlítnout přímo pod kola. Zastavím. Otevřu dveře vozu a dívám se, kde je syn. Ten nikde. Rozsvítím výstražná světla a jdu zpět pěšky směrem k domu.
Říkám psovi: "Mazej domů!" a on má radost, vesele poskakuje, že je se mnou. Házím mu klacík směrem k domu. Radostně pro něj běží a nese mi ho zpátky. Syn vychází v poklidu z domu, jde na opačnou stranu než jsem já a nevidí ani mě ani psa. Pískám na něj. On nic. Tak na něj řvu a až po chvíli se ležérně otočí. Volám: "Pojď si pro toho psa, vem ho do rukou a běž si domů pro vodítko!" U bytovky se zavlnilo pár záclon u okenních otvorů. Uvědomuju si, že normálně bych se styděla křičet na ulici. Ale co, už se stalo.

2. epizoda
Takže vyrážím konečně do obchodu. Zaparkuji před ním, vystoupím a už přes okýnko auta vidím, jak se ke mně blíží postava. Jak stojím u dveří auta a chci si vzít tašku, paní na mě smutně kouká a prosí, jestli bych jí nedala dvacku. Proběhlo mi hlavou: "Pane Bože, snad už jsi mě v posledních dnech prozkoušel dostatečně? Vždyť to bylo snad 10x, a to jak z bezpodmínečné pomoci cizím, tak nejbližším a i třeba umět odmítnout, to bylo asi nejtěžší, říci ne, bohužel nemám. To ti to ještě nestačilo?" A ejhle. Sáhnu do kapsy a pomalu mi to dochází. Říkám paní: "Víte, já vám nic nedám. Nemám totiž peněženku, zapomněla jsem ji doma." A nasedám zpět do auta a jedu zase zpátky domů. Přitom se směju a říkám si: "Bože, dnes tedy vtipkuješ, dnes se mi ne říkalo opravdu snadno :) ".

3. epizoda
Dobře. Jsem zpátky v obchodě. Teď nemám drobné do košíku. Mám jen dvacku. Jdu tedy kod košíků rovnou k paní u kasy a prosím jí, jetli by mi ji mohla rozměnit na drobné do košíku. Paní se na mě netečně podívá a řekne: "No nevim, my taky nemáme drobné." a dál kasíruje nějakou paní a nic. Tak si říkám, no teď nevím, jestli tím je rozhovor u konce nebo mám ještě čekat? Takže se s úsměvem ptám: "Takže mi nerozměníte?" a ona: "No dobře no.". Měla jsem vyhráno.

4. epizoda
Po těchto těžce zvládnutých zkouškách přišla odměna. U oddělení salámů a sýrů, kde prodává obsluha samostatně mě obsluhovala paní prodavačka. Byla milá, usmívala se. Ale ve srovnání s ní se mi zdál přeci jen milejší prodavač hned vedle. Neměl brýle, byl tak o 20 let mladší a měl pěkný úsměv. No nic. Připravuji si peníze k zaplacení za zboží, které mi příjemná paní prodavačka pečlivě balí do papíru. Balí to s takovou pečlivostí, že když pokládám peníze na tácek, tak pořád balí. A to už nevydržel ani pan prodavač od vedle. Bere si mojí stovku a hodlá za paní prodavačku vyřídit vrácení peněz, když tak dlouho balí. Ten milý prodavač mi vrací drobné do ruky a k tomu přidává i svůj pěkný úsměv. Tak to bylo milé.

5. epizoda
No a pak jdu vrátit lahve. Tam, jak se strkají do té díry a ta si je sama automaticky jednu po druhé slupne. Vložím do díry tedy první lahev a nic. V tom vyjde od lahví paní směrem mezi regály a cestou úsměvně říká na celý krám: "Musíte tu lahev vložit obráceně." Já se směju: "Však jo. Už vím, máte to tu napsáno i na digitálním displeji".

6. epizoda
Vracím se s nákupem do auta. Kousek přede mnou kluk, kterého znám od vidění a vím, že má bojového psa, šel ke svému autu, které bylo zaparkované po pravé straně hned vedle mého. Vídím, jak otvírá dveře od auta, ve kterém vzadu sedí malé dítě a v předu seděl ten pes, na zemi na místě vedle řidiče. Ten kluk, jak otevřel dveře, začal řvát na toho psa: "Cos to udělala?!!" A začal jí dávat jednu pěstí za druhou. Ta slova opakoval pořád dokola. Bylo to tak hlasitě, že se otáčeli i kolemjdoucí. Ten kluk byl v takovém amoku, že jsem si netroufala zasáhnout. Hlavou mi projel výčet všech možných pomyšlení, které jsem si mohla dopřát, ale přece jen jsem jim odolala. Jako například: Chudák pes, proč ho bije, vždyť je to jen zvíře. Ježiš, vždyť on mlátí psa před tím malým děckem. Ten kluk je tak vytočenej, že ho trefí šlak. Všichni se dívají, ale nikdo tomu klukovi nic neřekne, ani já nic neudělám... To všechno mě mohlo napadnout. Ale já si řekla, ne, žádné napadání. Jedu spokojeně domů.