Láska není odměna, jak děti pociťují lásku

Rodiče jsou často zmatení představou, že by se měli chovat láskyplně k dítěti, jež je agresivní; a přece, když to uděláte, zjistíte, že agresivita dítěte je jeho pláč po vaší lásce, vaší pozornosti či jiné neuspokojené potřebě. Láska je nejlepší odpovědí na jeho neštěstí. Není totiž schopné kontrolovat způsob chování, jakmile se jeho emoce provalí (podobně jako dospělý, který ječí či říká zraňující slova).

Agresivní dítě se necítí láskou odměněno. Cítí uklidnění, protože ho chápete a staráte se o něj, a to mu pomůže se hněvu zbavit. Tím, že jeho jednání zastavíte a nabídnete lásku a péči, dáváte mu do ruky nástroj k laskavým a klidným řešením. Pokud si jsou děti jisté láskou rodičů, jen velmi těžko se dají vyprovokovat, aby někomu ubližovaly.

Milujeme dítě, ne jeho chování či úspěchy. Láska je kontext, který vše prozařuje. Když nás dítě rozzlobí, jediné, co potřebujeme, je „použít" lásku a pak zjistíme, že z něj máme stále radost (i když třeba musíme odmítnout jeho rozhodnutí). Abyste toho byli schopni, musíte projít své myšlenky (to je S ze S.A.L.V.E.) a pak můžete být přítomni. Vaše myšlenky nejste vy. Přicházejí a odcházejí a vy nad nimi nemáte žádnou kontrolu. Nejsou realitou; pokud byste vyrůstali jinde, měli byste jiné myšlenky. Zjišťujte, zda tyto myšlenky posilují či zastírají vaši lásku. Později v této kapitole najdete příklady myšlenek, které jsou překážkou na cestě lásky.

Vy víte, že dítě milujete. Nejsou-li tedy vaše slova a činy laskavé a milující, nejste pravdiví sami k sobě. Pokud nalézáte řešení v kontextu lásky, jsou smířlivá a respektují potřeby a důstojnost všech. Stará víra v přísnou lásku je jen další myšlenka, která opravňuje ubližovat dítěti. Kromě zcela výjimečných situací, kde jde zásadně o bezpečnost dítěte a musíte zasáhnout silou (rychlé strhnutí z vozovky), není láska zraňující, ale milující.

Kdybychom dostali bezpodmínečnou lásku, když jsme byli dětmi, nepotřebovali bychom dnes žádné rady jak milovat. Neznali bychom žádnou jinou možnost, než nekonečně milovat své dítě nezávisle na tom, co dělá. Je to jen naše vlastní bolest a strach, které stojí v cestě bezpodmínečné lásce.

Naše zkušenost nedostatku je jeden z důvodů, proč se obáváme dávat. Můžeme mít strach, že dítě si bude naši lásku jen brát a využívat nás. Můžeme se cítit zranitelní, když stále dáváme. Je to zase ten stejný strach, který bránil již vašim rodičům, aby vás bezpodmínečně milovali. (Jak překonat podobné překážky je popsáno v této kapitole dále.) Nejvíce pro dítě uděláme, dostává-li spoustu lásky jen tak. Tento zdravý předpoklad, že je stále milováno, vytváří základ, ze kterého dítě prospívá a vyrůstá v citlivého, milujícího a schopného dospělého člověka. Místo aby plýtvalo energií na snahu získat váš souhlas, má volné pole k dosahování svých cílů a k růstu.


Jak děti pociťují lásku

Následuje několik pravidel, jak dávat dítěti lásku tak, aby ji skutečně cítilo. Plnění potřeb.
Dítě se cítí jako plnohodnotné a milované, jen když ví, že se může bezpečně projevovat, že je kormidelníkem svého životem a že se bere zřetel na jeho potřeby. První cestou k tomu, aby dítě cítilo vaši lásku, je tedy věřit mu a plnit jeho potřeby tak, jak požaduje. Nesplněné potřeby se transformují do pocitu, že nejsem hoden lásky, a to má bolestivé emocionální důsledky.

Dítě vyjadřuje své potřeby tím, že něco požaduje. Miminko používá pláč a jiné fyzické způsoby; batole nám dává o svých potřebách vědět pomocí chování a slov. Plňte požadavky malých dětí a buďte ochotni kdykoli přerušit svou činnost. Buďte připravení říkat „ano" a udělat, co je třeba, aby mohly být dětské požadavky splněny a potřeby uspokojeny. Nádobí může počkat; dětská duše ne. Telefonní hovor se dá odložit; láska ne. Rozbité nádobí nahradí nové; rozbité duši zůstanou jizvy. Nepořádek se uklidí a škody spraví; důvěra dítěte, že ho milujete, plyne z toho, že je důležitější než věci a plány.

To, že rychle odpovídáte na potřeby dítěte, neznamená, že dítě nikdy nemůže chvíli počkat, až něco dokončíte. Jak roste a jak se cítí jisté vaší láskou, získává postupně schopnost přizpůsobit se také vašim potřebám. Nechte to na něm. Iniciativa musí vycházet od dítěte, abyste věděli, že tak nejedná ve snaze získat vaši lásku. A nečekejte pochopení vašich potřeb předčasně, protože pokud odpovídá na vaše očekávání, může to být opět snaha o přijetí, a to jsme zpět u podmíněné lásky a manipulace. Jsou-li děti skrze očekávání nuceny dělat to, co chtějí dospělí kolem nich, ničí to jejich důvěru a sebevědomí.

Chraňte opravdovost dítěte ve vztahu k vám. Jeho pochopení je pak projevem péče a lásky vůči vám. Pokud dítě jedná proto, aby získalo souhlas, a ne ze své vlastní vůle, cítí se rozmrzelé a nejisté vaší láskou. Tyto negativní pocity pak ve skutečnosti brzdí rozvoj jeho schopností pomáhat ostatním.

Můžeme tedy jen pochybovat o běžné domněnce, že vysoká očekávání vedou k vysokým cílům. Samozřejmě při akademické i praktické výuce mohou vysoké nároky učitele, kterého si ovšem žák svobodně vybral, dovést studenta k výborným výsledkům. Učitel a student si jsou rovni po lidské stránce, nejsou si rovni jen ve znalostech. Student si učitele vybral a často mu platí proto, aby kladl požadavky, jež ho povedou ve studiu k úspěchům.

Takové požadavky nemají žádné místo v láskyplném vztahu rodiče a dítěte (nebo jakémkoli jiném vztahu lásky) a ničí jak vztah, tak i rozvoj požadovaných vlastností. Nebyli jste najati svými dětmi, abyste jim řídili životy; naopak, vy jste si dobrovolně zvolili, že budete odpovídat na jejich potřeby a podporovat s láskou jejich vývoj.

Očekávat, že se dítě bude rozvíjet tempem, které určíte vy, je v přímém rozporu s milováním dítěte takového, jaké je. Jeho cena je pak určována vaší mírou a vašimi plány. Milovat dítě znamená být naopak spokojen s jeho vlastním tempem vývoje tak, že má volnost být v každé fázi samo sebou. Nemusí se obávat, že ho nebudete mít rádi nebo ho nebudete uznávat, když nesplní včas cíle, které jste stanovili.

Prožívejte lásku, kterou k dítěti chováte, aktivně. Místo abyste čekali uctivé chování, chovejte se sami uctivě k němu; místo abyste po něm požadovali schopnost počkat a chápat vaše potřeby, buďte k němu laskaví a upřímní. Získá tyto schopnosti postupně proto, že vás miluje a chce se vám podobat. To neznamená, že ho nikdy nemůžete o nic požádat, ale respektujte jeho vývojové možnosti. Můžete ho občas požádat, aby bylo zticha, počkalo, něco přineslo, ale akceptujte jeho volbu, ať už řekne „ano" či „ne". Nakonec se naučí chápat potřeby ostatních stejně dobře, jako ty své.

Jak bylo vysvětleno dříve, láska a zodpovědnost neznamená, že dítě může škodit nebo má libovůli dělat cokoli chce (to nemůže nikdo). Znamená, že za něj nesete zodpovědnost a vážíte si ho, jak se vyvíjí svým tempem.

Zbavit se svých představ o chování a výsledcích dítěte není snadné. Když se děťátko narodí, automaticky si představujeme, jaké to bude „hodné" a „klidné" dítě a jak hezky a úspěšně poroste. Když se podíváme kolem sebe, jsme chyceni do pasti očekávání; od jistého věku by si mělo dítě uklízet, říkat „prosím" a „děkuji", být zodpovědné, čistotné a tiché. Určitě jste zaznamenali, že občas dokonce poměřujete vy svou vlastní cenu podle chování dítěte, zejména na veřejnosti. Vyrovná se ostatním? Jsem dobrým rodičem?

V telefonické konzultaci mi Karin, matka Amálky, líčila své nejistoty s dcerou a jak pomocí analýzy svých myšlenek dokázala dítě opět milovat takové, jaké je:


Amálka byla roztomilé malé děťátko, stále se smála, byla ochotná kamkoli jít a klidně se přizpůsobit. „Byla jsem si jistá, že vyroste ve vstřícnou a hodnou dívku. Teď je jí sedm a asi od jejích tří let s ní skoro nikam nechodím mezi lidi, protože mě uvádí do strašných rozpaků.
Dříve strkala do lidí a křičela. Teď komanduje ostatní děti a vůbec po sobě neuklidí. Kam přijde, tam to vypadá jak po řádění tornáda." Abych Karin pomohla lépe se vyznat v jejich myšlenkách, které jí brání vidět svou dceru, požádala jsem ji, aby mi více řekla o svých očekáváních. „Chci, aby viděla ten nepořádek, co dělá, aby to uklidila a aby si hrála jako ostatní děti," řekla Karin.
„Myslíš, že dokáže být takovou dívkou, jakou si přeješ, aby byla?" zeptala jsem se. (Tady by měla zjistit, jsou-li její myšlenky správné a platné.)
Karin si povzdechla: „Ne, prostě teď taková není."
Mlčela jsem a Karin o tom sama přemýšlela.
„Tolik Amálku miluji. Ale asi ji miluji takovou, jakou ji chci mít, a ne takovou, jaká je." Karin se rozplakala. „Chci ji milovat takovou, jaká je, a nedokážu to."
„To, co tomu překáží, jsou jen tvé myšlenky. Dokážeš si představit sama sebe s ní bez očekávání, že bude jako ostatní?"
„Ale ovšem, prostě bych ji milovala takovou, jaká je. Mám ji tak ráda."
„Co se bojíš, že ztratíš, když jí budeš mít takovou ráda?"
„Lidé si budou myslet, že jsem špatná matka, protože ji nedokážu kontrolovat." (Další bolestná myšlenka, kterou Karin objevila.) „Ach, to je strašné. Nedovolím jí jít za dětmi jen proto, abych vypadala dobře. To je příšerné," Karin vzlykala.
„Ano," řekla jsem. „Chápeš, jak tvé představy o dceři jsou vlastně lekcí o tobě a jak by ti pomohlo, kdybys naslouchala svým vlastním radám?"
„Já to nechápu. Chci, aby po sobě uklízela nepořádek. Myslím, že spíš já si potřebuji uklidit ve svých zmatených představách. A musím taky uklidit plno skutečného nepořádku doma."
„A co tvé přání, aby se chovala jako ostatní?"
„No jistě, to je to, že bych se k ní chtěla chovat tak jako ostatní. Ale to nedělám."
„A taky," dodala jsem, „chovej se sama k sobě jako ostatní rodiče a lidé. Nemusíš být lepší než kdosi, kdo má perfektní andělské dítě."„Ano, to chápu," Karin se dala do smíchu. „Je to všechno jen o mně. Víš, občas se mi podaří ji nechat být. Kdykoli jdeme na hřiště, je tak šťastná a aktivní. Taky miluje něco plácat rukama, dokáže si hodiny kreslit nebo vyrábět z plastelíny. Ráda si hraje s bábovkami na písku. Ale co dělat s tím, jak komanduje ostatní děti?"
„A co s tím?"ptám se, „je tvoje představa, že by neměla velet, užitečná a správná?"
„Není. Ona je vůdčí osobnost. Kdybych neměla představu, že by neměla ostatní organizovat, musela bych ji obdivovat, jak je dokáže vést. Tolik se toho bojím, protože jsem sama tak nesmělá."
„Vidíš, Amálka se nebojí zodpovědnosti. Vůdci jsou také potřeba. Máš v ní velkého učitele."
Na konci konzultace se ve dveřích objevila Amálka s tatínkem (manžel Karin).
Karin vyskočila ze židle, dlouho pevně objímala Amálku a slzy jí tekly z očí. „Nikdy jsem netušila, jak strašně moc tě miluji, moje Amál- ko. Miluji tě pro to, jaká jsi."
V následujících týdnech Karin pozorovala, jaká je její dcera vůdčí osobnost, a umožnila jí dělat organizovaný nepořádek, stavět, tvořit, plavat, skákat na trampolíně a jinak vybíjet energii.
„Bála jsem se, jak to bude obtížné," vypráví Karin, ale já nejenže Amálku obdivuji, i většina problémů sama zmizela. Dokonce si chce svůj nepořádek po sobě uklidit a už nerozpatlá všechny plastelíny, protože ví, že když je neuklidí, vyschnou a nebudou k ničemu. Je šťastná sama se sebou a se mnou.
Nejúžasnější situace nastala, když jsme navštívily sestřenice u nich doma. Přišel strýc a žádal je, aby uklidily hračky, Amálka jim řekla, co mají dělat, a pod jejím vedením bylo vše hned uklizeno."


Karin se nemusela vzdát hodnot, které předávala své dceři. Naopak, ještě k nim přidala hodnotu toho, že s někým sdílíme společnou cestu. Amálka se naučí brát ohled na ostatní, protože její vlastní cesta je respektována. Děti chtějí patřit do společnosti. Přijmou za své hodnoty lásky a porozumění tím, že nejprve pocítí jejich smysl pro sebe. Věřte dítěti; dá vám vědět, kdy už se dokáže přizpůsobit také vašim potřebám, někdy se mu to podaří a někdy ne, tak jak se bude postupně učit rozvíjet partnerství.