Odlišení vlastních potřeb od potřeb dítěte

Pokud si myslíte, že děláte vše pro to, aby dítě dostávalo lásku, a ono přesto pochybuje o vaší péči, možná jste v situaci, kdy mu řídíte život a ani o tom nevíte. A když dítěti řídíte život nebo jakoukoli část jeho života, může se cítit jako prostředek pro vaše potřeby. Často zaměňujeme naše vlastní potřeby za péči o dítě a promítáme své potřeby do dítěte.

Babička Mary přijela na léto. Její dvě vnoučata (osm a čtyři roky) bavilo trávit dny bez jakéhokoli plánu. Babička se začala zlobit. Navrhovala způsoby, jak vnoučatům zorganizovat čas. Obávala se, že budou „demoralizováni" kvůli nedostatku řádu. Pořád o tom hovořila a vysvětlovala Jackovi, svému synovi, že musí zavést nějaký řád. Nejdřív nad tím Jack mávl rukou, ale když matka stále nedala pokoj, rozhodl se něco udělat. Použil formulaci S.A.L.V.E. (viz první kapitolu), dal si minutu, aby oddělil (S) své reakce od eventuálních potřeb své matky, a sledoval svou vnitřní konverzaci o celé situaci.
Myšlenky, které se mu honily hlavou: „Nemá pravdu. Pravdu mám já. Děti jsou spokojené. Neuznává mě jako rodiče." Pochopil, že tyto myšlenky nemusí být pravda a že nejsou k ničemu ani pro něj, ani pro jeho matku. A taky si uvědomil, že on sám se dožaduje matčina souhlasu ohledně své schopnosti být rodičem. Zasmál se sám sobě a obrátil pozornost ke své matce (A). Přemýšlel nad tím, jak je zvyklá na denní řád, a pochopil, že chaotické prázdniny jsou pro ni nepříjemné a nedokáže se přizpůsobit zcela neorganizovaným dnům svých vnoučat.
Poté, co matku vyslechl (L) a uznal (V) její pohled na věc, přemýšlel Jack, jak to zařídit, aby dny měly nějakou strukturu a zároveň aby nenutil děti dělat něco, co nechtějí. V dalších dnech pomohl své mamince, aby svůj čas mohla lépe vyplnit (E). Nabídl jí, aby pomáhala s vařením, a na každý den naplánoval nějakou činnost venku, která příjemně rozdělila den a byla předem jasná. Po několika takto zorganizovaných dnech babička řekla: „No vidíš, měla jsem pravdu. Poslední týden měly děti čas zorganizovaný a vypadají mnohem spokojeněji."


Jako Jackova matka jsme i my všichni občas přesvědčeni, že nejlépe víme, co je pro dítě dobré, ačkoli to spíše bývá naše vlastní potřeba. Naše emoce a myšlenkové stereotypy jsou velmi silné a zastírají nám skutečnou cestu dítěte; pokud mu vnucujeme svou cestu, pochybuje o naší lásce. Takové situace snadno poznáte, například když jste rozzlobeni na dítě, které se snažíte donutit, aby udělalo, co je podle vás správné. Slovo „měl bys/měla bys" je obvyklou součástí vašich stížností: „měl/a by sis uklidit pokoj", „měl/a bys dojíst jídlo", „neměl/a bys nás přerušovat", „měl/a by sis ostříhat vlasy" atd. Je to váš „film" o dítěti, které má plnit podobná očekávání. Nemá to nic společného s tím, co je pro dítě nejlepší. Naslouchejte dítěti a budete to vědět.

Udělejte si čas a zkoumejte své myšlenky (S z formulace S.A.L.V.E.) a oddělte své potřeby od potřeb dítěte. A když je jasné, o čí potřebu se jedná, buďte k sobě upřímní. Můžete říct: „Já chci, abys měl v pokoji uklizeno." Můžete požádat, aby vám s tím dítě pomohlo; ovšem pokud cítí skutečnou svobodu si vybrat, řekne vám nejspíše „ne". A jednou vám pomoc nabídne. Když se dítě rozhodne, že vaši potřebu plnit nebude, můžete pokoj uklidit, můžete tam nechat nepořádek nebo můžete najít společné řešení, které vyhovuje vám oběma.

Můžete jít ještě o krok dále a otestovat si svou upřímnost. V tomto případě si asi myslíte, že v dětském pokoji má být pořádek, možná máte obavu, že jste špatný rodič, když má vaše dítě binec v pokoji, anebo si přestavujete, že všichni ostatní mají doma uklizeno. Promyslete si, zda jsou tyto myšlenky pravdivé a zda skutečně odpovídají situaci. Nejspíše se uklidníte a necháte pokoj neuklizený nebo s radostí zorganizujete úklid pro svou vlastní potřebu.

Dítě bude cítit láskyplný kontakt, jestliže mu upřímně sdělíte své potřeby a nebudete ho ani kontrolovat, ani poučovat, jaké by mělo být. Važte si jeho volby a sdělujte mu svoje. Milovat dítě přece znamená, že jsme nadšení z toho, jaké je, radujeme se z jeho rozhodnutí a jeho cesty. Nemáme v sobě žádná očekávání, která by nám bránila si s radostí dítěte vážit. Slovy Leo Buscaglia: „Láska nikdy neurčuje kam jít, neboť ví, že svést člověka z jeho cesty znamená vnucovat mu cestu naší, která pro něj nikdy nebude opravdová. Musí mít svobodu jít svou vlastní stezkou."

Proplétání našich potřeb s cestou dítěte se často děje v oblasti vzdělání. Přejeme si podpořit dítě v jeho vlastním hledání, máme pocit zodpovědnosti za jeho úspěch a nevíme, co je vlastně skutečným projevem lásky „Mám nechat dítě, aby opustilo sportovní tým, nebo je láska to, že ho podpořím, aby dosáhlo svého pomyslného cíle?" A co vlastně v těchto obtížných situacích dítě od rodičů chce? V životě (a rodičovství) není samozřejmě nic jednoznačné. Každé dítě a každá situace je jedinečná.
Držte se stále lásky k dítěti a vždy se sami sebe ptejte: „Je to jeho přání nebo moje?" A je-li to vaše přání, upřímně se zamyslete nad tím, zda opravdu platí. Například, pokud dítě neřekne pravdu a vy řeknete, že lže, je za tím myšlenka „lhát se nemá". A ta stojí v cestě lásce k dítěti. Jestliže lže, potřebuje lhát a vy máte zjistit, proč se bojí říct pravdu. A pak můžete obnovit důvěru mezi vámi tak, aby dítě cítilo bezpečnou možnost říci cokoli.

Má-li dítě určitý cíl a potřebuje vaše povzbuzení při překonávání překážek, vede nás láska k tomu, abychom podporovali jeho zájem a ne občasné obavy či rezignaci. Ovšem rozhodovat, o co zrovna jde, je těžké, každé dítě je citlivá individualita a každý vztah jedinečný. Nicméně pokud je mezi vámi plná důvěra, většinou jste schopni s dítětem situaci posoudit a oddělit vaše přání od opravdových potřeb dítěte tím, že mu nasloucháte a berete v úvahu jeho obavy. Může-li plně vyjádřit své pocity a je vyslyšeno, obvykle je dítě schopné ujasnit si situaci a ví, jak se k ní postavit. Zde je pár příkladů:

Do svých šestnácti měl Jan domácí výuku. Náhle rodičům sdělil, že je zralý na to, aby odešel z domu a získal nové zkušenosti ve světě, protože doma se už necítí šťastný. Rodiče s Janem přesně probrali jeho potřeby a otec Kevin začal zjišťovat jiné možnosti. Hledal na internetu a obtelefonoval plno institucí, aby našel synovi bezpečnou a při­měřenou cestu. Zjistil, že by syn mohl studovat v Evropě, že by byla možnost semestrálního studia ve Státech, dále našel výbornou alternativní kolej a plno dalších skvělých možností. Kevin to ukázal synovi a řekl: „Na, projdi si všechny možnosti a pak si spolu znovu sedneme, až budeš mít trochu jasno, co chceš. A jestli budeš chtít, můžeme najít ještě i něco dalšího." Jan si vzal desky s informacemi bez většího nadšení. Nic se nedělo. Uplynuly dva týdny. Jan vypadal úplně spokoje- ně a s novým elánem. „Tak co je s tvými plány?" zeptal se nakonec otec. „No co, nic," řekl Jan a za chvilku pokračoval: „Rád bych zatím zůstal doma. Líbí se mi život s vámi a s kamarády."

Otec přijal potřebu, kterou jeho syn vyjádřil, a tak mu projevil důvěru a podporu. Jan získal svobodu a možnost výběru. Tato důvěra a podpora pomáhá při rozhodování i malým dětem.

Čtyřletá Iva si hrála na pláži. Najednou začala házet písek a křičet: „Chtěla jsem zůstat u babičky.'"Její babička bydlí daleko a Iva s rodiči u ní zcela nedávno byla na dlouhé návštěvě. Ivě se tam ale poslední dny začalo stýskat po domově, a tak právě kvůli ní rodiče pobyt u babičky zkrátili.
Chtěla jsem zůstat u babičky," plakala Iva.
„Dobrá," řekla maminka, „mám tu mobilní telefon. Chceš, abych jí hned zavolala a rezervovala letenky?" vyndala telefon a čekala, jak se Iva rozhodne. Iva vypadala zamyšleně a dlouhou minutu mlčela. Pak řekla: „Ne. Nechci. Chci zůstat tady," a šla zpátky na písek a okamžitě se zabrala do hry.

Co kdyby Iva řekla, že chce? Není to moc pravděpodobné, ale pak by s ní maminka mohla probrat podrobnosti cesty, aby bylo jasné, o co jde a zda je okamžitý výlet možný. Ivina maminka nemusela ani hrát hru s telefonem, mohla jednoduše jen potvrdit „slyším, že chceš zpátky k babičce". Malé děti však dobře reagují na možnost výběru; a tím, že Iris dostala možnost koupit dokonce letenku, byla jí situace rychle jasná.

Někdy nastane situace, kdy je potřeba pevnější podpora. Dítě si samo vybere svůj cíl, ale když se objeví překážky či obavy, chce se ho hned vzdát. Máme podpořit jeho strach větou „no dobře, tak prostě nechoď na hodinu potápění" nebo máme podpořit původní cíl nějakým vhodným způsobem? Jedna matka se mnou probírala zkušenost, která situaci ilustruje:

Bětka se rozhodla chodit na balet a brzy ve třídě excelovala. Za pár let z ní byla vycházející hvězda baletní školy. Když jí ale trenérka navrhla, aby šla na konkurz do baletního souboru, Bětka odmítla. Že nechce, že dokonce balet úplně nechá. Přestávala trénovat a vypadalo to, že ji balet přestal bavit.
Jak nevím, zda to je touha po svobodě a důvěře, či zda se Bětka prostě bojí, že neuspěje," uvažovala její matka Natálie. „Chce opravdu skončit nebo se spoléhá, že ji podpořím v jejích cílech teď, kdy má strach a pochybuje o sobě?"
„Mluvila jsi s ní o jejích pocitech a myšlenkách?" zeptala jsem se. „Ano. Připouští, že má strach, ale zároveň tvrdí, že už ji tanec nebaví a být členem tanečního souboru ji děsí."
„Ukázala jsi jí, že důvěřuješ jejímu rozhodnutí? A pokud ano, ulevilo sejí, že nepůjde na konkurz a nechá tance?" zeptala jsem se.
„Řekla jsem jí, že to je jen na ní. Neodpověděla a nezrušila konkurz. Je nerozhodná. Myslím si, že ve skutečnosti touží v souboru tančit, ale bojí se." Navrhla jsem Natálii, aby znovu s Bětkou probrala její myšlenky a pocity, nějako něco platného či dramatického, ale jako materiál k přemýšlení. To jí pomůže rozlišit její vlastní já od jejího vnitřního hlasu.
Jen když Bětka dokáže jít na konkurz navzdory obavám, bude mít skutečný klíč k dalším úspěchům," vysvětlila jsem jí. „Pokud se rozhoduje pod vlivem strachu, není to svobodná volba, ale volba diktovaná jejím strachem. Tato volba povede k lítosti a možná dokonce vyvolá depresi, pokud si neuvědomí svůj skutečný zájem."
„A co když je jejím skutečným cílem opravdu přestat tančit?" zeptala se Natálie.
„Jakmile dokáže plně vyslovit své pocity, bude schopná se rozhodnout svobodně, beze strachu. Ví, co chce. Chce-li tančit, půjde tam i navzdory strachu; pokud nechce, skončí a bude mít klid."
Natálie Bětce naslouchala. Nedávala jí rady, nedělala nic; nabídla pouze potvrzení situace a jednou jí řekla, že si myslí, že má velké šance, aby ji přijali. Také Bětku ujistila, že tanec je zcela její věc a že ona ji miluje, ať se rozhodne jakkoli a ať konkurz dopadne jakkoli.
Bětka se sama rozhodla jít na konkurz a stále přitom říkala, že tam nechce, že je to blbost a že doufá, že ji nevezmou. Když seji Natálie zeptala, jestli zruší ten konkurz, Bětka jen pokrčila rameny a nic nedělala.
Bětka byla do souboru přijata a dostala střední roli v prvním představení. Milovala každou minutu tance a neustále o tom mluvila, zároveň se ale před rodiči tvářila, že jí na tom vůbec nezáleží.

Lidé (v každém věku) někdy dělají, že jim nezáleží na tom, co ve skutečnosti chtějí. Tím, že dělají jakoby nic, si chtějí zachovat důstojnost pro případ, že by neuspěli. Bětčiny obavy bylo třeba jen vyslechnout, Natálie je nepodporovala. Tím že vyslechla Bětčiny pocity a pochybnosti, podpořila její integritu, aby zůstala sama se sebou a rozhodla se ne pod tlakem strachu, ale z pozice svých schopností a osobních cílů.