Jak se zbavit strachu ze ztráty kontroly

Mnoho rodičů se obává, že ztratí kontrolu, že je pak děti budou využívat, nebo že vychovají děti, které nebudou mít povědomí hranic a nebudou brát ohledy na ostatní. Pod vlivem takového strachu používají rodiče lásku jako odměnu. Dítě pak spolupracuje jen kvůli vlastnímu strachu, aby vyhovělo. Tak se strach předává z rodičů na děti. Je věcí rozhodnutí a vědomé práce na sobě často po dlouhá léta, abychom se těchto rodičovských strachů zbavili. Začíná to tím, že rozpoznáme, čeho se vlastně bojíme, a strach zpřítomníme. Dosáhneme toho, že strach nemusíme maskovat tím, že kontrolujeme druhé nebo že ignorujeme potřeby dítěte, a můžeme si „ostře posvítit" na myšlenky, které způsobují náš strach. Opravdu se nikdy nenaučí pomáhat? Opravdu věříme, že bude nosit navždy plíny? Nikdy se nebude chovat slušně? Nenaučí se číst..., pokud ho k tomu teď nedonutíte? Až pochopíme, že naše myšlenky nejsou realitou, můžeme jednat bez nich a odpovídat na to, co opravdu dítě vyjadřuje. Rodiče se běžně obávají, aby je děti nevyužívaly. V jedné rodině, která byla u mě na konzultaci, se odehrál následující příběh.

Tříletý Petr jedl míchaná vejce a seděl při tom vedle své maminky. Po pár soustech skončil a řekl: „Mami, nakrm mě!" Sandra váhala. Petr už nějakou dobu jedl sám. Nebylo jí to příjemné, a tak odpověděla: „Umíš jíst sám. Jsou ti už tři." „Mami, já ale chci, abys mě krmila."
Sandra mu nabídla svou ruku a řekla: „ Vezmi si moji ruku a krm se s ní." Snažila se, aby tak spolupracoval, on ale odmítal.

Později jsme se o tom bavily a Sandra se přiznala, že má strach, že ji synek využívá a manipuluje s ní. „Kdyby ses toho nebála, krmila bys své dítě?" zeptala jsem se. „Ale jistě," odpověděla hned se širokým úsměvem. „Moc ráda jsem ho krmila. Smál se a vesele jsme na sebe jukali." Sandra pochopila, že to bylo její myšlení, a ne Petr, co bylo příčinou jejích obav. Vrátila se jí její síla, byla opět svou paní a nevlála v rukou dítěte.
Ten večer Petr maminku poprosil, aby mu oblékla pyžamo a chovala ho v náručí, dokud neusne. Udělala to tak. Když usnul, vytryskly jí z očí slzy. Položila ho do postele a řekla: „Obvykle strašně dlouho usíná. Dnes to bylo úplně jiné, tak klidné a spokojené."
Sandra dál vysvětlovala, jak váhala, zda Petrovi plnit potřebu její péče. Je to dítě, které stále odporuje. Nechci mu nevyhovět, ale taky ho nechci stále obskakovat," vysvětlovala. „Co přesně myslíš tím, že stále odporuje?" zeptala jsem se.
„Nepřizpůsobí se.../'začala Sandra a pak se zarazila. „No jo, jasně," pokračovala, „ty myslíš, že jsem to já, kdo odporuje?"
„Tak jak to tedyje?"pokračovala jsem.
„Já odmítám jeho volby a pak říkám, že odporuje."
Sandra se zasmála, když pochopila, že to, co viděla na svém dítěti, byla ve skutečnosti lekce pro ni. Chtěla svému dítěti přestat odporovat.
Po konzultaci se Sandra rozhodla, že bude pečovat o Petra, jak potřebuje, a že bude své vnitřní obavy sledovat, ale nebude se jimi řídit. Za dva dny volala, že z Petra se „stalo" rozumné a veselé dítě a oba si užívají spoustu mazlení a lásky.
Říkala: „Vím, že je to divné, ale váhám dát dítěti lásku tak, jak ji potřebuje, a zároveň se bojím vymezit mu hranice a nechám ho něco ničit nebo se hrabat v mých věcech. Nedokážu se prosadit, když je agresivní, a pak jsem na něj rozzlobená."
„Čeho se tady bojíš?" zjišťovala jsem. „Nevím."
„Co se může stát?"
„Neposlechne mě a já se budu cítit poražená a bezmocná." „Opravdu myslíš, že neposlechne?" „Vlastně ne, myslím, že se bojím sama sebe."
„Je to tak."
„Že si nezasloužím lásku."
Sandra zmlkla a podívala se z okna. Oči se jí zalily slzami, když říkala: „Jako dítě jsem byla pře4s4 vědčená, že mě maminka nemá ráda, protože nejsem dost dobrá. Prostě jsem cítila, že si nezasloužím péči.
A teď se bojím dát lásku svému dítěti a stejně tak ji chtít pro sebe."

Pokud vidíte, že nedáváte lásku nebo naopak neposkytujete jasné vedení, ptejte se sami sebe: „Čeho se bojím?" Zapište si svůj vnitřní hlas na papír a projděte myšlenky, které vás oddělují od dítěte. Ozřejměte si své obavy světlem „pravdy". Během nějaké doby, budete-li to dělat opakovaně, se naučíte brát tyto staré reakce jako podnět k zamyšlení a ne jako návod k jednání v současnosti. A tak se vám uleví hned dvakrát; budete plně milovat své dítě a zároveň milovat a podporovat i sebe.

Pokud se bojíte dávat lásku, dítě se může cítit zraněné a zlobí ze zoufalství. Vy to pak můžete považovat za důkaz, že jste měli pravdu, a dáváte mu ještě méně lásky Když k tomu dojde, zastavte se a uvědomte si, že jeho chování je jen důkazem toho, že se taky bojí. To, co vede dítě k agresi a zoufalým činům, je strach, že ho nepřijímáte.

A nebýt přijat znamená v jeho mladé hlavě nebýt milován a nemít cenu. A naopak, z jistoty rodičovské lásky rostou mírumilovní a pečující lidé. Je to jako se vzduchem, lásku začneme potřebovat, až když chybí. Je-li všude kolem, bereme si jí, kolik chceme, a prospíváme. Když si uvědomíme, že strach je jen myšlenka a ne skutečnost, osvobodíme se od jeho diktátu. To nám umožní nasávat lásku, kterou dostáváme, a stejně volně ji předávat dále.