Když od dítěte něco žádáme

Někdy si přejeme, aby dítě něco udělalo, pověsilo ručník, ukončilo telefonování, přestalo dělat rámus či si očistilo boty před vchodem do domu. Slova, která k tomu použijeme, mohou zahanbit a obvinit anebo mohou vést k pochopení a oboustranné ochotě. Donedávna se obvinění a zahanbení běžně užívalo ke kontrole dítěte a to nevedlo k ochotě, nýbrž k vyhovění jen na základě strachu. Mnoha lidem dosud znějí v uších zcela běžné fráze z jejich mládí jako: „Kolikrát ti to mám říkat?", „Co je s tebou?", „Všechno jsi zkazil!", „Když budeš hodný, dostaneš to a to."

Kontrola mohla být velmi jemná a my jsme poslouchali a nevěděli proč, když třeba rodiče říkali: „Jana je tak hodná holčička, ta mi určitě pomůže." Chválili nás, když jsme plnili potřeby svých rodičů, a ignorovali nás, když ne. Učili nás, že milovat své rodiče znamená dělat to, co řeknou. Podpláceli nás dobrotami, chválou, láskou, výhodami nebo dárečky a manipulovali s námi pomocí různých donucovacích metod. Kontrola to byla úplně stejná, jen skrytější. Děti, které byly manipulované tímto skrytějším způsobem, se často cítily zmatené, protože to, co vypadá jako laskavá a milující péče, v nich vyvolává pocit zahanbení, nedostatečnosti a nepřirozenosti.

Generace takto poslouchaly rodiče proto, že se jich bály. Až nyní konečně začínáme jednat s dětmi stejně důstojně, jako se má jednat s námi. Není vůbec snadné konečně zahodit koncept výchovy, kdy dítě něco dělá jen proto, že to rodiče řeknou. Vyžaduje to vůli, praxi a sebekontrolu. Možná pro vás bude užitečné počkat minutu, než dítě o něco požádáte, a položit si otázku: „Jak bych o to požádal svého dospělého přítele, a požádal bych ho vůbec?"

V tomto novém pojetí děti vůbec nejsou povinny plnit naše přání. Mohou si samy svobodně vybrat, jak odpovědět na naše přání a my uděláme nejlépe, když rozhodnutí respektujeme a uvědomíme si jejich možnosti a cíle. Naším úkolem je mluvit s dětmi tak, jak bychom mluvili se svými dospělými přáteli, to je nevnucovat jim, že musejí udělat, co řekneme. Pokud naše přání dítě nesplní, je třeba to buď respektovat, nebo vysvětlit, že to chápeme, a hledat možnosti, jak budou všichni spokojení, či najít jiné řešení, se kterým souhlasí dítě i my.

Vaše požadavky by měly být upřímné: Nepředstírejte, že něco děláte pro dítě, když to vlastně děláte pro sebe. Například uklizený pokoj chcete mít vy, a ne dítě. Vy chcete poučovat. Ale dítě se nechce učit. Předčasné učení je jako předčasný porod, není bez následků. Zpomaluje skutečné učení a staví hráz nedůvěry mezi vás a dítě. Důvěřujte vývoji dítěte a buďte upřímní ve svém požadavku: „Já si přeju, aby bylo uklizeno." Dítě vám může a nemusí pomoci uklízet, ale naučí se od vás, že máte rádi pořádek a jednou možná to bude dělat stejně (nebo jednou bude žít s pořádkumilovným partnerem, což je taky řešení).

Chraňte dětství svého dítěte a dvakrát si rozmyslete, než něco žádáte. Batole, které jde v zablácených botičkách po koberci, opravdu netuší, že je nějaký problém. Můžete úplně klidně konstatovat: „Máš špinavé botičky, ukaž, já ti je sundám." A pak vyčistit koberec.

Když ten koberec čistíte, malé dítě se může rozhodnout vám pomoci, nebo ne. Na tom ale nezáleží. Když dítě nutíte a trváte na tom, že musí pomoci, vede to jen k pocitům selhání, odporu a viny. Tyto bolestné pocity pak jen brání přirozené touze dítěte být užitečné. Naopak pokud s dobrým pocitem sleduje, jak uklízíme, nebo pokud odběhne a najde koberec čistý, může se to naučit prostřednictvím našeho příkladu a možná se samo rozhodne nám pomoci. Pokud malé dítě nabízí pomoc, nechte ho pomáhat samostatně, nekritizujte ho a nepředělávejte práci po něm v jeho přítomnosti. Můžete mu třeba nabídnout, aby přineslo smeták, ale nic mu nenařizujte, ať se může samo rozhodnout, zda pomůže, zda se bude jen dívat nebo zda odejde.

Když malé děti káráme, často jsou tak vyděšené z odsuzování a našich silných emocí, že ani nechápou, co vlastně provedly. Říkáme dobrá slova, ale zaznívá tón nespokojenosti, pod medovým hlasem se skrývá obviňování, a to je příliš velká zátěž na emoce malého dítěte, které se pak nedokáže orientovat, o co jde. Cítí se strašně zraněné a vyděšené. Dítě se může učit nárokům ostatních nejlépe tehdy, je-li obklopeno jasnou láskou a jeho důstojnost není ohrožena. Dítě nepotřebuje pomáhat, když se učí žít s ostatními, potřebuje, abychom mu důvěřovali a nebránili mu v tomto učení.

Budete-li používat jen písmeno S ze vzorce S.A.L.V.E. (viz 3.část), to ostatní vám půjde už samo. Jakmile získáte nadhled nad svým vnitřním naprogramováním a nechováte se podle něj, jste schopni vidět dítě a ne své reakce. Ať už něco vyžadujete nebo jste rozzlobení, pokud jste soustředěni na přítomný okamžik, zůstáváte ve spojení s dítětem a víte, co dělat.