Naslouchání hněvu dítěte

Hněv je pocit vyjadřující vinu a vede k tomu, že se člověk zaměřuje vně svého já a od svých vnitřních myšlenek a citů. Je to výsledek toho, že se člověk vnímá jako oběť. Dítě může zuřit kvůli ztracené hračce, kvůli dešti, který mu překazil hru, nebo kvůli prohře v závodě. Tím, že ukáže prstem na někoho nebo na něco, přisvojuje si bezmocnost, protože není možné změnit minulost ani ovládat jiné lidi; v zásadě tím říká, že jeho štěstí závisí na vnějších silách a nemůže s tím nic dělat. Když je zaměřené ven, nemůže být uvnitř a zaznamenávat pocity, nad kterými má skutečnou moc.

Rozhněvané dítě se soustředí na to, jak jste to zkazili, že jste přišli pozdě a neodvezli je včas, a vyhýbá se tak smutku z toho, že zmeškalo kus volejbalového zápasu. Jenže vyrovnat se ztrátou kousku hry je mnohem méně bolestné než beznaděj z toho, že nemůžeme změnit, co se stalo, a nemůžeme řídit tatínkovu činnost. Skutečně, přítomná pravda je daleko laskavější než drama obviňování, které k ní mysl přidává. Bylo to vidět v příběhu z první kapitoly o Líze, která zmeškala televizní pořad. Líza se smířila s tím, že je v obchodě a televizi neuvidí, jakmile se přesunula od hněvu (obviňování maminky a hledání, co je špatně) ke své aktuální ztrátě: „Tak neuvidím televizi." Realita nebyla tak hrozná, jako její příběh o ní, a dokázala se s ní snadno smířit.

Abyste pomohli rozzlobenému dítěti, dávejte mu otázky, které mu umožní uvědomit si myšlenky, jež vedly k jeho hněvu. Takové otázky si dítě spojí s pocity, jež se netýkající obviňování. Tyto bolestné pocity obvykle představují popírání skutečnosti, jako „to se nemělo stát" nebo „neměl mi zlomit mou hůlku" nebo chce nemožné: „chci jet domů" (v situaci, kdy nemáme auto a musí nás někdo svézt), „chci vyhrát" atd.

Dávejte rozzlobenému dítěti otázky, které mu pomohou orientovat se v sobě a zaměřit se na myšlenky a pocity, které nejsou spojeny s obviňováním. Například, když rozhněvané dítě obviňuje „odvezli nás příliš brzy", můžete potvrdit nevyslovený pocit: „Jsi zklamaný, protože jsi chtěl zůstat v parku déle?" Nebo když se dítě zlobí na sourozence, který musí odejít na fotbal, můžete říci: „Jsi otrávený, protože jsi chtěl jít do knihovny a ne doprovázet bratra na fotbal?" Pokud dítě reaguje na emocionální slova pocitem, že ho přehlížíte a umlčujete, nepoužívejte je. Prostě jen popište, co se stalo a co dítě chtělo: „Chtěl jsi být v parku déle?" a „Ano, teď vidím, že jsi chtěl jít do knihovny a ne na fotbal. Chápu."
A pak poslouchejte, jak dítě samo vyjádří svůj zážitek, a v žádném případě jej nepopírejte.

Jakmile děti přesunou svou pozornost na cokoli, co se děje v jejich těle nebo s jejich pocity, často přijmou realitu bez obtíží; a pokud ne, jsou velmi vynalézavé v hledání a přijímání účinných řešení.

Jeden z častých důvodů, proč se snažíme uklidnit rozhněvané dítě a zastavit jeho emocionální reakci, je to, že si myslíme, že naslouchat mu by zabralo příliš mnoho času. Ve skutečnosti to trvá dlouho jen tehdy, když nedochází k úlevě. Obviňování nepřináší žádnou úlevu, jakkoli může mít dítě pravdu, a potvrzení viny ji jen dále přiživuje. Soustředění se na síly mimo vlastní já zanechává člověka bezmocného; čím více se vzteká, tím hlouběji se emocionálně noří do bolestné propasti bezmocné oběti.

Nezapomínejte, že jde o situace, které se již staly (rozbité koleno, babička nedorazila) nebo nad kterými nemáme kontrolu. Nemůžeme kvůli našim dětem zastavit déšť, a ani by to pro ně nebylo dobré, kdybychom mohli. Nemůžeme také změnit lidi, a proto dítě lépe připravíme na lidské vtahy, pokud ho učíme mít své vlastní pocity; nebude se tak celý život snažit změnit lidi, aby vyhovovali jeho očekáváním. Namísto toho se s lidmi naučí žít a dělat rozhodnutí bez toho, aby je potřebovalo jakýmkoli způsobem ovládat.

Aby dítě nalézalo vlastní řešení, dávejte mu otázky, jež mu pomohou rozpoznat myšlenky, domněnky a obavy, které způsobují hněv. Užitečné jsou takové otázky, které pomáhají dítěti vnímat se jako původce svých pocitů (nikoli toho, co se přihodilo). Jakmile si uvědomí vlastní myšlenkový proces a je v kontaktu s pocity, které z něj vyplývají, může získat jasno (a vy díky němu také), jaká budou fungující řešení.

Můžete použít jednu ze čtyř základních otázek. Ty umožňují objasnit myšlenky, které působí hněv a ostatní bolestné emoce:

„Co myslíš, že to znamená?"
„Jaké by to bylo, kdyby to bylo po tvém?"
„Co nejhoršího se může stát?"
„Jak by to mělo být?"

I velmi malé dítě může získat jasno, když si uvědomí, jaká to byla vlastní vnitřní rozmluva, která způsobila jeho hněv. U malých dětí je někdy třeba být konkrétnější: „Myslíš, že když ti říká ,pitomče', že opravdu takový jsi?" „Jak by ti právě teď bylo, kdyby ti neřekl ,pitomče'?" „Co nejhoršího se teď může stát?" „Myslíš, že ti neměl říkat ,pitomče'?"

Jakmile dítě vidí myšlenky, které způsobily bolest, můžete se ho ptát, jak by mu bylo ve stejné situaci bez těchto myšlenek. Dokáže pak pochopit, že příčinou jeho hněvu není to, co se stalo, ale jeho myšlenky o tom. S tím, co se opravdu stalo, jakkoli to nechce, je mnohem snazší se vyrovnat, než s myšlenkami strachu a bolesti, které mu přicházejí na mysl. Když nehledá vinu a nedramatizuje situaci, není pak závislé na nikom, kdo by mu měl dát štěstí, a dokáže se opřít o vlastní síly. Když se skutečnost nedá změnit, pak ulpívání na bolestných myšlenkách nebo snaha o nemožné vede k utrpení. Děti si to velmi rychle uvědomují, jestliže je ale nenaučíme, že ulpívání v bolesti přináší výhody, které za to stojí.

Následující příklad ukazuje, jak otázka „Co to pro tebe znamená?" může dítěti napomoci rozeznat hlubší emoce a jejich příčiny. Když mu maminka pomáhá prozkoumat platnost jeho myšlenek, zjišťuje, že jeho bolest a bezmoc jsou způsobeny vysvětlením, které si k situaci sám přidal.

Dvanáctiletý Marián byl naštvaný na své mladší bratry. Řekl mamince Bětě, která s nimi žila sama, že ho pořád otravují, a byl rozzlobený, že za to nikdy nedostanou vynadáno. Běta se zeptala: „Chceš po mně, abych zabránila tvým bratrům, aby tě otravovali?"
Jo bych rád," začal, pak pokračoval zlostně. „Udělej něco, nevím co. Ty ale nikdy neděláš nic. Jsou tak protivní."
Běta viděla, že Marián je soustředěný na vinu, odplatu a potrestání a že její otázka mu nepomohla, protože ji položila tak, jakože řešení je v jejích rukou, místo aby Marián pochopil své vztahy s bratry.
„Myslíš si, že to znamená, že mi na tobě nezáleží?" zeptala se. (To je první ze čtyř užitečných otázek.)
„Ano. A že mě nemáš ráda."
„Ale miláčku, to mě trápí," řekla, „ty si opravdu myslíš, že mi na tobě nezáleží, když se do toho nemíchám?" (Zjišťování platnosti.) „Ne. Vím, že ti na mně záleží."
„Jak by ses cítil, kdyby sis nemyslil, že mi na tobě nezáleží?" (Zjišťování přidaného významu jako zdroje bolesti.) „No to nevím. Budou pořád stejně otravní, ale pak to můžu klidně zvládnout sám." „Takže nejvíc tě bolí myšlenka, že mi na tobě nezáleží?"
„Hm, asi jo," řekl Marián a rozplakal se. Pak se najednou začal smát a řekl: „No jo, ale já přeci vím, že mě máš ráda." Běta ho objala. „Já je taky otravuju," pokračoval Marián. „Myslím, že si jen od nich potřebuju odpočinout.
A když mě budou otravovat, dokážu se o sebe postarat."
Večer svolali rodinné sezení a hledali cesty, jak řešit hádky bratrů a jak respektovat, že Marián potřebuje soukromí. Padlo několik návrhů, až Marián řekl: „Nechrne toho. Já vás hoši dokážu zvládnout. Prostě jsem měl tu pitomou myšlenku, že na mně mamince nezáleží."

To, co se navenek děje, je málokdy to, o co opravdu jde. Marián si vytvořil svůj hněv tím, že si řekl, že když maminka nic nedělá v jeho prospěch, nezáleží jí na něm. Ten hněv neměl s bratry nic společného. Dokud byl zaujatý svou interpretací, že mamince na něm nezáleží a nemá ho ráda, nemohlo se Mariánovi dařit vyřešit problém s bratry; kdyby vztahy zvládl, rozpadl by se jeho „příběh" o mamince. Jakmile převzal Marián zodpovědnost za domněnku, kterou si vytvořil, nebylo už těžké vyřešit problém s bratry Později mi Běta řekla, že také sama lépe pochopila, jak vyjadřovat lásku. Uvědomila si, že s Mariánem tráví málo času, a rozhodla se mu více individuálně věnovat.

Přesun od hledání viníka k uvědomění si vlastních možností neznamená, že nic neděláme pro odstranění bolesti tam, kde je to třeba. Naopak, jasné uvědomění vede k účinným řešením. Je-li například dítě rozhněvané proto, že nesnáší svůj nový taneční kroužek, je nejspíš zapotřebí něco udělat. Když je mu jasné, co je to, co mu vadí, bude také vědět, jestli má spíše přestat chodit na kroužek nebo hledat jiné řešení, například si vyměnit místo, kde cvičí, nebo si promluvit s učitelkou. Namísto aby se mu situace vymkla z rukou, může mu naopak posloužit k vlastnímu sebeuvědomění a sebe prosazení. Je-li situace objasněná, i vy se z ní hodně naučíte a budete vědět, zda je v ní něco, co máte podniknout vy.

Neříkejte nic, co by mohlo zpochybňovat hněv vašeho dítěte, jako: „Jsi přecitlivělý!" nebo „Co se tak rozčiluješ? Vždyť o nic nejde." Dítě, jehož hněv je zpochybňován, získává negativní vnitřní obraz o sobě a může se cítit méněcenné a nejisté. Většinou se ale stahuje do silnějšího obranného postoje a nedokáže vidět pozitivní řešení. Kdyby Běta v předchozím příběhu nebrala Mariana vážně, myslel by si o to více, že jí na něm nezáleží, a ještě více by lpěl na svém stanovisku, že se o něj dost nestará.

Abyste se zachovali k rozhněvanému dítěti způsobem, který podpoří jeho vlastní pochopení, musíte se zbavit svých reakcí a snahy věci vyřešit za dítě či dítě kontrolovat. Schopnost vzdát se nadvlády představuje sílu, protože nepodléháte reakcím své mysli; místo toho se zaměřujete na dítě, posouváte se od reakce k akci a od slabosti k síle. Opravdová síla není násilná, je mírná.