Láska k sobě jako výchova (strach prosadit sebe)

Uvolnit proud lásky sm ě rem k dítěti znamená mít rád a přijímat sebe. Pokud se máte rádi, i pro ostatní je snazší vás mít rádi a tím se dále umocňuje láska k dítěti. Člověk může plně dávat jen tehdy, když přijímá. A proto je přijímání aktem lásky.

Nedostatek a podmíněnost lásky v dětství zde zanechalo plno rodičů neschopných uvolnit brány lásky k sobě navzájem. Sami se cítí v nedostatku a je pro ně těžké dávat lásku anebo ji do určité míry i odmítají, neboť si myslí, že si ji nezaslouží, nebo se za ni stydí. Mnoho dospělých, kteří v dětství nezískali bezpodmínečnou lásku, pak hledá její náhražky v nákupech, jídle, zboží, televizi, slávě a dalších způsobech, které jim mají přinést úlevu. Pokud nemají rodiče vědomí vlastní ceny, bývají nerozhodní, a proto váhají vymezit dítěti jasné hranice.

Něco svému dítěti dlužíte! Uzdravte se a zavřete dveře za minulostí. Použijte způsob navržený v první kapitole a ozřejměte si, jak vás vlastní mysl mate na cestě ke změně. Využijte konzultace, skupinovou terapii, příležitosti k proměně, knihy, umění a jakoukoli cestu, která je vhodná pro vás, abyste si vybudovali sebevědomí a byli schopni řešit reálné úkoly přítomnosti. Až se ve vás opět probudí bezpodmínečná láska k sobě samým, budete lásku schopni dávat a tímto dáváním se obohacovat.

Být rodičem vyžaduje veliký skok vpřed - od radosti ze svých úspěchů k radosti z úspěchů druhých. Je to cesta, jak se místo odmítání naučit přijmout každý okamžik přítomnosti. Čím jste si jistější sami sebou, tím méně se potřebujete soustředit na sebe a tedy odmítat rozhodnutí dítěte. Pokud jste si jisti svou cenou a nemusíte se starat o získávání lásky, jste osvobozeni a můžete dítě milovat a radovat se z toho, jak přispíváte k jeho životu. A navíc, když se osvobodíte od potřeby potvrzovat si svou cenu tím, že děláte dojem na druhé a získáváte jejich souhlas, můžete pak v obtížných situacích např. na veřejnosti nebo před babičkou jednat v zájmu dítěte a ne v zajetí obav, co si kdo myslí.

Život s dětmi vyžaduje, abychom byli zralí a nestarali se v životě jen o své cíle. Jde však také o to, abychom byli sami spokojení. Když vychováváte a podporujete rozvoj jiné lidské bytosti, aby si splnila své sny, vaše vlastní touhy jsou přímo i nepřímo naplňovány; nicméně sny dítěte nejsou vaše sny a jeho činnost není vaší. Jestliže doprovázíte dítě na jeho cestě, podporuje to váš vlastní růst, často nečekaným způsobem, a to může ovlivnit i váš život. Jedna maminka mi vyprávěla, jak ji její mateřství otevřelo cestu k nové kariéře.

Dorotka, matka dvou malých dětí, mi zavolala, že se cítí smutná ze ztráty své kariéry, která, jak říkala, mizí v dáli. Přestala hrát na housle, tančit a hrát divadlo. Byla zcela odevzdaná svým dětem, spala s nimi, obě ještě kojila. Děti neměly chůvu, ani nechodily do jeslí. Měla taky v plánu je vyučovat doma. Když mi volala, mohla chodit jednou týdně na taneční hodinu, a to bylo vše.
Za touhou po našich starých potřebách se často skrývá neochota posunout se do přítomnosti. Povzbuzovala jsem Dorotku, aby se dobře zamyslela, co opravdu v současnosti chce.
„Chci si užívat své děti," řekla, „ale taky postrádám sebe, jaká jsem kdysi bývala."
„Užívala by sis děti lépe, kdybys netoužila po tom, být jako dříve?" zeptala jsem se.
„Ovšem, to by byla ohromná úleva," okamžitě odpověděla. „Trápí mě představa, že o něco přicházím. Ale jak mám vědět, že o nic nepřicházím?"
Navrhla jsem Dorotce, aby brala věci, jak přicházejí, a přemýšlela spíše nad svými současnými touhami, než aby se upínala k tomu, co měla v minulosti.
Následující týden mi Dorotka zavolala, že si zpívala doma při práci a měla při tom dítě ve vaku.
Za pár let chodila Dorotka na hodiny zpěvu a zpívala ve sboru. Říkala mi, že si nikdy tolik hudbu neužívala. Ukázalo se, že její druhé dítě je hudebně nadané, a tak dnes vystupuje maminka s dcerou. Zpívají, tančí a hrají.
Když jsem ocenila, čeho Dorotka dosáhla, poznamenala: „Nejlepší na tom je, že jsem vyzrála způsobem, který mi umožnilo pouze mateřství. Nejenže si toto životní období užívám, ale dokážu jít životem s důvěrou a vážit si každé chvíle; to pak obohacuje mé manželství a všechny mé vztahy a zkušenosti."

A další podobný příběh.
Vyprávěl mi ho otec, který opustil svou zavedenou práci, aby se mohl starat o syna. Když docházely peníze, rozhodl se začít podnikat z domova, protože byl se synem šťastný. Jeho podnikání v oblasti počítačového programování vzkvétalo, a když jsme naposledy spolu hovořili, tak mi řekl, že jeho současná práce je nejen mnohem zajímavější než dříve, ale jeho třináctiletý syn se již stává expertem na programování.

Jestliže jsme smutní z toho, co jsme za sebou zanechali, je to jen proto, že vězíme v minulosti. Přítomnost vždy přináší změnu, která nás uspokojí, pokud ji vidíme a pokud se o ni zajímáme tady a teď. Každým okamžikem se objevují nové možnosti, ale když mysl ulpívá na tom, jak to bylo dříve, nevidíme a nedokážeme se radovat z toho, co nám přichází do cesty. Podstatou našeho žití je kráčet vpřed do neznáma. Strach odpoutat se od minulos14t4 i nám brání milovat děti v současnosti. Jakmile máte děti, nebude život už nikdy takový, jak býval; bude jiný, bohatý a stále v pohybu. Uplatňujete-li svůj tvůrčí potenciál a nebráníte se změnám, bude to pro vás jedna z nejúžasnějších cest, které jsou lidským bytostem dostupné.

Musíte o sebe pečovat, ale nemusíte se soustředit jen na sebe. Starat se alespoň o část svých potřeb je možné bok po boku s dítětem, na které soustředíte svou pozornost. Zároveň existuje přímá souvislost mezi dáváním lásky a pozornosti dítěti s péčí o sebe. Děláte to i pro sebe, pro svou vlastní radost. Ponechte si trochu času pro sebe a své přátele, abyste oživili svou radost z rodičovství; stačí třeba jen deset minut denně a stálé potřeby dítěte pro vás budou opět více radostí než obtíží. Hlavně ale sledujte, co to ve vás mluví, když jste netrpěliví nebo popuzení. Sledujte, jaké myšlenky vám působí bolest a jaké naopak posilují schopnost milovat a žít s dítětem.

Spokojenost plyne z přítomného okamžiku; pokud čtete dítěti knihu a chtěli byste raději pracovat na zahradě, připravujete se o radost oba. Je to jen vaše myšlenka, která vám nedovolí radovat se z přítomného okamžiku. A tak buď nejprve vezměte dítě na zahradu, nebo mu čtěte a nechte si zahradu na potom. Važte si ale okamžiku, nechte se zalévat láskou a respektem k dítěti. Je-li vaše mysl na zahradě, přijdete o to.
Často mi rodiče vyprávějí, jak jeden den je pro ně péče o dítě utrpením, zatímco druhý den si stejnou činnost vyloženě užívají. Rozdíl spočívá v tom, abyste si sami vybrali to, kde jste. Jinými slovy, můžete být s dítětem a být naštvaní (chcete být jinde) nebo můžete být s dítětem šťastní. Rozpoznat a zapsat si myšlenky, které vás odvádějí pryč, a pro­zkoumat, jak na vás působí, vám pomůže udržet se v přítomnosti.

Většina rodičů samozřejmě není od začátku přeborníky ve všem, co rodičovství přináší. Učíme se „za pochodu" a této příležitosti si važme. Nepropasme ji pokusy nacpat dítě do svých omezení. Naopak život s dítětem nám přináší možnosti tyto limity překonat a milovat o to lépe. V telefonní konzultaci se Romana rozhodla nějak podobně:

Osmiletá Anna měla zvyku donekonečna opakovat slova a věty a k tomu neustále skákala. Její maminka Romana to nemohla vydržet a stále zastavovala její veselé povídání.
Zeptala jsem se Romany, co cítí, když je v afektu a chce okamžitě zastavit to nekonečné povídání.
„Jsem podrážděná a netrpělivá. Chci mít ticho. Chci být sama."
Romana byla přesvědčená, že tato její potřeba je opravdová a správná a že se dítě musí naučit přestat mluvit kvůli tomu, že to maminka chce. Chtěla po mně, abych jí poradila, jak dceru lépe usměrnit.
„Chování Anny je ti nepříjemné. Určitěji chceš omezit?" zeptala jsem se. „Anebo by ses raději nějak zbavila své nevůle a měla možnost klidně naslouchat a těšit se ze své dcery?" zeptala jsem se.
„Jistěže se chci od toho osvobodit. Nemám teď vůbec kontrolu nad stavy, kdy chci, aby přestala. Žádnou volbu. Vnitřní hlas mě nutí, abych ji zastavila. Ale nefunguje to. Je na mě naštvaná a já se pak cítím provinile a bez kontaktu," řekla Romana.
„Když vyhovíš vnitřnímu hlasu a umlčíš dítě, čeho se zbavíš?" zeptala jsem se. „Kdyby dál mluvila, co budeš cítit?"
Romaně se třásl hlas. „Nevím, co to je. Vím jen, že teď pláču." „Ano," řekla jsem, „chápu to. Přepínáš do smutku."
„Moje maminka vždycky chtěla, abych byla pryč. Chtěla se mne zbavit," vzpomínala Romana. „Cítila jsem se vedle nijako nula. A teď jsem stejná. Cítím totéž vůči Anně. Nechci být matkou. Ale zároveň chci. Miluji Annu."
„Chtěla bys, abys chtěla být matkou?"
„Přesně tak. Ale když jsem, chci utéct."
„Bojíš se, že znovu budeš prožívat svou dětskou opuštěnost?" „Ano, tu bolest, že mne matka odmítá. Nikdy bych nevěřila, že budu jednou zavírat ústa svému dítěti proto, abych se vyhnula svým starým zraněním. Teď si musím vybrat, buď vyrůst, nebo omezit své dítě," zasmála se. „V zásadě jsem ji nutila, aby plnila mé potřeby a vyhověla mému omezení. Ovšemže bych chtěla být šťastná vedle upovídané Anny a skoncovat se starou bolestí."
„Později můžeš zkoumat bolestné myšlenky, že tě matka odmítala," navrhla jsem. „Ty ale ve skutečnosti svou dceru neodmítáš a velmi pravděpodobně to bylo tak i u tvé matky. Teď ale zůstaneme u tvých bolestných myšlenek o Anně."
„Když ti vnitřní hlas říká - nesnesu to, musí přestat - počkej chvíli a zamysli se, zapiš si to a podívej se na to. Opravdu chceš zastavit žvatlání svého dítěte?"
„Ne, chci, aby měla volnost."
„Jak by ses asi cítila, když mluví, kdyby ti myšlenka, že to nesneseš, neblikala v hlavě?" „Nevím to. Nikdy jsem se té myšlenky nezbavila, když povídá."
„Tak si představ, že jsi prosadila svou. Tvá dcera se podvolila a skončila se svým povídáním. Jak by ses cítila?"
„No proboha, strašně! Už začínám rozumět... bez té myšlenky, že to nesnáším, si přeji, aby byla sama sebou, volná, živá a veselá, zkrátka extrovertní."
„Až budeš ty osvobozená od svých myšlenek, bude ona volná taky." „Ano. Vtom to je. Bez těch myšlenek ji prostě jen miluji."
„Chápeš teď své očekávání, že by měla přestat stále dokola mluvit, jako lekci pro sebe?"
„Jistě, budu šťastná, když přestanu se svými opakovanými myšlenkami. Hurá! Jasně! Je prostě sama sebou a já ji miluji."

Vždy, když nám vlastní limity brání dávat lásku naplno, máme možnost se osvobodit. Dokážeme sami sebe natolik milovat, že se dostaneme ven z vlastního emocionálního vězení? Stejně jako povzbuzujete dítě navzdory jeho obavám, můžete udělat totéž pro sebe. Dejte přednost lásce před starým bolestným příběhem a dítě se naučí udělat totéž pro sebe.

Rozšířit svou toleranci neznamená se obětovat a vždy odhodit své potřeby ve prospěch dítěte. Znamená to odlišit skutečné potřeby od utkvělých omezujících představ. Pokud máte pocit, že musíte přikazovat nebo chcete utéct, sledujte tyto myšlenky s láskou, ale nenechte je, aby vám diktovaly, co dělat. Obraťte se na terapeuta či kamarádku, aby vám pomohli objasnit, zda takové myšlenky platí pro vás a pro dítě. Když vás dítě vidí ponořené v emocích, neučí se o lásce k sobě, ale o strachu a slabosti. A jak se přizpůsobuje vašim emocionálním omezením, naučí se bát svých citů i citů jiných lidí. Dítě pochopí vaše potřeby a bude vůči vám laskavé a štědré, pokud samo zažívá laskavost a vidí, že jste schopni se řádně starat sami o sebe.

Pocit/že jsme ve spojení s láskou, není přitom závislý na tom, že vám „ji" někdo jiný dá. Mít kvalitní dospělý vztah v životě je skvělé, ale není to nezbytné. Je to náš vztah k sobě samým, co je podstatné. Abyste byli citově uspokojení, je třeba hlavně žít v přítomnosti a být v souhlasu sám se sebou. To vám umožní vážit si svého dítěte přesně takového, jaké je, a zažívat skutečnou radost z toho, jak se vyvíjí.

Tím, že se máte rádi, zbavujete dítě obtížného úkolu, že ono vám má lásku dávat. Dítě tu není proto, aby vám dávalo lásku a uspokojení či aby plnilo vaše sny a tužby Svou existencí přirozeně obohacuje váš život, dává mu smysl, lásku a směřování - ale vaše cesta nemůže být založena na něm. Kdykoli si uvědomíte, že chcete, aby vám dítě něco splnilo, jstezase zpět u svých potřeb a ne u potřeb dítěte.

Někteří rodiče zaměňují péči o dítě za využívání jeho života k naplňování svých snů. Vnímat potřeby druhých znamená nechat jim volnou cestu k jejich naplnění. Neznamená to používat jejich cestu ke svým tužbám. Když pečujete o dítě, soustřeďte se na ně a ne na sebe; o sebe pečujte jindy.

Jít po cestě s dítětem je tak úžasné právě proto, že nejde o vás. Pokud se k jeho „rozletu" připojíte, prožíváte přítomnost bez šumu své mysli. Osvobodíte se od svých záležitostí a můžete se přidat, je to jako úžasná cesta do míst, kde jste ještě nikdy nebyli. Doprovázet své dítě je totiž skutečně pouť do nové země, kterou nás příroda vrací do prožívání přítomných okamžiků.