Jak se omluvit, aby se dítě mohlo cítit opět dobře

Dítě, stejně jako dospělý, nemůže být spokojené, pokud řekneme jenom „Promiň." Aby pro něj problém skončil, chce na vás vidět, že opravdu chápete, co se mu přihodilo, například: „Hrála sis v bazénu a už zavírali. Nechtěla jsi vylézt z vody a já jsem tě vyhnala ven." Když vám dítě řekne, jak samo situaci vidí, zeptejte se ho, jak by si přálo, abyste podobnou věc vyřešili příště.
Někdy se naopak rodiče omlouvají tam, kde to není třeba. Například řeknou: „Je mi to líto, ale nemůžeš mít tuhle sladkost." Dítě si ovšem myslí, že kdyby to tatínkovi bylo opravdu líto a byl smutný, tak by mu sladkost nezakazoval. A rádo vás té lítosti ušetří, aby sladkost získalo. Takové neupřímné sdělení vede ke zmatku. Naopak jste-li upřímní, je to pro dítě jasné. Místo, abyste říkali, co dítě může a nemůže mít, mluvte osobně a vyjádřete své rozhodnutí: „Nechci, abys jedl tuhle sladkost, protože je nezdravá." Pokud se vyjadřujete jasně, je pro dítě snazší buď to přijmout, anebo mít jasný požadavek: „A můžu dostat něco, co je zdravé?"
Chceme vysvětlit, proč děláme či říkáme něco nepříjemného. Pokud ale řekneme „je mi líto, že jsem ti ublížil", bereme na sebe zodpovědnost za pocit dítěte. Můžeme litovat toho, co jsme udělali, můžeme si uvědomit, že jsme vyvolali bolest, ale musíme dítěti nechat svrchované právo, aby se samo rozhodlo, co cítí. A navíc, pokud mu říkáme, že jsme způsobili jeho pocit, naznačujeme mu, že je slabé a neschopné vlastní reakce. Učí se cítit jako oběť a obviňovat okolí za své pocity.
Dítě samozřejmě není schopné kontrolovat mnohé své reakce; přesto je to ono, kdo je zdrojem svých pocitů a činů. Pokud mu vysvětlujeme, že majitelem svých pocitů je pouze ono, vytvoří si emocionální odolnost a bude schopné lépe vybírat a kontrolovat své reakce.
Abyste dítěti nevnucovali určité pocity, nechte ho, aby samo reagovalo první.

Jedna matka mi vyprávěla, jak byla překvapená reakcí svého syna na něco, co jí připadalo strašné. Otec smazal chlapcův dokument v počítači s tím, že „nebyl označený". Dobře ale věděl, že to byl synův dokument a že to byla povídka, kterou syn napsal. Otec byl naštvaný, že našel neoznačený dokument, a myslel si, že když ho vymaže, dítě se poučí.
Když chlapec zjistil, že jeho povídka je smazaná, byl zaražený, ale ne rozzlobený. Maminka však zuřila a zeptala se syna: „Nechceš, aby se ti táta omluvil?" Chlapec klidně odpověděl: „Ne, nic se nestalo, mami. Napíšu to znova a lip." „Opravdu nejsi naštvaný?" trvala na svém matka.
„Asi vteřinu jsem byl," řekl chlapec, „ale pak mi došlo, že vůbec nemá smysl zuřit, když se to už nedá změnit, tak jsem si řekl, že to je vlastně dobře." Druhý den otec řekl: „Byla to chyba, že jsem ti smazal dokument. Už nikdy nic nesmažu dříve, než se tě zeptám." Chlapec byl spokojený.

Pokud se stane, že vaše slova nebo reakce vyvolají v dítěti silné emoce a nechcete mu ublížit, objasněte si, co se stalo, a zjistěte, co dítě cítí.
Mluvte jednoduše a přímo: „Křičela jsem na tebe. Nechtěla jsem to udělat." Nepoužívejte přehnaně emocionální výrazy, ať má dítě možnost vlastního vyjádření. Buďte pozorní a nechte dítě, ať se rozhodne, jak situaci samo vnímá. Poslouchejte a uznejte jeho názor, ale nezveličujte problém. Neumí-li ještě mluvit, může vám na panence předvést, jak se cítí, může to nakreslit, ukázat ve hře nebo prostě jen mlčky sedět u vás na klíně. Když skončí,

Jednoduše vyjádřete své vlastní pocity: „Jsem smutná, protože chci, abychom spolu jednali hezky a fér." A pak si řekněte, jak to příště udělat lépe.
Neberte na sebe zodpovědnost za pocity dítěte, ale dejte si pozor na jinou běžnou chybu, což jsou věty typu „je mi líto, že se necítíš dobře kvůli té věci". Tato fráze může znamenat, že vy jste nic špatného neudělali a že to je dítě, které odpovědělo „špatným" pocitem. Výsledkem je obvykle vztek. Držte se toho, co se stalo, a dítě vám bude věřit a bude vědět, že vám jde o něj a ne o to, abyste smazali svou chybu.
Někdy to vypadá, že jste naprosto a zcela v právu a není nic, co byste měli vysvětlovat. Vaše dítě se ale zlobí, a to dokazuje, že je potřeba o věci promluvit. Jistě nelitujete, že jste dítě strhli pryč z vozovky. Cítí-li se ublíženě, můžete obnovit důvěru tím, že mu rychlou akci vysvětlíte a poslechnete si, jak dítě celý zážitek vnímá.
Uznání chyb neznamená, že se odsuzujeme, nejde o to, kdo má pravdu a kdo ne. Pokud se dítě cítí zraněno, jeho pocit je pro něj reálným zážitkem. Když vy litujete toho, co jste řekli nebo udělali, jsou vaše pocity také platné. Cílem je přiblížit se k sobě, věc objasnit a obnovit vzájemnou důvěru.

Pětiletý Josef přišel za maminkou a plakal. Řekl jí, že jeho dvanáctiletý bratr David mu rozbil auto z lega. Josef neuměl auto znovu složit a David mu odmítl pomoci. Linda šla do jejich pokoje a vynadala Davidovi, který pak byl po zbytek dne rozmrzelý.
Linda mi zavolala a řekla mi, že byla v právu a nemá proč se mu omlouvat. Když viděla, že David se cítí ublíženě, usoudila, že mohla své pocity vyjádřit iépe. Chtěla se Davidovi přiblížit a zjistit, jak celou situaci vnímal.
Při příštím setkání mi řekla, jak probíhala její konverzace s Davidem. Linda: „Davide, byla jsem u Naomi kvůli včerejší věci a uvědomila jsem si, že mi není jasné, jak to s tebou bylo. Mohl bys mi říci, jak ses cítil, když jsem ti vynadala?"
David: „Ale, nijak."
Linda: „Cítil ses špatně, když jsem tě obvinila, že se vůbec o nic nestaráš atd.?" David: „Možná, ale teď už je to pryč."
Linda: „Máš pravdu. Trvalo mi to dlouho. Ale chci ti přesto říct, že svých slov lituji a že jsem měla lépe zjistit, co se stalo." David: „Jo, jasný."
Linda: „Cítím, že mi moc nevěříš, že mi na tom záleží." David: „Vůbec ti na tom nezáleží."
Linda minutu přemýšlí a pak pokračuje: „Teď jsem smutná, protože je pro mě moc důležité, abys mi řekl, o co jde." David nemluví.
Linda: „Chtěl bys mi pomoct pochopit, jak ses cítil?" David: „Dobrá."
Linda: „Když za mnou Josef přišel a plakal, cítil ses odstrčený?" David: „A jak. Je to takový ubrečenec a nikdy neřekne, co udělal. A ty mu na jeho kňourání vždycky skočíš."
Linda: „Takže ses cítil rozzlobený a chtěl jsi, abych zjistila, co se opravdu stalo?"
David: „Ano, anebo se prostě do toho nemáš plést. Josef vzal pár kostek lega z mé vesmírné lodi, aby si mohl postavit to auto. Řekl jsem mu, ať mi je vrátí a že mu postavím auto z jiných kostek."
Linda: „Davide, teď chápu, jak jsi musel být rozčilený, když jsem byla na Josefově straně a ani jsem nevěděla, co se stalo. Jsem moc ráda, že jsi mi všechno řekl. Myslím, že příště jen uznám Josefovy pocity, ale nechám vás, ať si to vyřešíte sami."
David: „To by bylo, mami, opravdu bezva."

Linda: „A když budete potřebovat rozsoudit, vyslechnu vás oba a pomůžu najít řešení. Prosím tě, můžeš mi to připomenout, kdybych zapomněla?" David: „No, teda nerad, ale dobrá." Linda: „Budu se snažit ze všech sil, abych nezapomínala."

Kdyby Linda řekla pouze: „Omlouvám se, že jsem se na tebe včera zlobila kvůli legu," David by jí nevěřil a měl by pravdu. Mohl by se cítit ještě více naštvaný. „Myslí si, že když se omluví, vymaže, co se stalo. Ale ani náhodou... vždycky se ho zastává..." A tak jen dál rozvíjí svoji verzi životního příběhu, že ho maminka nemá tak ráda, jako jeho bratra. Místo pouhé omluvy Linda ale navrhla úplné pochopení situace, a tím mezi matkou a synem došlo k porozumění, k láskyplnému přiblížení a Davidovo drama bylo ukončeno.
Někteří rodiče očekávají, že se dítě „omluví", a odsuzují ho, pokud to neudělá nebo to neřekne „správným způsobem". Starejte se vždy jen o své činy, buďte laskaví a učte se radovat ze svého dítěte, ať už je na jakémkoli stupni schopností a vývoje. Někdy tušíte, že se v dítěti hromadí pocit viny a neodvažuje se s ním přijít. Můžete mu pomoci a uvolnit napětí tím, že o věci začnete mluvit a řešit ji. „Necítíš se dobře, protože jsi ztratil klíče?" Naslouchejte a pak mu řekněte: „Nechám udělat nový klíč a ten starý se nakonec určitě najde. Taky někdy něco ztratím. To se stane každému." Objetí nebo jiný výraz lásky uvolní napětí a celou záležitost ukončí.