Jak rozpoznat chování založené na strachu

Mnoho dětí, které se cítí třeba jen trochu nejisté v každodenních vztazích, vykazuje podobné chování. Pokud zaznamenáme jakékoli z těchto projevů vyvolaných strachem, je to signál, že dítě necítí emocionální bezpečí.

Nejobvyklejších příznaky strachu a zahanbení jsou tyto:
⦁ Dítě, které se necítí bezpečně, skrývá své nevhodné činy. Například otravuje bratra, když se rodiče nedívají. Naopak dítě, které se cítí bezpečně, bude otravovat bratra bez obav, jak na to reagují rodiče. Ve skutečnosti to dokonce spíše dělá tak, aby to rodiče viděli, protože doufá, že se zasadí o jeho potřeby.

⦁ Když se něco nedaří (ztracená hračka, rozbité nádobí, nepoctivá hra), pak má provinilé dítě tendenci lhát, protože se bojí reakce rodičů na to, co se stalo. Když se ho ptáme, zírá do podlahy, mluví potichu nebo nemluví vůbec. Nebo naopak křičí a snaží se přesvědčit o své „pravdě". Naopak dítě, které cítí bezpečí, nemá potřebu něco zatajovat a skrývat. Rodiče ho nevyslýchají; dítě klidně a s důvěrou přijímá přiměřenou informaci a udržuje s námi oční kontakt.

⦁ Dítě, které se obává odsouzení, obvykle hned přestane něco dělat, když rodič vejde do pokoje. Zatímco dítě, které obavu z odsouzení nemá, může být tak zaujato svou činností, že si ani rodiče nevšimne. A pokud ano, pokračuje dál a přizve rodiče, aby se na ně díval.

⦁ Vystrašené dítě se bojí prosazovat, zejména pokud si myslí, že jeho přání jsou v rozporu s rodiči. Sebejisté dítě naopak přijde a komunikuje buď slovy, nebo u malých dětí hrou a signály.

⦁ Necítí-li se dítě bezpečně, brání mu to v rozhodování. Snaží se vycítit, co bude přijato, a bojí se odsouzení. Říká „nevím" nebo mlčí, aby přimělo rodiče rozhodnout za něj, a tím si zajistilo přijatelné rozhodnutí.

⦁ Vyděšené dítě může být tajnůstkář a izolovat se anebo se projevuje agresivně, má tiky, pomočuje se, má noční můry a jiné projevy stresu. Dítě s pocitem bezpečí je s rodiči sdílné a uvolněné.

⦁ Nejistota a strach vážně narušuje schopnost koncentrace, a tak se dítě jeví jako neschopné něčemu porozumět. Naopak dítě, které vyrůstá v důvěře, může optimálně využívat svou inteligenci.

⦁ Dítě, které necítí emocionální bezpečí a důvěru, se také opatrně pokouší se zavděčit. Snaží se spíše splynout s vámi v jedno, než být sám sebou. Může se neobvykle dobře chovat, ochotně poslouchat a pomáhat. Sebejisté dítě ale nemá důvod, aby někoho obtěžovalo, ani důvod, aby se stále komusi zavděčovalo. Dokáže se samo prosadit, je bezprostřední a vyjadřuje své sku­tečné potřeby a stejně tak si hraje s druhými. Dítě, které má svobodu být samo sebou, ať už je plaché a stydlivé nebo extrovertní a otevřené, nemá potřebu žít podle představ kohokoli jiného.

Tyto typické projevy strachu se čas od času projeví u většiny dětí. Ať se snažíme sebevíc vyhovět potřebám kojence a batolete, krmíme je podle přání, spíme s nimi společně a nosíme je v úvazu na těle, nemůžeme se občas vyhnout konfrontaci s jeho nejistotou, která doprovází zrání. Když vidíte, že má dítě strach, uznejte jeho vnímání, i když se domníváte, že jste se chovali laskavě: „Vystrašil ses, když jsem řekl ,A dost?" Anebo když se vám zdá, že skrývá své pocity, protože má strach z nesouhlasu, můžete se zeptat: „Nechce se ti už chodit na plavání? Udělej to, jak myslíš, že bude pro tebe nejlepší. Sám nejlépe víš, co tě baví." Takovéto rozhovory a to, že dítěti věříte, během nějaké doby odstraní jeho obavy a znovu se mezi vámi obnoví důvěra.

Má-li dítě bezpečí, aby se vyjádřilo, chová se bezprostředně, autenticky. Udržuje si emocionální rovnováhu tím, že se zbavuje zranění pomocí slz, slovy, hrou a tvorbou.

Utvářejí-li se v rodině vztahy bezpečné pro děti, získáváte i vy svobodu pro vlastní vyjádření. Domov se stává místem plným lásky, ve kterém je prostor pro jedinečnost vaší i dítěte, stejně jako pro vaše chyby a odpuštění, je to prostředí milující laskavosti.