Jak předcházet lhaní, zatajování a dalším projevům strachu

Abychom předešli dětskému zatajování, lhaní nebo jiným obranným jednáním, je třeba odstranit strach, který tyto projevy způsobuje. Jakmile se dítě zbaví strachu, bude se v otevřeném a upřímném jednání cítit dobře. Ať se však snažíte jak nejvíc to jde, aby bylo dítě obklopeno bezpečím, bude se přesto občas cítit vystrašené prostě proto, že je dítětem. Buďte k němu citliví a uctiví; nikam dítě netlačte a nedokazujte, že je „lhář". Když skrývá pravdu, víte, že se bojí, a vaším úkolem je odstranit příčinu jeho obav.

Při telefonní konzultaci mi Matyáš vyprávěl, jak se mu podařilo u své dcery vytvořit pocit bezpečí.
Matyáš vešel do pokoje a uviděl šestiletou Adélku, jak se snaží slepit rozbitou vázu. „Samo to spadlo," řekla Adéla se sklopeným zrakem.
Matyáš váhal, co říci. Byla to nádherná váza, kterou dostali k svatbě od vzácného přítele. Jak byl zmatený, klekl si a snažil se pomoct dceři v nemožném úkolu. Po chvíli řekl: „Asi tu vázu už nikdy nedáme dohromady."
Adélka se přestala snažit a propukla v pláč. Matyáš pochopil, že se bála říct pravdu, a ujistil ji: „To se může stát každému. Jednou jsem rozbil objektiv u kamery."
Adéla se na otce podívala. Trochu sejí ulevilo a řekla: „Nevěděla jsem, že ta kytka byla tak blízko. Trochu jsem ji odstrčila, aby měla moje panenka dost místa."
„Aha, teď chápu, a váza pak spadla z police," řekl klidně Matyáš a dodal: „Bála ses, že se na tebe budu zlobit jako tenkrát?"
Adéla kývla.
„Neměl jsem se tehdy zlobit a nezlobím se teď. Byla to krásná váza, ale tebe mám raději. Chci, aby ses nebála a mohla mi říkat, co se stalo."
„Tatí?"
„Copak, Adélko?"
„Dojdu pro smeták."

Matyáš se k Adéle choval tak, jak se lidé většinou chovají k hostu, který omylem rozbije nějakou vzácnost. Protože víme, že taková příhoda vyvolává pocity viny a studu, snažíme se, jak jen můžeme, aby se vinen necítil. Matyáš pochopil, že je příčinou „lhaní" své dcery. Žádné poučky a slova nemohou lépe ukázat cenu poctivosti. Jen laskavost vede k upřímnosti a vytváří podmínky, za nichž se může pravda vyjevit. Samozřejmě není vždy možné vytvořit naprosté bezpečí. Když se přistihnete, jak zastrašujete dítě, uvědomte si chybu a uznejte pocity dítěte, aby se mezi vámi obnovila důvěra. Postupná praxe ve vás vyvolá citlivost k projevům dítěte, která bude trvalá a přirozená.

Následují základní myšlenky, jak posílit pocit bezpečí dítěte a vytvářet vztahy plné důvěry:
⦁ Nehodnoťte dítě (nebo druhé) v jeho přítomnosti ani chválou, ani kritikou. Potřeba se vám zavděčit a žít podle vašich představ je pro děti velkým zdrojem úzkosti.

⦁ Mluvte s dítětem laskavě a s úctou na veřejnosti i doma. Moralizování, hubování, přerušování, obviňování, zkoušení a odsuzování nejsou zrovna laskavé způsoby chování, ať už jde o dítě nebo dospělého, a vedou jen ke strachu, zahanbení a nedůvěře. Vyjadřujte dítěti lásku a obdiv a starejte se o ně s radostí.

⦁ S nikým dítě nesrovnávejte. Srovnávání je hodnocení, které vytváří strach a napětí. Pokud ze srovnání vyjde dítě dobře, začne se bát, že příště tomu tak nebude, a pokud je srovnání pro ně nepříznivé, cítí se ublíženě a získá odpor k druhým dětem i k vám.

⦁ Buďte laskaví ke svému partnerovi, přátelům a příbuzným. Dítě se obává, že se k němu budete chovat stejně, když vidí vztahy, ve kterých laskavost chybí. A navíc si uvědomte, že dítě napodobuje vaše chování.

⦁ Povzbuzujte všechna emocionální vyjádření dětí a sledujte je pozorně, uznale a laskavě.

⦁ Respektujte dětská rozhodnutí a jejich volby, pokud jsou bezpečná. Když oponujete tomu, co si dítě vybralo, neberete v úvahu jeho rozhodnutí nebo mu vnucujete své, bude mít pochybnosti a nejistotu o sobě. Namísto toho začínejte slůvkem „ano", a to vás pak „nutí" nalézt podporující odpověď. „Ano, chceš trhat knihy. Tak tady máš pár časopisů, ty můžeš roztrhat." Nebo „Jasně, rád/a si hraješ s igelitovou taškou na hlavě. Tak tady máš papírovou. Je bezpečná a navíc si třeba můžeš vystřihnout dírky pro oči, abys viděl/a." Dokonce i když není možné, aby dítě dělalo, co chce, řekněte „ano" jeho záměru. „Ano, vidím, jak tě baví zlobit sestřičku. Ale řekneš mi proč?"

⦁ Neomezujte a nepotlačujte přirozené dětské projevy. Rámus, chechtání, nepořádek, výkřiky a nekonečné otázky jsou přirozené a potřebné pro vývoj.

⦁ Neuchylujte se k trestání, posílání do kouta, zákazům, podbízení a výhružkám.

・ Ať tyto postupy nazýváme jakkoli, ať je používáme jakkoli mírně a ať jsou jakkoli dobře míněny, jejich účelem je ovládat chování dětí. A proto vedou ke strachu a stojí v cestě důvěře mezi rodičem a dítětem a nakonec vedou právě k těm projevům, kterým měly původně zabránit.