Když dítě používá záchvaty, aby dostalo, co chce

Dítě, které využívá emocionální projev, aby něco získalo, předpokládá na základě svých zkušeností dvě věci: Že to, co chce, nemůže získat jinou cestou, a že když bude brečet dostatečně hlasitě a dlouho, dostane nakonec, co chce nebo nějakou jinou kompenzaci. Výsledkem je dvojí duševní neklid: Cítí se jednak bezmocné vůči rodičovské kontrole a zároveň přetížené přílišnou mocí, protože jeho slzy vedou k panice rodičů.

City vždy platí, to ale neznamená, že se podle nich musí vždy jednat. Dítě, které je rozzlobené, že má přestat házet písek na ostatní, nebo dítě zklamané, protože nezískalo první místo, mají oba platné pocity, které je třeba vyjádřit, vyslechnout a uznat. To ale neznamená, že budeme dítě povzbuzovat, aby házelo písek na jiné lidi, nebo že zařídíme, aby vyhrálo závod. (Měli bychom ale zjistit, jestli za těmito projevy nejsou jiné nenaplněné potřeby.)

Vaše malé dítě bude možná zuřit, že jste mu neodstrčili z cesty ostatní děti, aby mohlo vyhrát, nebo mu v parku zabránili házet písek na menší děti. Pokud má často pocit bezmoci a nedostatku svobody, aby si zařídilo svůj život, může jeho rozčilení přivodit záchvat, podobně, když je opakovaně přetížené vlastní mocí nad rodiči nebo možností dělat, co se mu zlíbí, chová se vztekle, aby si naopak vynutilo vaše vedení.

Jakkoli upřímně si přejeme vyhnout se příkazům, v některých situacích je nutné okamžitě zasáhnout a není čas na konverzaci. Dítě se pak pravděpodobně cítí ublížené, zmatené nebo rozčilené. Další příklad ukazuje, jakou svobodu dostává dítě, když jeho nářek sice nezmění realitu, ale vyslechneme ho a uznáme.

Pětiletý David poprosil svou starší sestru Lídu (devítiletou), aby s ní mohl být v jejím pokoji. David žadonil a Lída souhlasila s podmínkou, že do ní David nebude strkat, což před tím dělal. David to slíbil.
Za chvilinku David vyšel z pokoje a brečel. „Lída mě vyhodila, protože jsem do ní strkal."
Jak vyšlo najevo, Lída dala Davidovi příležitost, aby jí dal pokoj, než ho vyhodila.
David sebou mrskl na podlahu vedle matky a ječel, že už do sestry strkat nebude a že chce jít zpátky k ní.
Maminka potvrdila jeho pocity: „Chtěl sis hrát se sestrou.
Nedalo ti to a strkal jsi do ní. Chceš, aby se s tebou prala?"
„Chci jít zpátky," křičel David a kopal nohama.
Maminka odpověděla: „Rozumím ti. Budu tady s tebou a můžeš si křičet, kolik potřebuješ."
David okamžitě ukončil záchvat a šel jezdit na tříkolce.

David nepotřeboval brečet, ale doufal, že křikem změní realitu. Jakmile zjistil, že se situace nezmění, přešel k jiné činnosti. Chce-li dítě záchvatem něco získat, pak pouhá pozornost jeho breku záchvat ukončí, neboť už to není užitečný prostředek.

Když má dítě záchvat a chce získat něco nemožného, potřebuje asi zároveň vyjádřit emoce. V "takové situaci je naším úkolem naslouchat a objasňovat, o co jde, dokud záchvat sám přirozeně neskončí. Dítě nejspíše pak bude spokojené a nic nepotřebuje; má-li ale pořád určitou potřebu, může se o ní začít mluvit, když bouře pomine.

To, co dítě v daném okamžiku chce, často není jeho skutečná potřeba; a my rodiče musíme pátrat, co je příčinou záchvatu, což bývá obvykle něco zásadnějšího než sladkost či výhra v závodě. Například záchvat ohledně vítězství může být signálem, že dítěti chybí jistota a vědomí důležitosti a ceny Odstrkovat kamarády, aby ho nechali zvítězit, nejenže hlubší problém neřeší, ale dokonce by jej dále zhoršilo. Je třeba postihnout opravdovou potřebu, jinak se jen objevují další záchvaty, provokované další nejistotou. Jestli dítě potřebuje opravdu jen vyjádřit hněv, pak když skončí, už nic dál nechce. Jestli ale potře­buje lásku, pozornost nebo autonomii, pak po plném vyjádření hněvu vám to bude jasné a m ůžete najít praktické řešení situace, jak ukazuje další příběh.

Čtyřletá Šárka jela s rodiči na návštěvu za strýcem Janem do nemocnice. Cesta trvala několik hodin, a když dojeli do nemocnice, Šárka tvrdě spala. Rodiče věděli, jak je unavená, a nebudili ji. Tatínek s ní zůstal v autě a maminka navštívila svého bratra. Krátká návštěva skončila a Šárka stále spala.
Když se probudila, byla už tma a blížili se k domovu. Šárka se rozhlédla kolem: Je to ke strýčkovi ještě daleko?" zeptala se.
Rodiče jí odpověděli, že už jsou skoro zpátky doma, a Šárka dostala záchvat. Rodiče jí slibovali nový výlet příští víkend, ale Šárka v té chvíli vůbec nepotřebovala žádná řešení. „Ne, chtěla jsem ho vidět teď!" křičela Šárka a kopala kolem sebe. Záchvat trval celý zbytek cesty. Maminka jí věnovala plnou pozornost a péči. Objasnila jí fakta a potvrdila Šárčiny city. „Tolik ses těšila na strýčka Jana a pak jsi o to přišla. Chtěla ses sama rozhodnout, jestli tě máme nechat spát nebo vzbudit."
Šárka se přestala vztekat a zklidnila se. Doma pak probírali způsob, jak jí příště zahrnout do rozhodování a respektovat její potřebu samostatného jednání. Rodina měla v plánu jet za strýcem zase příští víkend, a Šárka, nyní již klidná, se na výlet těšila. Všichni souhlasili s tím, že ještě před výletem se Šárka rozhodne, jestli ji mají vzbudit nebo nechat spát, kdyby cestou usnula. A pokud to zapomene říct, šetrněji probudí.

Podobné situace vyvádějí rodiče z míry a většina by navrhovala různé vynalézavé cesty, jak záchvat ukončit: Jet ještě v noci zpátky a zůstat v motelu? Cestou zpět se zastavit v cukrárně? Koupit novou hračku?

Za tím vším je snaha zastavit záchvat, abychom se nepříjemné situaci vyhnuli. Řekneme si, že dítě je traumatizované, my na tom máme vinu a že dítě se nedokáže se zklamáním vyrovnat. A přesto, co se stalo, se nedá změnit. Rodiče nenesou žádnou vinu a dítě není traumatizované, pokud ho my nenaučíme, aby bylo. Zmíněná řešení stejně nesledují Šárčiny potřeby a pocity. To, co ji nejvíce rozzuřilo, není zmeškaná návštěva, ale to, že se nevzalo v úvahu její právo o sobě rozhodnout.

Žádná návštěva, zmrzlina nebo zábava jí nevrátí vlastní důstojnost. Na druhou stranu to, že ji rodiče vyslechli, objasnili skutečnost a uznali hněv, který mohla plně vyjádřit, pomohlo Šárce projít skrz intenzivní pocity a uvažovat o budoucím řešení. Byly jí teprve čtyři roky, a tak ani nepotřebovala zkoumat své myšlenky, aby pochopila, že se vzteká proto, že chce nemožné. Celé drama zmizelo jen tím, že mohlo volně proběhnout. A tak, bez pocitu, že o něco přišla, se může těšit na příští týden.

Naslouchejte záchvatům dítěte a objasněte, co se stalo, ale nechraňte ho ani neodvádějte od jeho pocitů. Potřebuje pochopit, že není žádný důvod k panice, ani důvod hledat rychlou kompenzaci proti bolesti v situacích, kdy se něco nedaří. Potřebuje vnímat samo sebe jako emocionálně schopné vnímat silné pocity a odolávat zklamání, neúspěchu a dalším bolestem.