Lechtání

Lechtání typicky začíná dospělý, ačkoli většině lidí to není příjemné a určitě bychom nelechtali jiného dospělého člověka. Proč jen si tedy myslíme, že se to dětem líbí? Děti ve skutečnosti lechtání nesnáší, ledaže mají nad hrou kontrolu, to znamená, že si ji sami vyberou a rozhodují, jak bude probíhat a jak dlouho trvat. Když dospělý lechtá a dítě nic neříká, nelíbí se mu to. Zraňuje to jeho tělo stejně jako fyzická bolest a podobně jako bití. Nekontrolovaný smích, který přitom vzniká, není svobodným výrazem radosti. Pokud vůbec dítě dokáže popadnout dech, smích se mísí s výkřiky „Přestaň!", „Ne!", „Dost!" Někdy způsobí lechtání takovou bezmocnost, že dítě není schopné vypravit ze sebe ani hlásku. Jak už bylo zmíněno, pocit bezmoci je stres, který vede do agrese či jiné destrukce. K bolesti z lechtání navíc přistupuje to, že dítě s takovými zážitky se učí napadat druhé tělesně a strpět násilí na vlastním těle.

I když většina dětí si lechtání nepřeje, někdy se dítěti hra líbí, pokud nad ní ovšem neztrácí kontrolu. Radost z lechtání jsem viděla jen jedenkrát. Bylo to u tříletého dítěte, které prosilo maminku, aby ho polechtala pod paždím. Pak dítě zdvihlo lokty a maminka se jemně špičkami prstů dotkla na vteřinu holčičky v podpaží a hned přestala, jak dítě ucuklo. Dcerka se smála a chtěla znova. Smála se proto, že hru řídila a maminka to dělala podle ní. Tak ale většina lechtacích her neprobíhá, většinou vedou k bezmocnosti a je lépe se jim vyhnout.

Ojediněle mi jednou dítě vyprávělo, jak hraje hru na lechtání a jak se mu líbí. On a jeho dva bratři leží na posteli a strkají se vzájemně dolů pomocí lechtání. Jako v první hře i v této byly síly rozloženy mezi všechny účastníky stejně, každý mohl kdykoli skončit a každý zároveň lechtal a byl lechtaný.