Odvaha cítit

Když se věnujete dítěti, které pláče nebo zuří, můžete cítit rozmrzelost nebo dokonce propadat panice. Vidíte dítě jako někoho, kdo trpí, a není v jeho moci se vyrovnat se situací. Toto vnímání se však týká jen vaší vlastní nepohody. A tak spěch, se kterým se snažíte dítě odvést od zranění či frustrace, vynahradit mu zklamání nebo bagatelizovat jeho problém, je odpovědí na vaši vlastní úzkost a ne na úzkost dítěte. A to mu nepomůže získat emocionální odolnost ani schopnost obtíže rozeznat a řešit. Musí zakoušet život s emocionálními bouřemi, aby se je nakonec naučilo zvládnout.

Pokud cítíte popud zastavit vyjádření nepříjemných emocí dítěte, ptejte se sami sebe, jaký k tomu máte důvod. Možná chcete, aby dítě bylo stále jen šťastné, protože jeho bolest je pro vás příliš nepříjemná a předpokládáte, že i pro ně. Když se „scéna" odehrává
na veřejnosti, můžete se obávat, jaký děláte dojem jako rodič. Možná chcete dítě zarazit, protože spěcháte nebo chcete mít jasno a záchvat ve vás vyvolává zmatek.

Zabráníte-li ale dítěti vyjádřit své zranění, ukládá se v něm bolest a cítí se zmatené a osamělé. A navíc ztrácíte příležitost být s ním ve skutečném kontaktu a dovědět se příčinu jeho obtíží. Naučí se jen utíkat od emocí pryč a skrývat je před druhými; a uvnitř se mu usazuje vědomí, že je příliš slabé na to, aby zvládlo nějakou nepříjemnost. Stručně řečeno, mnozí z nás š nejlepšími úmysly učíme děti, že bolestné emoce jsou hrozné a máme se jim vyhnout.

Někteří lidé mi říkají, že s vyjadřováním emocí nemají žádný problém a nechají své dítě, ať se vzteká, jak chce. To já ale nenavrhuji. Být lhostejný a ignorovat projev dítěte není totéž, jako mu poskytnout láskyplnou pozornost. Když jste „v pohodě" vedle dítěte, které vášnivě něco vyjadřuje, jste spíše v citové deprivaci, než v kontaktu s dítětem. Výsledek je pro dítě stejný, jako když ho zastavíte, protože vaše lhostejnost mu říká, že city se nemají vyjadřovat.

K lepšímu pochopení, jak neúčinné je odvádět dítě od jeho emocionálních projevů, si představte, že jste se právě dověděli, že vám umírá maminka nebo váš partner žádá o rozvod. Úplně zoufalí jdete za kamarádkou a chcete mluvit, brečet nebo zuřit a mít její podporu. Ještě jste ani neprojevili své emoce a už vám kamarádka nabízí radu nebo rozptýlení: „Pojďme do kina, to tě přivede na jiné myšlenky". Asi byste byli raději, kdyby vás přítelkyně pozorně vyslechla, nebrala telefon a neodbíhala a soustředila se na vás.

Dítě je člověk se stejnými potřebami. Jestliže vás v dětství „zachraňovali" od emocionálních problémů a nabízeli náhradu a rozptýlení, nebo jste se nemohli bezpečně vyjádřit, budete asi vedle rozzlobeného dítěte pociťovat neklid. Když ale nasloucháte smutnému nebo rozhněvanému dítěti a zároveň sledujete své myšlenky a emoce, máte možnost obnovit vlastní schopnosti zažívat emoce v plném rozsahu, místo abyste od nich prchali pryč. Pak dokážete odhalit myšlenky, které jsou příčinou určitých emocí, a začnete rozumět, jak vaše mysl pracuje. Pochopíte příčinu (myšlenky) a výsledek (pocity a reakce) a tím získáváte vhled do svého nitra, jež se postupně rozjasní. Obnovíte svou schopnost cítění beze strachu, neboť víte, že úzkost je brzdou seberealizace.

Lidé se obávají bolestných pocitů přesně proto, že jim bylo zabráněno je vyjádřit. Odmítnutí emocí jen znásobilo jejich sílu a bolestný dopad a výsledkem je to, že většina dospělých bere pocity příliš vážně. Naopak, děti jsou schopné přijmout emoce jako součást svého lidství, pokud je mohou bezpečně vyjádřit. Kdybychom je neučili, že zraňující pocit je problém, předpokládaly by správně, že to je prostě součást života. Emoce by nebyly něčím, čeho by se měly bát, děsit se nebo se jim vyhýbat, a vůbec kolem toho dělat velký povyk. Vyjádřené pocity přicházejí a odcházejí. Člověk pak může učinit rozumná rozhodnutí, která nejsou založena na strachu a snaze vyhnout se bolesti.

Následuje přehled některých postupů, které rodiče používají, aby zastavili dítě v jeho vyjádření, a způsobů, jak se jim vyhnout.