Jak zabránit psychologii „oběti"

Děti, které opakovaně dostávají odměnu, když pláčí a vypadají sklíčeně, se učí další lekci: „Když budu dost smutný, dostanu co chci." nebo „Když je mi mizerně, věnují mi pozornost." Mnoho z nás se v dětství naučilo tuto strategii a přenáší ji do dospělých vztahů, když si říkáme: „Ukážu, jak bídně mi je, a on/ona se ke mně bude chovat hezky a udělá, co chci."

Děti i dospělí, kteří přijímají roli oběti, se mají nakonec špatně v podvědomé víře, že jim to přinese to, co chtějí. Člověk chce vyvolávat lítost, což je založené na jeho minulosti a na tom, že dává moc vnějším silám; brání mu to být přítomný a schopný. Dítě se od nás učí buď být oběť, nebo žít tady a teď a jednat vlastním efektivním způsobem. Pokud se učí, že jeho štěstí závisí na druhých nebo na okolnostech, je bezmocné; s tím nemůže nic dělat. Oběti se musí mít stále hůře, aby se jejich mysl mohla utvrzovat ve scénáři oběti.

Když sami podléháte nepříjemnému pocitu vedle dítěte, které se vzteká a staví se do role oběti, uvědomte si, že se spoléhá na vaše vedení. Nechce, abyste se dali polapit jeho dramatem; to je jako se potopit spolu s topícím se člověkem, namísto abyste ho vytáhli z vody Spoléhá se na vás, že ukážete cestu jeho silnému (neobětujícímu se) já, aby se mohlo objevit.

Následující příklad účastníka mého workshopu ukazuje, jak nebezpečné je zanedbat vedoucí roli rodiče, když je dítě rozčilené.

Pár dní před svými šestými narozeninami zjistila Nina, že její jedenáctiletý bratr Ron má pro ni dárek. Ron měl v plánu, že ji dárkem překvapí na narozeninové oslavě, ale Nina nechtěla čekat. Začala brečet a fňukat, že chce dárek teď hned. Její naříkání se rozléhalo celým domem, až se otec Jan rozčílil. Vběhl do Ronova pokoje a přikázal mu, aby okamžitě dal sestře její narozeninový dárek.
Ron popadl dárek a v návalu hněvu ho hodil po sestře. Nina ihned přestala brečet a Ron se vrátil do svého pokoje a práskl dveřmi.

Emocionální výbuch, který Nina měla, vyvedl Jana z míry. Chtěl jen co nejrychleji zastavit její křik a nedokázal oběma dětem poskytnout emocionální podporu. Nerespektoval rozhodnutí svého syna, že dá Nině dárek na oslavě, a tím ho připravil o radost z toho, že jí dá dárek podle svého uvážení. Zároveň dal dceři moc, kterou nemohla zvládnout, a nedokázal ji zachytit v jejím emocionálním propadu. To, co Nina opravdu potřebovala, bylo, aby tatínek porozuměl její netrpělivosti, a pak by byla schopná přijmout situaci, jaká je. Navíc se oběma dětem dostalo lekce, že rozmrzelost a nářek je poukázka k tomu, co chceme.

Jakkoli to Jan myslel dobře, svým zásahem se nepostaral o nikoho, kromě sebe, a nebylo to zadarmo. Chtěl mít klid a byl stejně netrpělivý jako jeho dcera. Také chtěl dostat „dárek" ihned; „dárkem" byl konec křiku. Stal se obětí toho křiku a jeho klid závisel na tom, aby se další obětí stal jeho syn. V nejlepší vůli nakonec v tomto příběhu byli oběťmi všichni, a proto nikdo nezískal opravdový klid.

Jaká by asi byla účinnější rodičovská reakce? Za prvé, Jan se do hádky dětí vůbec nemusel plést; mohl zaznamenat vlastní vnitřní rozhovor a uvědomit si, že se jedná o jeho úzkost a zmatek. Ron by Nině dárek napřed nedal a její křik by nakonec sám přešel nebo by Nina šla s problémem za otcem sama. Za druhé, Jan mohl dceřinu hněvu a rozčilení naslouchat, uznat její pocity slovy: „Chápu tě. Prostě nedokážeš čekat na dárek od bratra. Dva dny vypadají nekonečně, když se na něco tolik těšíš." Zároveň by s tím, jak uznal Nininu touhu otevřít dárek, mohl projevit pochopení pro Ronovo rozhodnutí, takže by uznal i jeho pocity a preference. Nina by se pak cítila pochopená a povzbuzená, aby zvládla vlastní silné emoce, a Ron by zase cítil, že mu otec věří a oceňuje ho. Nina dokonce mohla i přijít na to, proč je rozčilená. Bylo to kvůli její představě, že by měla dostat dárek ihned. Bez této představy by se jen těšila na překvapení, které ji čeká.

A kdyby Nina ječela několik hodin? Jednu užitečnou odpověď dává buddhismus: A tak pláče a naříká velmi, velmi dlouho, obklopená milující pozorností svého otce. Děti někdy vytrvávají v rozčilení proto, že se potřebují vyplakat; jindy mohou podvědomě tlačit rodiče k tomu, aby někomu stranili nebo aby zaujali silnou vůdčí pozici. Existují situace, kdy dítě jen prostě zrcadlí své rodiče nebo jejich vzájemné vztahy. Ať už je záchvat spuštěn čímkoli, co je v podvědomí, potvrzení emocí přináší úlevu a jasno.

Jedna užitečná rada zní, nemíchat se do přirozeného průběhu věcí, pokud nejsou potenciálně škodlivé a pokud se děti nedožadují laskavého usmíření. U Jana doma byla skutečnosťtaková, že Ron se chystal dát dárek Nině na oslavě. Podporovat dítě, aby se srovnalo s realitou, je mnohem lepší dárek, než ho učit, že když bude dost smutné a dost hlasité, realita se mu přizpůsobí. Život nemění realitu proto, že si to lidé přejí. Tím, že všemocně měníme nechtěné okolnosti, nakonec dítěti odstraňujeme z cesty výzvy a zklamání, které by mu jinak dodávaly sílu. Jinými slovy, tím že měníme realitu, říkáme dítěti: „Jsi příliš slabý na to, abys to zvládl." a „Něco je špatně a musí se to změnit." Tohle je pohled oběti. Naopak tím, že nasloucháme, říkáme: „Věřím ti. Jsi dost silný na to, abys prošel tím problémem, stejně jako máš sílu ho buď přijmout nebo vyřešit." Dítě se tak učí mít rádo život a ne se bát jeho mnoha nečekaných zákrut. Pokud respektujeme autonomii dítěte, získá emocionální kapacitu, aby se vyrovnalo se zklamáním a zvládlo občasné překážky svým přáním. Děti, které se naučily získávat věci prostřednictvím emocionálních výlevů, pociťují obrovskou úlevu, když konečně rodiče jejich vzteku naslouchají.