Je dobré mít touhy a přání?
Publikováno 28.10.2015 v 18:36 v kategorii Iva Adamcová, přečteno: 1723x
V životě ti bude odebíráno vše, po čem ještě toužíš, dokud nebudeš spokojený s tím, co máš právě teď. V životě se ti bude dít vše, co by ti ještě mohlo někdy vadit, aby ses naučil nakonec přijmout úplně všechno.
Když
po něčem toužim, tak na tom lpím. Pokud si něco přeju (něco potřebuju) a
nebude mi vadit, když to nebude, nebo se to nestane, pak už to není
přání ani tužba ani lpění... Pokud jsem si kdy přála, fungovalo to. Ano splnilo se mi to, ale nikdy to nepřineslo nic dobrého. Vždy s tím současně přišly i starosti, trápení a závazky, ze kterých se ztrácí svoboda. Ráda si dnes rozmyslím, zda se upíšu "ďáblovi", ač se to zdá v danou chvíli lákavé a výhodné.
Pokud si něco přeju (něco potřebuju) a nebude mi vadit, když to nebude, nebo se to nestane, pak už to není přání ani tužba ani lpění... je to pak konání tělem - měníme situaci, rozhodujeme se srdcem... nemít přání neznamená rezignaci, ani oběť. Je dobře dělat (konat tělem) a měnit, tedy žít. Život je změna, pohyb... Děláme vše podle našich nejlepších dobrých úmyslů, i když to někomu může v danou chvíli ublížit. My ale víme, že to je jejiná schůdná cesta, protože už jsme zkusili dalších 1000 možností, abychom my a všichni kolem byli spokojení. Víme totiž do budoucna, že to bude dobré pro všechny. A uděláme to i za cenu toho, že bychom byli nyní odsouzeni. Ale bude to ze srdce, pro dobro všech, a protože to víme, přijmeme to všechno tak, jak se to děje v nitru, přestože navenek naše tělo mění jak vzteklé.
Pak potřebu "přát si" nahrazuje potřeba "něco dělat, měnit, rozhodovat se, ale v přijetí s vnitřním klidem, bez nespokojenosti, bez přání"). Přání pak zcela ztrácí smysl, když vše děláme s vnitřním klidem a plyneme a respektujeme "přání" Boha (osud), které nám sesílá ve formě lidí a situací kolem nás. My stvořitelé nejsme, ale můžeme vnitřním klidem (ačkoliv mnohdy klíďo píďo s běsnícím tělem) se stvořitelem (s)plynout, pokud ho respektujeme. Kapka moře pokud by se obalila olejem (bránění se nitrem, touha po něčem jiném, protože to nepřijímáme, jaké to je) by s oceánem nesplynula v jedno.
Jak se můžeme rozhodnout něco "změnit":
1) Uděláme změnu v životě, protože nám to vadí, urazilo nás to, dotklo se nás to, odsoudili jsme; člověka nebo situaci jsme nepřijali jaké jsou = odcházíme z tohoto stavu vnitřně nespokojení (zablokovaní); v dalším vztahu se nám vše bude opět opakovat pro možnost opravy.
2) Uděláme změnu v životě, protože druhý člověk nerespektoval naši společnou dohodu, choval se např. nelidsky, ale přijali jsme, že je prostě takový, jaký je, a že si ponese následky sám, neodsoudili sme ho, jen jsme s ním soucítili; respektujeme, že se to stalo, neurazilo nás to, nedotklo se nás to = odcházíme z toho stavu vnitřně v klidu, vyrovnaní; v dalším vztahu již takového člověka nepotkáme.
http://dobro.infoblog.cz/clanek/bloky-na-jednotlivych-cakrach-26265/
Pokud si něco přeju (něco potřebuju) a nebude mi vadit, když to nebude, nebo se to nestane, pak už to není přání ani tužba ani lpění... je to pak konání tělem - měníme situaci, rozhodujeme se srdcem... nemít přání neznamená rezignaci, ani oběť. Je dobře dělat (konat tělem) a měnit, tedy žít. Život je změna, pohyb... Děláme vše podle našich nejlepších dobrých úmyslů, i když to někomu může v danou chvíli ublížit. My ale víme, že to je jejiná schůdná cesta, protože už jsme zkusili dalších 1000 možností, abychom my a všichni kolem byli spokojení. Víme totiž do budoucna, že to bude dobré pro všechny. A uděláme to i za cenu toho, že bychom byli nyní odsouzeni. Ale bude to ze srdce, pro dobro všech, a protože to víme, přijmeme to všechno tak, jak se to děje v nitru, přestože navenek naše tělo mění jak vzteklé.
Pak potřebu "přát si" nahrazuje potřeba "něco dělat, měnit, rozhodovat se, ale v přijetí s vnitřním klidem, bez nespokojenosti, bez přání"). Přání pak zcela ztrácí smysl, když vše děláme s vnitřním klidem a plyneme a respektujeme "přání" Boha (osud), které nám sesílá ve formě lidí a situací kolem nás. My stvořitelé nejsme, ale můžeme vnitřním klidem (ačkoliv mnohdy klíďo píďo s běsnícím tělem) se stvořitelem (s)plynout, pokud ho respektujeme. Kapka moře pokud by se obalila olejem (bránění se nitrem, touha po něčem jiném, protože to nepřijímáme, jaké to je) by s oceánem nesplynula v jedno.
Jak se můžeme rozhodnout něco "změnit":
1) Uděláme změnu v životě, protože nám to vadí, urazilo nás to, dotklo se nás to, odsoudili jsme; člověka nebo situaci jsme nepřijali jaké jsou = odcházíme z tohoto stavu vnitřně nespokojení (zablokovaní); v dalším vztahu se nám vše bude opět opakovat pro možnost opravy.
2) Uděláme změnu v životě, protože druhý člověk nerespektoval naši společnou dohodu, choval se např. nelidsky, ale přijali jsme, že je prostě takový, jaký je, a že si ponese následky sám, neodsoudili sme ho, jen jsme s ním soucítili; respektujeme, že se to stalo, neurazilo nás to, nedotklo se nás to = odcházíme z toho stavu vnitřně v klidu, vyrovnaní; v dalším vztahu již takového člověka nepotkáme.
http://dobro.infoblog.cz/clanek/bloky-na-jednotlivych-cakrach-26265/
Komentáře
Celkem 0 komentářů