Nenávist mezi dětmi
Publikováno 01.09.2014 v 14:58 v kategorii Naomi Aldort, přečteno: 224x
...z knihy Vychováváme děti a rosteme s nimi (8. část z kapitoly čtvrté - emocionální jistota)
Ideální je, když dětský stres z pocitu nenávisti k jinému dítěti vstřebají rodiče nebo jiné milující osoby. Pokud se může dítě bezpečně vypovídat ze svých citů do našich uší, nebude je sdělovat sourozenci nebo kamarádovi, kteří by to mohli brát vážně a urazit se. Dejte dítěti najevo, že když se rozzlobí na jiné dítě, může klidně přijít za vámi a spolehnout se, že ho vyslechnete s pochopením a bez odsuzování.
Děti si často konflikty řeší po svém a vzájemně si vyjadřují nenávist, ať děláme, co děláme. Jsou velice vynalézavé v sehrávání hádek, které se nám mohou zdát bolestné, ale přitom jsou vlastně pro ně užitečným psychodramatem. Často si vyměňují ponižující poznámky tak, aby se zachovala rovnováha sil. Pokud ale tato rovnováha nefunguje, pak to mohou děti, přirozeně koncentrované na sebe, brát osobně a cítit se dotčené nebo nejisté. V takových okamžicích se můžeme dopustit chyby a honem se snažit nenávist odstranit negací jako „ale prosím tě, vždyť ji máme tak rádi, je tak milá a báječná" a dítě obejmout. Na dítě přitom ale zapůsobí více naše úzkost než naše slova. Učí se, že se muselo něco strašného stát a mělo by se cítit mizerně. Příště se možná bude cítit ještě hůř. Namísto toho bychom měli dítě posílit proti urážkám tím, že se zeptáme, jak se cítí, a uznáme jeho emoce, takže si obnoví svůj pocit vlastní ceny a pochopí, jak se věci opravdu mají. Například:
Robert přišel a stěžoval si tetě: „Mariana řekla, že jsem .pitomec' a že mě nesnáší." Jak seicítíš, kdybys jí věřil?" zeptala se teta. Jako pitomec," odpověděl.
„No a myslíš sl, že opravdu jsi pitomý nebo špatný?" zjišťovala teta. „Ne, odpověděl s důvěrou Robert. „Vím, že jsem chytrý a prima." Pak odešel a pokračoval ve hře.
Dítě, které povzbudíme, aby si uvědomilo svou cenu, i když je vystaveno nadávkám, bude lépe připraveno na lidská protivenství, která ho potkají. Robertova teta mu pomohla, aby pochopil, že se cítí jako pitomec pouze tehdy, když bere vážně slova kamarádky; jeho vlastní názor na sebe sama ho naplnil důvěrou. Jinými slovy, dávala mu takové otázky, aby si uvědomil, že je to jen na něm, jaký názor vezme vážně. Když chcete klást efektivní otázky, zaměřte se na zásadní dotaz - Jaký názor tě zraňuje? - a aplikujte ho na situaci, kterou dítě popisuje. Takový rozhovor vede k uvědomění si sebe, jako to bylo s Robertem, anebo může vést k slzám a uvolnění zadržené úzkosti a pochybností o sobě. Ať to či ono, oboje posune dítě k pochopení své vnitřní moudrosti a síly.
Pokud nejsou slova nenávisti vyřčena před chápajícími rodiči, budou znovu a znovu padat mezi dětmi. Minimalizovat nenávist mezi dětmi se může dařit tak, že plníme jejich individuální potřeby, a tím, že jim nasloucháme, když cítí hněv a nenávist. Čím více přijímáme pocity dítěte, tím více přichází za námi, místo aby napadalo své sourozence a kamarády. Když nasloucháme a uznáváme, dáváme dítěti možnost, aby se dostalo do kontaktu s různými svými pocity, které jsou maskovány právě nadáváním sourozencům a kamarádům (viz kapitolu třetí Naslouchání hněvu dítěte). Během času se naučí vnímat tyto osobní emoce a vzdát se obviňovacích a hněvivých reakcí.
Děti si často konflikty řeší po svém a vzájemně si vyjadřují nenávist, ať děláme, co děláme. Jsou velice vynalézavé v sehrávání hádek, které se nám mohou zdát bolestné, ale přitom jsou vlastně pro ně užitečným psychodramatem. Často si vyměňují ponižující poznámky tak, aby se zachovala rovnováha sil. Pokud ale tato rovnováha nefunguje, pak to mohou děti, přirozeně koncentrované na sebe, brát osobně a cítit se dotčené nebo nejisté. V takových okamžicích se můžeme dopustit chyby a honem se snažit nenávist odstranit negací jako „ale prosím tě, vždyť ji máme tak rádi, je tak milá a báječná" a dítě obejmout. Na dítě přitom ale zapůsobí více naše úzkost než naše slova. Učí se, že se muselo něco strašného stát a mělo by se cítit mizerně. Příště se možná bude cítit ještě hůř. Namísto toho bychom měli dítě posílit proti urážkám tím, že se zeptáme, jak se cítí, a uznáme jeho emoce, takže si obnoví svůj pocit vlastní ceny a pochopí, jak se věci opravdu mají. Například:
Robert přišel a stěžoval si tetě: „Mariana řekla, že jsem .pitomec' a že mě nesnáší." Jak seicítíš, kdybys jí věřil?" zeptala se teta. Jako pitomec," odpověděl.
„No a myslíš sl, že opravdu jsi pitomý nebo špatný?" zjišťovala teta. „Ne, odpověděl s důvěrou Robert. „Vím, že jsem chytrý a prima." Pak odešel a pokračoval ve hře.
Dítě, které povzbudíme, aby si uvědomilo svou cenu, i když je vystaveno nadávkám, bude lépe připraveno na lidská protivenství, která ho potkají. Robertova teta mu pomohla, aby pochopil, že se cítí jako pitomec pouze tehdy, když bere vážně slova kamarádky; jeho vlastní názor na sebe sama ho naplnil důvěrou. Jinými slovy, dávala mu takové otázky, aby si uvědomil, že je to jen na něm, jaký názor vezme vážně. Když chcete klást efektivní otázky, zaměřte se na zásadní dotaz - Jaký názor tě zraňuje? - a aplikujte ho na situaci, kterou dítě popisuje. Takový rozhovor vede k uvědomění si sebe, jako to bylo s Robertem, anebo může vést k slzám a uvolnění zadržené úzkosti a pochybností o sobě. Ať to či ono, oboje posune dítě k pochopení své vnitřní moudrosti a síly.
Pokud nejsou slova nenávisti vyřčena před chápajícími rodiči, budou znovu a znovu padat mezi dětmi. Minimalizovat nenávist mezi dětmi se může dařit tak, že plníme jejich individuální potřeby, a tím, že jim nasloucháme, když cítí hněv a nenávist. Čím více přijímáme pocity dítěte, tím více přichází za námi, místo aby napadalo své sourozence a kamarády. Když nasloucháme a uznáváme, dáváme dítěti možnost, aby se dostalo do kontaktu s různými svými pocity, které jsou maskovány právě nadáváním sourozencům a kamarádům (viz kapitolu třetí Naslouchání hněvu dítěte). Během času se naučí vnímat tyto osobní emoce a vzdát se obviňovacích a hněvivých reakcí.
Komentáře
Celkem 0 komentářů