na koho se vlastně dívám

někdy, když mluvíš a když tě při tom poslouchám,
můj zrak pohlédne i na tvou tvář
nebo dokonce i do očí,
ale to spíš jen tak ledabyle do prázdna, na oko, nepřímo, letmo...

pohled je mířen spíše na myšlenky v mé hlavě
ty jakoby byly filtrem, průsvitným závojem,
přes který se k tvé tváři nedostanu přímo, upřímně, ryze...

vnímám tvá slova a pohlcují mě mé vlastní představy,
předsudky o příběhu, který vypravíš,
vytváří náhradní zkreslený příběh, znetvořenou imitaci, paskvil,
který se zdá být mou vlastní realitou,
takže se často stává, že ani nevím, co jsi mi chtěl skutečně sdělit...

zato mé vlastní obrazy už vložily do mé mysli pocit mého opovržení nebo snad pohrdání,
někdy směšnosti a někdy zas pocit nesounáležitosti, nepochopení...

ale teď ... teď jsem pohlédla jinak,
tváří v tvář, ...do tvých očí,
zahlédla jsem skryté světlo, které prosvicovalo z tvé hloubky barvu duhovek do vnějšího prostoru,
dívám se na tvou tvář a vidím sebe,
prohlížím si tvé oči, mé oči,
tvé, ale mé tváře, má ústa...
ano, jsem to já...
a jediný pocit, který vyvěrá, je spokojenost, vše je v tuto chvíli správně
a tak se mi vyloudil na tváři úsměv,...
...na mé a současně i tvé tváři se vyloudil úsměv :)