Odmítnutí

Odmítnutí je základní způsob, jak umlčet dětské (nebo vlastní) sebevyjádření - způsob, který většina z nás ze zvyku používá, prostě proto, že se tak zacházelo s námi. Odmítnutí může být vyjádřeno mlčením a nevšímavostí, nebo slovy a rozptýlením. Například Lena, když jí byly tři roky, se bála mužů s dlouhými vlasy a vousy, což její matka nejprve nebrala na vědomí.

Jednoho dne seděla Lena vzadu v autě, když otec zastavil a hovořil se svým známým, Který měl dlouhé tmavé vlasy a velký knír a jeho obličej vyplnil celé okénko auta. Lena byla chvíli zticha a pak s úzkostí v hlase řekla: „Můžeme už jet?" Matka bez přemýšlení řekla, že dlouhovlasý muž byl „báječný chlapík".
„Ne, nebyl!" odpověděla Lena přesvědčeně. Jasně chtěla vyjádřit nepříjemný pocit a nechtěla, aby to její maminka odmítala.
„Aha, už to chápu," řekla matka, když si to uvědomila. „Nelíbí se ti." „Nelíbí a chci jet," řekla Lena.
Poté, co známý zmizel vzadu, Lena řekla: „Není nijak strašidelný. Prostě se mi nelíbí."

Lena dokázala prozkoumat své vlastní pocity, protože nebyly odmítnuty, ani od nich nebyla odvedena. A její sebeuvědomění jí nejspíše pomohlo zbavit se strachu z vousatých mužů .
Když pochopíte, jaké věty obvykle používáte k odmítnutí, můžete se zastavit dříve, než je vyslovíte. Dále je několik typických vět, jež naznačují odmítání dětských pocitů a projevů:
„Však to nebylo tak hrozné."
„Co ti na tom tak vadí?"
„Nevidím na tom nic špatného."
„Snad to není konec světa."
„O nic nejde. Je to v pořádku."
„Nic se nestalo."
„Nic se neděje. Jsi v pohodě."


Děti se mohou cítit zmatené či dokonce napadené takovými komentáři, protože slova tu odporují jejich vnitřní zkušenosti. Pro dítě, které se bojí nebo je ve stresu, se něco opravdu stalo a ten zážitek je plný rozčilení. Namísto odmítnutí můžete projevit pochopení, které potvrdí zážitek dítěte, nebo můžete podat užitečnou informaci tam, kde je to vhodné. Když dítě pláče, protože upadlo, můžete ho vzít a říci: „Bolí ta odřenina?" nebo „Bojíš se, že se to nezahojí?" Pokud skrz slzy přikyvuje, můžeme je ujistit slovy: „Vím, jak to teď moc bolí, ale brzy to přestane." Odřené koleno musíme ošetřit; ale zastavit slzy nebo nářek nemusíme. Naším úkolem je věc přiměřeně vysvětlit a naslouchat emocionálnímu vyjádření dítěte (L z formulace S.A.L.V.E.). Můžeme ho ujistit, že může plakat tak dlouho, jak potřebuje, a že jeho pocit je odůvodněný. Po­vzbuzení (E z formulace S.A.L.V.E.) vyplyne z našeho klidného přístupu - jen z vyslechnutí dítěte, ne ze vstupování do jeho dramatické situace. Drama je myšlenka, kterou si dítě vytvoří, jako třeba „už nikdy nebudu moct chodit". Tuto myšlenku nechceme posilovat. Když posloucháme a uznáme strach dítěte klidným tónem hlasu a dáme mu rozumnou informaci, zažívá naši důvěru, že dokáže zážitek překonat.

Odmítnutí je někdy skryto v lehkovážných poznámkách, které berou dítěti právo na vlastní cítění a důvěru ve svůj vnitřní hlas. Když dítě řekne „fuj, to nechci" a vy odpovíte „ale vždyť je to taková mňamka", znehodnocujete jeho rozhodnutí. Jestli šestileté dítě koukne na večeři a nechce jíst nebo chce raději banán, tak si prostě vybralo a my bychom to měli respektovat. Pokud teenager řekne, že kabát, co jste mu koupili, není dost „cool", těžko můžeme jeho realitu odmítat přesvědčováním. Je-li batole na vrcholku klouzačky úplně ochromené strachem, pak vaše slova „tak se neboj, to dokážeš", protiřečí jeho emocionálnímu zážitku z té předlouhé cesty dolů. Samozřejmě, sebedůvěra a sebevědomí se tvoří právě zde, na vrcholu klouzačky, a to tím, že dítě posoudí situaci a dojde samo k rozhodnutí. Podpoříte je tak, že se jen díváte, jste v klidu a plni důvěry. Pokud vám něco říká, dejte najevo, že víte, jak se cítí: „Slyším tě, bojíš se a nevíš, jestli jet dolů. Nespěcháme. Rozmysli si to. Je to na tobě." A pak jen dělejte, co dítě chce, ať už podat ruku, nedívat se na ně nebo ho snést dolů.

Následuje pár typických vět, které odmítají výběr dítěte. A zase, pokud si uvědomíme vlastní chyby, je to první krok na cestě se jich zbavit: „Ale přeci to zkus." „Nezkusíš to aspoň tentokrát?" „Zkus tohle, to je lepší." „Tohle přece nechceš?" „Už sis pohrál dost." (Když si chce hrát dále.) „Jsi už unavená." (Když chce pokračovat v běhání.) „Ale přeci už musíš mít hlad." (Když nechce jíst.) „Vždyť si tak ráda hraješ se Zuzankou." (Když kamarádku odstrkuje.) „To dokážeš." (Když o sobě pochybuje.) „Neboj se/nestyd se/nezlob se." „Nemáš proč brečet."
„Bude ti určitě zima." (Když si sundá kabát.)

I tehdy, když si dítě vybere něco, co je eventuálně nebezpečné, je třeba objasnit nastalé emoce. Například když se dítě rozběhne za kočkou do rušné ulice a vy ho strhnete s křikem zpět, je na místě se zeptat: „Bál ses, že nám číča uteče?" A také je důležité objasnit emoce, které vznikly vaší bleskurychlou akcí: „Vyděsilo tě, jak jsem zakřičela a strhla tě tak rychle?" A když odpoví, můžete dítě obejmout a sdělit mu svůj zážitek: „Lekla jsem se, když si běžel do ulice. To se mi ulevilo, že tě mám v bezpečí v náručí."

Rodiče mají tendenci vynadat dítěti, které udělá něco nebezpečného. Vyjádří hněv a doufají, že to dítě odradí udělat znovu nebezpečnou věc. Jenže strach z hněvu rodičů není pravým důvodem, proč se vyhýbat nebezpečí, a paradoxně, k nebezpečí vede, protože netrvá dlouho. Chcete, aby dítě na sebe dávalo pozor proto, že chápe nebezpečí a samo si přeje být v bezpečí. Pomohou mu vaše pocity a to, že mu věříte. Během rodinné terapie jsem se dověděla, jak Kamila reagovala na nebezpečnou akci své dcery a jak si udržela kontakt tím, že vyjádřila své obavy.

Dvouletá Jitka nadšeně sledovala oheň v krbu ve strýcově domě. Nikdy ještě krb neviděla a tatínek jí vysvětlil, že k němu nemá chodit. Sledovala z bezpečné vzdálenosti, jak strýc dává dříví na papír a zapaluje oheň. Když oheň hořel, sesedli se všichni k večeři.
Nikdo si nevšiml, že Jitka sklouzla ze židle a blížila se k ohni s novinami v ruce. Najednou její matka Kamila zaječela, „Jitko! Ne!" skočila a chytila Jitku těsně před tím, než se nahnula nad ohněm, aby přiložila papír.
Jitka propukla v pláč. Kamila už málem dítěti vynadala, jak to, že neposlechlo tatínka, ale jak Jitka naříkala, Kamila měla čas si celou věc rozmyslet. Místo aby se na ni zlobila, řekla: „Tolik jsem se vyděsila, když jsem tě viděla u ohně s papírem v ruce. Bála jsem se, že se popálíš."
„Papír do ohně," protestovala Jitka. Nevypadala vyděšeně matčinou prudkou reakcí, ale spíše rozzlobeně, že jí překazila její plán.
Kamila uznala: „Chápu. Zrovna když jsi už málem přiložila papír do ohně, překazila jsem ti to. Chtěla bys vidět, jak se oheň víc rozhoří?"
Kamila držela Jitku v bezpečné vzdálenosti, a ta řekla: „Mami, hoď tam ten papír ty."
Kamila zmuchlala papír a opatrně jej vložila do ohně. Jitce objasnila, aby k ohni nechodila sama, a vždy když bude chtít přiložit, řekla mamince nebo tatínkovi.

Kdykoli je to možné, nechte dítě svobodně dělat vlastní rozhodnutí. Když musíte svobodu dítěte omezit, dělejte to s úctou a laskavostí a vysvětlete mu svůj postoj. I když máte námitky proti volbě nebo požadavku dítěte, pokud je to neškodná věc, nepodléhejte popudu dítě řídit. Použijte S.A.L.V.E. formulaci: Oddělte své reakce od toho, co se děje s dítětem, a prozkoumejte své myšlenky, abyste viděli, zda vůbec odpovídají situaci. Věnujte dítěti pozornost, naslouchejte mu, oceňujte jej, povzbuďte a dávejte mu užitečné informace. Dítě má právo dělat vlastní pokusy a omyly a mít z nich své pocity. Například tříleté dítě potřebuje samo zjistit, že neunese vaši tašku, a jedenáctileté zase samo zjišťuje, že nemůže pracovat v supermarketu; nebo si alespoň chce ověřit, co mu říkáte. Je-li zklamané skutečností, naslouchejte a uznejte to.

Když dítě samo nalézá odpovědi, učí se čelit zklamání. Je sice jeho příčinou, ale není jeho obětí. Není tu nikdo, koho by bylo možné obviňovat nebo se na něj zlobit. Dítě je zodpovědné za to, co se mu stane, a bezprostředně se učí, kudy vede cesta a kudy ne. Pokud zároveň může vyjádřit emoce, vznikající na této cestě, a dostane se mu vaší milující pozornosti, stanou se jeho zážitky cennými stavebními kameny při budování vlastní sebedůvěry a schopnosti překonávat obtíže.