Malé zázraky - parkování

Před lety jsem někde zachytila, že pokud si přejeme mít volné místo na zaparkování v lokalitě, které je vždy přeplněno auty, stačí si předem přát, poprosit Boha, aby nám jedno prázdné místo zařídil a ono se to splní. A od té doby, kdykoli jsem potřebovala zaparkovat, předem žádám o to, zda by mi nemohl jedno místečko uvolnit, pokud to však je jeho vůle, a z 99% se vždy místo uvolní.

Nedávno jsem poslouchala jednu z přednášek Ivanky Adamcové, a ta zrovna říkala na příkladu s parkováním, že pokud si přejeme, prosíme Boha, vyšší moc, aby pro nás bylo místo na parkovišti, že se jedná stále ještě o bílou magii.
Pomocí své vůle tedy chceme využít něco pro sebe, na úkor druhých. Co když zrovna tohle jediné volné místo díky našemu egoismu nemohl využít otec, který má naložit své dítě, které jde z nemocnice, nebo jej nemohl využít člověk, který je postižený a teď musí zaparkovat o tři bloky dále, je o holích a musí dojít pěšky zpět. V tomto případě nejednáme tedy v rámci jednoty, všech, ale egoisticky.

Ovšem jiné je to v případě, pokud za každou prosbou nezapomeneme doříci dovětek "Buď vůle tvá".
Já si tedy říkám, Bože mohlo by tam být nějaké volné místo? Ale pokud nebude, tak se nic neděje, budu to respektovat - buď vůle tvá.

Zkuste na to tedy myslet, pokud již máte nějaké přání, prosbu nebo myšlenku něco mít jinak než máte, vyslovujte jej s respektem vůči ostaním, vůči celku, vůči obrovskému vesmírnému organismu, kterého jsme součástí, tedy i vůči sobě.


Vše je dobré aneb Boží mlýny melou oproti minulosti skutečně rychle.

V souvislosti s parkováním mi zrovna nedávno vznikla další historka. Důkaz, že v souvislosti s porušením desatera přikázání, Boží mlýny melou oproti minulosti skutečně rychle.

Vyrazila jsem do velkého města, kde jsem měla v plánu zaparkovat auto a cestovat dál autobusem na dvoudenní výlet. Místo v autobuse jsem měla zabukované přesně na 14-tou hodinu. Podle času na hodinách jsem vyrazila jen tak tak, ale říkala jsem si, že se nebudu stresovat podle hesla: Spěchej pomalu. Pokud mi autobus má ujet, tak mi ujede, pokud ho mám stihnout, tak ho přeci stihnu a přestala jsem při jízdě v autě myslet na čas a raději jsem si zpívala.

Se zaparkováním ve velkém městě nebyl problém, mohla jsem si dokonce i vybrat. Zaparkovala jsem a zamkla auto. Bylo 14:00h. Byla jsem připravená se smířit s tím, že autobus bude akorát odjíždět. Takže jsem napůl v poklusu běžela na zastávku. Řidič ještě postával před autobusem a už už se chystal nastoupit, než mě uviděl. Super, stihla jsem to, odjezd byl ve 14:02. Bože děkuji.

Mělo to však jeden háček. To parkoviště bylo placené. Takže na druhý den, kdy jsem spokojená dorazila z výletu k parkovišti, mé auto mělo krásnou botičku a pozdrav od Policie za stěračem.
Zavolala jsem tedy dopravku a pan policista mi do telefonu sdělil, že posílá městskou Policii, která to se mnou vyřídí. Tak jsem si v klidu dala bágl do auta, pozorovala, jak zrovna teď několik lidí šlo zaplatit do automatu peníze. Hlavou mi projelo, kolik lidí platí poctivě třeba i za pár minut parkování a já si tady vesele stojím 24 hodin pěkně zadarmo. Bylo mi stydno a byla jsem připravená přijmout oprávněný trest. Vnitřně jsem byla klidná, žádné rozrušení nebo strach nebo pocit viny. Byla jsem smířená se vším, co se stalo i s tím, co bude. Také mě napadlo, že to je pro mě poměrně nevšední zážitek, mít botičku na autě, to se mi ještě nestalo. Byla jsem připravena všechno přiznat a zaplatit pokutu bez jakýchkoli výmluv, vždyť si to oprávněně zasloužím.

Asi po deseti minutách dorazila městská Policie. Z auta vystoupil asi pětadvacetiletý modrooký, pohledný mladík v uniformě s trochu nesmělým pohledem. Blíží se ke mě a upřeně se dívá. Zdravím ho a on se ptá: "Víte řidičko, co jste spáchala za přestupek?" Odpovídám: "Asi jsem parkovala nesprávně". "No to ano, ráno v 9:32 jsme vaše vozidlo takto nalezli a už jsou dvě hodiny, to tu stojí pěkně dlouho." "Víte, ono už tu stojí od včerejška, já se přiznávám, že jsem měla parkovné zaplatit nebo si zaparkovat jinde, ale to už bych bohužel nestihla autobus", odpovídám. "A víte, že pokuta je až 2000,- Kč?", ptá se policista. "Ano, přiznávám svojí chybu, spočítejte mi to, já to bez problémů zaplatím". "Víte, že vás to bude stát 500,- Kč?", znovu se ptá váhavým pohledem. "Ano, nemám s tím, problém, bylo to poprvé a už to víckrát neudělám, bylo to pro mě poučení do konce života." Policista se trochu pousmál a přitakal, že je to dobře a povídá: "Dobře, tak to bude za 300,- Kč."
Panu policistovi jsem pak několikrát poděkovala, hned na místě zaplatila 300,- Kč. Nastoupila jsem do auta, vyrazila domů a cestou jsem se musela pousmát. Bože děkuji, řekla jsem si v duchu a zpívala si až domů.


Jen pro připomenutí...
Žít v přítomném okamžiku znamená, že
⦁ přestaneme lidi a situace rozdělovat na dobré a špatné;
⦁ dokážeme přijímat situace a odpouštět lidem to, jak se k nám chovají a co nám dělají (zlosti, nenávisti, kritika, posuzování, odmítání a bojování proti něčemu/někomu);
⦁ budeme umět říct druhému s láskou ne, pokud mě do něčeho tlačí nebo přijímat ublížení od druhého, nezlobit se na něj;
⦁ nebudeme litovat, dokážeme druhému ukázat, že to jde zvladnout, že lze přijímat osud bez lítostí (nelitovat své děti, přátele... )
⦁ nebát se o ně, místo toho dokážeme být vůči druhým silní tím, že jim řekneme, jaká to má pozitiva ne negativa.


Žít ve spokojenosti = žít, že vše je dobré = žít v přítomnosti = žít v jednotě.