Otázka k náboženství
Publikováno 02.12.2013 v 23:38 v kategorii otázky a odpovědi, přečteno: 799x
Dotaz:
1. "Protože v nebi se radují více z pokání jednoho hříšníka než ze stovky spravedlivých, kteří nikdy nezhřešili, snažme se udělat nebi radost." neboli "Dám deset dobrých lidí za jednoho napraveného hříšníka."
Proč je jeden napravený lepší než sto dobrých lidí?
2. Jelikož hříchy může odpouštět jenom Bůh, nač je třeba církve jako prostředníka u zpovědi? Nestačí jednoduše, když člověk přizná upřímně své hříchy sám v modlitbě, aniž by to musel říkat faráři? Takhle to mnohé lidi nutí, nebo alespoň nepřiznají všechno, ne?
Odpověď:
k dotazu 1:
Omlouvám se, pokud budu psát mimo mísu, nikdy jsem nečetla Bibli, ani jsem nebyla vychovávána ve věřící rodině.
Ale nedokážu si představit "spravedlivého člověka, který nikdy nezhřešil", znáte někoho takového?
Navíc pojem "hřích" je pouze nástroj (prostředek), který církev od počátku používá k tomu, aby vůbec mohla fungovat. Je pravdou, že ani za dva tisíce let, kdy nám Ježíš sdělil důležité informace o tom, kdo jsme, proč tu jsme a co je naším smyslem, většina z nás nebyla schopna porozumět hloubce a významu jeho slov, a v mnohém tomu pomohla i církev, ale co má takový člověk dělat, když nechápe a neví? Jde směrem k těm, kteří to ví za něj a postarají se za něj :) Tzv. "hřích" doprovází trest - oba tyto pojmy vymyslel člověk, nikoli Bůh za účelem získání jisté pozice a moci ve společnosti. Původní Ježíšovo texty psali i o tom, že člověk je nesmrtelná bytost, rodí se znovu a znovu do nových těl, což se církvi nehodilo pro variantu trest - peklo, poslušnost - nebe.
Církev je postavena na dobru a zlu (člověk je špatný nebo dobrý). Považuje hříšníka za špatného a musí jej proto potrestat.
Bůh však podle mne člověka bere takového jaký je. Bůh nerozlišuje dobro a zlo, Bůh jako celek je jednota a dobro i zlo pochází od něho. Člověk není a ani nemůže být dokonalý, člověk se neustále učí, a musí procházet životními strastmi, aby se mohl neustále vyvíjet (a to i jako celek) a tento stav člověka je správný, zrovna v danou chvíli, co právě dělá nebo myslí, každou vteřinu vše dělá tak, jak je nejlépe schopen. Každý se nachází ve svém vývoji na určitém stupni a nebudu přeci trestat prvňáčka, že ještě neumí velkou násobilku.
Podle mne "napravený hříšník" je člověk, který došel určitému poznání (skrze životní zkušenost), zmoudřel, postoupil o kousíček výše k "nebi" neboli k Božství. Samotné Božství (nebe) je podle mne všude i v nás samých, jelikož Bůh nás stvořil a jsme jeho součástí, a jsme s ním sliti v jeden celek. Jako kapky v moři, ze kterého je oceán. Pouze tím, že vytváříme odpory - nesouhlas s ostatními nebo nesouhlas s danou situací, pro mne znamená
nepřijetí Boha, to považuji za "hřích". Církev se snažila zamlčet člověku, že Boha máme v sobě, jen k němu musíme najít takto cestu.
Skutečným smyslem Ježíšova poslání a jeho desatera bylo, je a bude, být obyčejným člověkem a nevytvářet negativní emoce. Pojem hřích bych nahradila výrazem "vytváření odporu" vůči druhým, vůči situacím a vůči sobě a tomu, co dělám a co se mi děje. Každé pokorné přijetí, odpuštění, smíření, neposuzování, neodsuzování, nelitování, .... je posun člověka k další moudrosti a pokročení lidstva o kousek blíže k Bohu, proto ta radost z napraveného hříšníka.
Ve skutečnosti může být jak peklo tak nebe pouze tady v tomto našem lidském žití. Dokud tento celý "Boží systém" nerespektujeme a odmítáme děláme si peklo na zemi sami. Pokud již víme a neodmítáme, napouštíme do sebe Boha a můžeme si užívat nebe přímo zde na Zemi :)
K dotazu 2: Jelikož hříchy může odpouštět jenom Bůh, nač je třeba církve jako prostředníka u zpovědi? Nestačí jednoduše, když člověk přizná upřímně své hříchy sám v modlitbě, aniž by to musel říkat faráři? Takhle to mnohé lidi nutí, nebo alespoň nepřiznají všechno, ne?
Měli bychom respektovat to, že jsme nedokonalí a pácháme jak dobro tak zlo. Pokud se nám to nelíbí, "hřešíme" přímo proti Bohu, který nás takto stvořil. Člověk by měl přijímat své chyby nebo chyby druhých jako názorný příklad pro příště, smysl konání nedobrého na tomto světě tedy není špatný, je to ponaučení pro nás i pro ostatní, kteří jsou u toho, aby to již příště nedělali. Je obrovský rozdíl mezi lidskou a Boží spravedlností. Pokud chceme nalézt cestu k Bohu, resp. být Bohem neboli "nebýt hříšníci", stačí změnit postoj k životu a rozbourat stovky let zaryté "pravdy". Nemusíme ze za nic modlit, stačí si vše, co se nám nepodařilo uvědomovat, poděkovat za tu zkušenost a příště být lepšími :)
1. "Protože v nebi se radují více z pokání jednoho hříšníka než ze stovky spravedlivých, kteří nikdy nezhřešili, snažme se udělat nebi radost." neboli "Dám deset dobrých lidí za jednoho napraveného hříšníka."
Proč je jeden napravený lepší než sto dobrých lidí?
2. Jelikož hříchy může odpouštět jenom Bůh, nač je třeba církve jako prostředníka u zpovědi? Nestačí jednoduše, když člověk přizná upřímně své hříchy sám v modlitbě, aniž by to musel říkat faráři? Takhle to mnohé lidi nutí, nebo alespoň nepřiznají všechno, ne?
Odpověď:
k dotazu 1:
Omlouvám se, pokud budu psát mimo mísu, nikdy jsem nečetla Bibli, ani jsem nebyla vychovávána ve věřící rodině.
Ale nedokážu si představit "spravedlivého člověka, který nikdy nezhřešil", znáte někoho takového?
Navíc pojem "hřích" je pouze nástroj (prostředek), který církev od počátku používá k tomu, aby vůbec mohla fungovat. Je pravdou, že ani za dva tisíce let, kdy nám Ježíš sdělil důležité informace o tom, kdo jsme, proč tu jsme a co je naším smyslem, většina z nás nebyla schopna porozumět hloubce a významu jeho slov, a v mnohém tomu pomohla i církev, ale co má takový člověk dělat, když nechápe a neví? Jde směrem k těm, kteří to ví za něj a postarají se za něj :) Tzv. "hřích" doprovází trest - oba tyto pojmy vymyslel člověk, nikoli Bůh za účelem získání jisté pozice a moci ve společnosti. Původní Ježíšovo texty psali i o tom, že člověk je nesmrtelná bytost, rodí se znovu a znovu do nových těl, což se církvi nehodilo pro variantu trest - peklo, poslušnost - nebe.
Církev je postavena na dobru a zlu (člověk je špatný nebo dobrý). Považuje hříšníka za špatného a musí jej proto potrestat.
Bůh však podle mne člověka bere takového jaký je. Bůh nerozlišuje dobro a zlo, Bůh jako celek je jednota a dobro i zlo pochází od něho. Člověk není a ani nemůže být dokonalý, člověk se neustále učí, a musí procházet životními strastmi, aby se mohl neustále vyvíjet (a to i jako celek) a tento stav člověka je správný, zrovna v danou chvíli, co právě dělá nebo myslí, každou vteřinu vše dělá tak, jak je nejlépe schopen. Každý se nachází ve svém vývoji na určitém stupni a nebudu přeci trestat prvňáčka, že ještě neumí velkou násobilku.
Podle mne "napravený hříšník" je člověk, který došel určitému poznání (skrze životní zkušenost), zmoudřel, postoupil o kousíček výše k "nebi" neboli k Božství. Samotné Božství (nebe) je podle mne všude i v nás samých, jelikož Bůh nás stvořil a jsme jeho součástí, a jsme s ním sliti v jeden celek. Jako kapky v moři, ze kterého je oceán. Pouze tím, že vytváříme odpory - nesouhlas s ostatními nebo nesouhlas s danou situací, pro mne znamená
nepřijetí Boha, to považuji za "hřích". Církev se snažila zamlčet člověku, že Boha máme v sobě, jen k němu musíme najít takto cestu.
Skutečným smyslem Ježíšova poslání a jeho desatera bylo, je a bude, být obyčejným člověkem a nevytvářet negativní emoce. Pojem hřích bych nahradila výrazem "vytváření odporu" vůči druhým, vůči situacím a vůči sobě a tomu, co dělám a co se mi děje. Každé pokorné přijetí, odpuštění, smíření, neposuzování, neodsuzování, nelitování, .... je posun člověka k další moudrosti a pokročení lidstva o kousek blíže k Bohu, proto ta radost z napraveného hříšníka.
Ve skutečnosti může být jak peklo tak nebe pouze tady v tomto našem lidském žití. Dokud tento celý "Boží systém" nerespektujeme a odmítáme děláme si peklo na zemi sami. Pokud již víme a neodmítáme, napouštíme do sebe Boha a můžeme si užívat nebe přímo zde na Zemi :)
K dotazu 2: Jelikož hříchy může odpouštět jenom Bůh, nač je třeba církve jako prostředníka u zpovědi? Nestačí jednoduše, když člověk přizná upřímně své hříchy sám v modlitbě, aniž by to musel říkat faráři? Takhle to mnohé lidi nutí, nebo alespoň nepřiznají všechno, ne?
Měli bychom respektovat to, že jsme nedokonalí a pácháme jak dobro tak zlo. Pokud se nám to nelíbí, "hřešíme" přímo proti Bohu, který nás takto stvořil. Člověk by měl přijímat své chyby nebo chyby druhých jako názorný příklad pro příště, smysl konání nedobrého na tomto světě tedy není špatný, je to ponaučení pro nás i pro ostatní, kteří jsou u toho, aby to již příště nedělali. Je obrovský rozdíl mezi lidskou a Boží spravedlností. Pokud chceme nalézt cestu k Bohu, resp. být Bohem neboli "nebýt hříšníci", stačí změnit postoj k životu a rozbourat stovky let zaryté "pravdy". Nemusíme ze za nic modlit, stačí si vše, co se nám nepodařilo uvědomovat, poděkovat za tu zkušenost a příště být lepšími :)
Komentáře
Celkem 0 komentářů