„Kéž bych se zbavil sestřičky!"

V některých situacích se myšlenka uznávání pocitů zdá absurdní, a přece i tam hojí a spojuje. Dítě může například prohlásit: „Kéž by má sestra umřela. Za tohle bych ji chtěl zabít." Snadno pak propadneme emocím a lítosti, že by ta výhrůžka mohla být skutečná, nebo si myslíme, že by dítě nemělo používat tak násilná slova. Plni strachu pak nejspíše negujeme pocity dítěte. Jenže odsouzení, kritika a trestání dítěte, které vyjádří silné emoce a násilné fantazie, způsobí jen, že skryje svou bolest a cítí se zoufale v izolaci, což právě později vede k výbuchu agresivního chování. Pocity opuštěnosti a nemožnost bezpečně vyjádřit emoce jsou skutečnou příčinou násilí. Když si ale uvědomíte že je to jen emoce, co dítě vyjadřuje, bude pro vás snazší jeho rozrušení naslouchat.

Uznání násilných pocitů neznamená, že souhlasíte s tím, aby se podle těchto fantazií jednalo. Ale když podpoříte dítě, aby vyjádřilo nenávistné emoce, stává se opravdové násilné chování méně pravděpodobné a spíše se objeví laskavost. Je to stejné jako S ze S.A.L.V.E. pro vás, i dítě se potřebuje zbavit bolestného vnitřního rozhovoru (Self-talk) ve své duši. Neumí to ale udělat jako vy - samo a potichu. Naslouchejte mu, aby se drama odhalilo. Můžete říci: „Rozumím ti."

Jsi tak naštvaný na Katku, že by ses jí nejradši zbavil. Vím dobře, jaké to je, cítit se tak strašně rozzlobený." Dokonce mu můžete ukázat, že podobné pocity a fantazie jsou běžné, a sdělit mu vlastní zkušenost: „Vzpomínám si, jak jsem si přála, aby můj bratr spadl z útesu." Když se vracíte k vlastní vzpomínce, nerozvádějte ji (pokud si to dítě vysloveně nepřeje). Objasňujete přece něco dítěti, ne sobě; vaše vzpomínka je jen způsob, jak zvládnout a pochopit pocity dítěte.

Když dovolíte dítěti pocítit a vyjádřit násilné emoce a když ho ujistíte, že násilné emoce zažívá občas každý, dokáže dítě bolest uvolnit a snáze se zbaví pocitů, které vyvolaly vztek, aniž by mělo pocit viny nebo studu.

Nenávist, stejně jako hněv, je hnutí mysli, které obviňuje; někdo mu „něco udělal". Položte dítěti otázky, které mu pomohou rozpoznat a podchytit vlastní pocity; a když si dítě uspořádá myšlenky, které berou sílu, zbaví se zároveň své role oběti. Obviňování se vždy minulosti, což ponechává dítě bezmocné, protože na tom se už nedá nic změnit. Nemá žádnou moc nad svou sestrou ani nad tím, co mu udělala, ale může mít moc nad svými pocity a činy v současnosti. Učí se tak odlišit obviňující dramata od svého vlastního schopného já.

Dítě může mít pocit frustrace a viny ze svých násilných představ, potřebuje vědět, že takové představy jsou normální a neovlivňují vaši lásku k němu. Děti se vyjadřují různými způsoby; batole může situaci přehrávat s panenkou, starší dítě kreslí nebo hraje divadlo a dospívající si chce hodně povídat a píše, běhá nebo si pouští hudbu. Tím, že přijímáme intenzivní pocity bez předsudků, učíme se žít spolu, jsme citliví a schopní milovat a být zodpovědní také za své emoce a rozhodnutí.

Když dítě vyjadřuje přání, aby jeho bratr nebo sestra zmizeli, ukazuje to spíše na intenzitu jeho pocitu než na snahu opravdu ublížit. Skutečné násilí se objevuje až tam, kde jsou děti utlačované, a po letech, kdy nedokáží být samy sebou, nakonec rezignují, neschopné navázat žádné kontakty. Mohou se navenek jevit jako klidné a dokonce být i úspěšné ve škole; a přitom jsou depresivní, emocionálně osamělé a přesvědčené, že je nikdo neposlouchá, ani se o ně nestará, protože žijí život tak, jak jim ho dospělí předepisují. Izolace a bolest je zanechává bezmocné a mohou dospět až do úplného zoufalství.

Normální projevy sourozenecké rivality nejsou výrazem takového zoufalství a děti nechtějí způsobit skutečnou škodu. Pokud si nejste jisti, zda nenávistné a násilné výrazy vašeho dítěte jsou v rámci normy, měli byste vyhledat odbornou pomoc. Většina mladých agresorů, které jsem ve své praxi potkala, reagovala extrémně dobře na terapii, která jim vrací zpět jejich důstojnost a emocionální sílu.

Pro dítě, jehož život není narušený, je nenávist prostě jen další P°cit, který vyjád ří a překoná. Teprve nevyjádřená nenávist žene dítě agrese, nadávek a ubližování, zatímco dostatečná možnost vyjádření intenzivních pocitů brání takovým důsledkům.

Následující prospívajícího, který byl pohlcen nenávistí, ukazuje, jak vyjádření pocitů může vést k obnovení lásky:

Jedenáctiletý Jan začal terapii tak, že vyjadřoval silnou nenávist vůči devítileté sestře. Mluvil o svých násilných představách a nechtěl s ní už nikdy mít nic společného. Chtěl dokonce odejít z domova, protože s ní nebyl schopen žít pod jednou střechou. Strávil přes půl hodiny stěžováním si a nadáváním, vylíčil své představy o její smrti, přál si, aby byl jedináček, a nakonec plakal. Řekl, že mu rodiče „zničili jeho život" tím, že má sestru. Myslel si, že kdyby ho opravdu milovali, měli by se jí teď zbavit.
Pak se Jan rozpovídal, jak je jeho sestra hrozná, jak chce pořád vyhrávat, jak prohlašuje, že umí vše lépe, a jak strašně zuří, když v něčem nevyhraje. Když si vylil své srdce, požádala jsem Jana, aby se soustředil na své vlastní pocity. Jak ti je, když si tohle všechno myslíš o sestře a nedá se nic změnit?"
„Mám vztek, cítím nenávist a zuřím," řekl.
„Co bys chtěl pro sebe?" zeptala jsem se.
„Nic," řekl, „nebo možná nějakou dobu být od ní pryč. Štve mě, když je se mnou, domáhá se pozornosti, chová se jak princezna." „Jak by ti bylo bez těch myšlenek?" zeptala jsem se dál.
Jan na mě zíral s úžasem. „Bez myšlenek na sestru? No pane, to by bylo super," řekl. „Měl bych pokoj, byl bych šťastný a bylo by mi fuk, co dělá sestra." „Takže by se ti to líbilo?"
„No jasně," začal se smát. „Tak se mi zdá, že jsem kolem své sestry udělal pěkný mazec."
„Chtěl by ses zbavit myšlenky, že tě sestra strašně štve?"
„Ne. Chci ji nenávidět," řekl. Pak ale, jak ho překvapila vlastní slova, řekl: „Jejda, to je divný. Proč chci mít takové nepříjemnosti?" „Musí ti to něco přinášet." Jan ztichl.
„Co z toho máš, že obviňuješ a nesnášíš sestru?" zeptala jsem se. „Vidím sám sebe jako lepšího, a možná tak ovládám i své rodiče."
A tady Jan zjistil, že je sám původcem svého vnímání a pocitů. Začal soucítit se svou sestrou a velice smutně mluvil o tom, co asi sestra cítí „Musí se cítit jako úplně nemožná vedle mne, staršího bratra, a tak se pořád snaží být lepší," řekl. Začal o sestru mít starost úplně stejně velkou, jako se původně hněval. Zbytek konzultace strávil Jan plánováním svých záležitostí, protože se osvobodil a mohl se soustředit na své zájmy.

Konečná a definitivní řešení neexistují; musíme přijmout, že vztahy se proměňují, a brát je tak, jak přicházejí a plynou. V určité chvíli byl Jan schopen vcítit se do sestry a vidět její hledisko. Jak šel život dál, znovu ho naštvala, vyjádřil to, byl v kontaktu se sebou a šťastný a zase se opakovalo období, kdy ji nesnášel. Když se v období špatných pocitů může dítě vždy úplně projevit a my ho vyslechneme, povzbuzujeme ho, aby se rozhodovalo a ne jen reagovalo podle starých stereotypů. Má možnost se zaobírat svým pohledem na věc, ne si vytvářet roli oběti. Jak to vše plyne, získáme informace o potřebách obou dětí a můžeme se o ně lépe postarat.

Je snadné se upnout na předpokládané výsledky. Nemůžeme si ale myslet, že problém navždy zmizí, když dítě žije v bezpečí a může se kdykoli vyjádřit. Máme-li předem představu, jak by vše mělo probíhat, ztrácíme možnost opravdu slyšet, co dítě říká, a porozumět mu. Někdy si třeba dítě nechce hrát se sourozencem ani poté, co vyjádří své pocity. Rodiče mohou ukvapeně dělat „závěry" a říct: „Dobře, teď ses zbavil spatných pocitů, promiň mu to a hezky si hrajte." To se přesně stalo, když Sylva nechtěla hrát Monopoly se svým bratrancem.

Osmiletá Sylva byla naštvaná na bratrance Tomáše, protože si bez dovolení půjčil její kolo. Sylva se chtěla projet a kolo bylo pryč. Maminka ji vyslechla, uznala její pocity, a když se Tomáš vrátil, tatínek kolo uložil, aby si ho už bez dovolení nemohl půjčit. Tomáš se 0mluvil, že si kolo sám vzal, a slíbil, že už to neudělá.

Za chvíli Tomáš Sylvě navrhl, že si zahrají Monopoly, ale odmítla a ještě na něj vyplázla jazyk. Jeď je už na čase se udobřit," prohlásil tatínek. „Všechno jsi nám řekla a Tomáš se omluvil. Pojď si teď hrát." Čím více ale rodiče naléhali, aby se udobřila, tím byla Sylva zatvrzelejší. Nebyla připravená věc překonat. Nakonec rodiče pokrčili rameny a odešli do svého pokoje. Sylva šla do svého pokojíčku a byla spokojená, že znemožnila bratranci zahrát si Monopoly. Za pět minut vylezla a pozvala ho do své houpací sítě.

Děti se obvykle zbaví naštvání mnohem rychleji než dospělí; musejí se ale pro to samy rozhodnout, stejně jako dospělí. Očekávat, že se dítě zbaví představy, že mělo pravdu, je víc, než mu můžeme sami předvést. Cílem tedy není vyřešit spor nebo vygumovat pocity, ale naslouchat a umožnit dítěti, aby se samo nezávisle rozhodlo a bylo respektováno.

Cítí-li dítě nenávist, nejvíc ze všeho se bojí, že kdybyste věděli, co si myslí, přestali byste ho mít rádi. Ale když může své nenávistné pocity plně vyjádřit a vy si ho stále vážíte, dosáhli jste cíle. Dítě musí vědět, že vaše láska nezmizí kvůli jeho nenávistným myšlenkám a že je může plně projevit vždy, když to potřebuje. Zároveň vy budete mít klid, když víte, že brány vaší komunikace zůstávají otevřené. Během času se dítě dokáže od nenávisti úplně odpoutat, protože pochopí, že je samo zdrojem všech myšlenek, které zažehují jeho emoce. Možná se dokonce naučí odlišit hlas své mysli od toho, kým opravdu je, a tak získá skutečný mír a svobodu.