Mluvící kopřivy

Dnes ráno, jdu venčit psa a okolo naší bytovky už je poměrně vysoká tráva.
Od začátku jara se každým dnem, jak se otepluje počasí, pěkně rychle rozrůstá.
Brzo přijedou městské stroje a vše zelené posekají.

V trávě zahlédnu kopřivy, jak trčí do nebe.
Jakoby stáli na špičkách.
Už jdou pomalu do květu.
Jsou už od velikonoc tak krásné, jak ráda bych si z nich uvařila očistnej čaj.
Ale přeci jen si říkám, že je to dost blízko u silnice, ve městě.
Trhám si je na zahrádce. Takže kopřivy nebojte, že si díky vám nečistím tělo, ale čistím.
Cestu zpátky domů a na stejném místě mi zase na nich ulpívají oči.
Přijdu domů a dochází mi to.
Nojo, jakoby mě úplně volali, honem, utrhni si nás, za chvilku už půjdeme do květu, teď jsme plné vitámínů, krásné, zralé na čaj.
A došlo mi, že ty kopřivy tímto způsobem na mě mluvily.
Aha, tak takhle to funguje.
Upoutají čímsi, co není vidět, mou pozornost.
Pokud nejsem zahlcena svými myšlenkami v různých časech, mám čas, prostor, stihnu to volání zachytit okem a vnímat jej.
Najednou se podívám kolem sebe a uvědomuju si, že ten kouzelný dědeček na obláčku je úplně mimo, Bůh není proto, abychom se mu klaněly a uctívali ho, ale abysme jím žili, vždyť on je všude, úplně ve všem. Dokonce i v obyčejné kopřivě.
Je to energie vlitá do všeho hmotného kolem nás i do nás. Snaží se do nás šťouchnout a komunikovat různými způsoby, nejen protřednictvím kopřiv, ale skrze vše. My jako homo sapiens sapiens jsme ale poněkud natvrdlí. Je to fascinující a cítím veliký respekt.