Partner jako dokonalé zrcadlo

Zrcadlení se týká jakýchkoli vztahů nejen partnerských, např. mezi kolegy na pracovišti, s podřízenými, nadřízenými, s přáteli, kamarády, s těmi nejbližšími v rodině.

Zrcadlení ve vztahu mezi partnery:

1. Vědomě nás do nového vztahu vtáhne naše romantická představou o partnerovi. Jdeme do vztahu s tím, aby nám v něm bylo hezky, abychom se v něm cítili přijímaní a milovaní, abychom s partnerem trávili příjemný čas.

Jsme zamilovaní. Partner nás díky svým představám málokdy vidí naprosto čistě takového, jací skutečně jsme. A naopak, my si také projektujeme vlastní představy o něm.

Ve vztahu nacházíme spustu pěkného, ale krom toho, se v něm pak nachází i mnoho věcí nepříjemných, které bychom ani raději najít nechtěli.

Logicky, tím, co nás do vztahu žene, není určitě to, abychom v něm trpěli.

2. V nevědomé rovině nás ve skutečnosti vtáhnou do vztahu naše nevyřešené věci vzniklé v minulosti uložené hluboko v podvědomí. O tom však nevíme, neuvědomujeme si to.

A právě ono zrcadlení se nachází v rovině, kterou nevnímáme - v našem podvědomí.

Pokud chceme rozumět tomu, jak zrcadlení funguje, musíme alespoň schématicky chápat, čeho se nás to v podvědomí zrovna dotklo. Jsou tam skryty naše pozitiva i negativa.

Pozitivní zrcadlo
Například na začátku vztahu je vždy něco krásného, co se drží pár měsíců nebo i let. V této úrovni je náš partner naším pozitivním zrcadlem. Člověk se zamiluje, na druhém jej cosi upoutá, fascinuje, obdivuje u něj schopnosti, charisma, apod. Máme pocit, že přesně pro tohle, v čem je tak úžasný, s ním musíme být. A právě proto od něj nemůžeme odejit.

To, co nás však v období zamilovanosti na druhém člověku fascinuje je naše pozitivní zrcadlo.

Znamená to, že ve skutečnosti je partner pro nás promítací plátno, na které se promítají všechny naše kvality, které však máme ukryté hluboko v sobě a jsou neprojevené (zablokované), popíráme je.
Právě ty nás proto na našem partnerovi tak fascinují.

Vše, co se nám na partnerovi líbí, v sobě máme i my, jen si to neuvědomujeme. Nemusí to být přesná podoba, ale pouze esence, jádro.

Např. nás něčím zaujme muž (žena) umělec. Máme v sobě tedy esenci ke tvoření, kterou potlačujeme, a přitom bychom mohli tvořit cokoli, co nás baví (např. vyrábět proutěné košíky). Jedná se o pozitivní projekci naší neprojevené kvality, a je jedno, jakým způsobem bychom ji chtěli použít.

Pozitivní zrcadlení (to co na druhém obdivujeme) nám tedy ukazuje, že nás kus chybí - nejsme v kontaktu sami se sebou a chceme si přivlastnit kousek toho, co v sobě popíráme od partnera.

U druhých nás to bude velmi fascinovat a nezmizí ten obdiv do té doby a tak dlouho, dokud to nezačneme z hlouby projevovat navenek, dokud nezačneme tvořit. Potom přestneme partnera pro to samé obdivovat.
Obdiv nebo vzhlížení k druhému je projev pýchy, tedy nic pozivního - sebe nebo druhé vyvyšujeme nad ostatní - není na tom nic špatného, ale je dobré si to uvědomit, že jde o projev nerovnováhy. Na jedné straně někoho vyvyšujeme a tím pádem na druhé někoho druhého nebo sebe ponižujeme.

Negativní zrcadlo
Když opadne zamilovanost začínají se projevovat problémové situace.

Partner má v sobě nejen to pozivní, co se nám na nás líbí, ale i ty hluboce vytěsněné negativní věci, které v sobě máme a o kterých ani netušíme, že tam jsou (např. vzniklé v dětství výchovou rodičů). Stíny v nás pak vidíme na partnerovi. To, že partner skutečně nějaké negativní věci má, neznamená, že je nemáme my. On jako partner se mnou rezonuje, vždy tyto negativní věci máme také.

Negativní zrcadla (stejně jako pozivní) nás k partnerovi také poutají. Jsou také kusem nečeho v nás, co v něm hledáme, ale nedělají nám dobře. Proto nás to často nutí ze vztahu odejít, utéct, bojujeme s tím, zlobíme se na partnera.

Většinou to nejde řešit s partnerem, který to navenek způsobuje tím, že máme snahu jej změnit. To nikam nevede.

Co mezi mnou a partnerem leží?

1. Zdravé jádro vztahu - část naší osobnosti, kdy vnímáme sami sebe, nic do partnera neprojevujeme, jsme sami sebou a jeho vidíme takového jaký je. Na této úrovni lze žít opravdový vztah.

2. Zapletení - část naší osobnosti, kdy je např. mé osobní popření z dětství vytvořené přímo ve mě nebo rodinné zapletení, které u mého partnera vnímám (odraží se na něm), a které mě na partnerovi přitahuje a vtahuje.
Žít vztah s plátnem, do kterého si něco promítám, není skutečný vztah. Žijeme vztah pouze s naší vyprojektovanou představou.

Tyto dvě polohy jsou v každém partnerství - zaleží jen na tom, v jakém poměru (kolik v sobě máme zdravého jádra a kolik zablokování).

Máme dvě cesty
1. Buď se přiznáme, že jsme zapletení a budeme s tím něco u sebe dělat a postupně se zapletení bude zmenšovat. Vznikne větší prostor pro zdravé jádro vztahu tím, že již nebudeme investovat tolik energie do našich projekcí a propletení. Budeme mít více energie zvětšovat zdravé jádro své vlastní osobnosti, což se odráží právě na kvalitě našeho vztahu.

2. Pokud se zapletení v partnerství nezpracuje, má tendenci narůstat, vztah narušovat a nakonec jej zlikvidovat. Zdravé jádro, které tam v jakémsi poměru bylo, může zaniknout nebo vést k vážným problémům ve vztahu nebo se opakovat v dalších vztazích.

Dvě strany jedné mince

Pomocí zrcadlení můžeme najít příčinu alespoň u nás. Ve společném vztahu tak můžeme zpracovat naší půlku problému (naše zrcadlení). Zpracujeme si svou polovinu, a ačkoli tím vztah nezachráníme, můžeme tím dát šanci budoucímu vztahu.

Můžeme už na první pohled při prvním setkání s druhým člověkem pocítit jakoby poplašný signál, instinkt, který se ale navenek neprojeví, a člověk se přes poplašný signál, přesto zachová jinak. Později zpětně vidíme, že ten instinkt tam byl správně, ale my jsme ho neposlechli. Neznamená to, že by ten člověk byl špatný, může být skvělý a úžasný, ale stačí jedno jediné specifické zapletení.

Vtahování se proto nedá ovlivnit vůlí, všichni jsme vtahováni. Předem cítíme, že je to pro nás destruktivní, že nás to ničí, ale přesto do takového vztahu jdeme nebo nedokážeme z takového vztahu odejít.

Není to ničí vina, je to jen informace, známka toho, že nejsme v kontaktu sami se sebou.

Jak poznáme, že je něco zrcadlením?

Poznáme to vtahovaním a nutkavostí.
- pozivní, fascinující zapletení
- negativní zapletení

Příkladem zapletení je převážně nutkavost, např. když si říkáme:
Já tam za ním musím.
Nemůžu s ním zůstat.
Musím s ním být.
Musím panicky prchnout.
Nemůžu bez něj žít.
Miluji ho, že od něj nemohu odejít.

Tyto nutkavosti nevyjadřují k druhému skutečnou lásku.
Láska v čisté podobě nebolí. Láska prostě je. Láska plyne.
Cokoli nás zraňuje, ukazuje na naše nenasycené potřeby.

Neznamená to, že pokud nás ve vztahu něco zraňuje, že v něm není láska. Ale tam, kde to bolí, to ukazuje na naše zapletení - blok (na naše nenasycené potřeby), nebo kde nám to otevírá naše vzpomínky nebo minulostní zapletení.
Při hledání příčiny našeho zapletení je dobré nepropadnout potřebe zjišťovat, co jsem udělal dobře nebo špatně (pocit viny). Jde jen o to zjistit příčinu, ukázat si na to, o jaké zrcedlení šlo.

Není potřeba se navzájem odsuzovat, všichni jsme někde zapletení a vtahovaní.
Vztah pouze toto zapletení vždy vytáhne a začne nám to zrcadlit. A není to jen vztah s partnerem, může jít o vztah s jinými lidmi, vztah k něčemu, vztah k šéfovi nebo kolegovi.

Není důvod se za to obviňovat. Je potřeba si to pouze uvědomit a zpracovat to.

Partner, ať je jakýkoliv a jakkoli se k nám chová je náš spoluhráč:
1.poukazuje nám zrcadlením to, co sami o sobě nevíme,
2.vyjadřuje půlku problému - oba máme stejný problém, každý z něho ukazujeme jednu půlku - to co v sobě potlačuju, partner bude mít tendenci to naopak vyjádřit a obráceně. Dynamika spojených nádob.

Pokud jeden partner je závislejší na druhém, víc s ním chce trávit čas. Partner jej polarizuje, ukazuje mu svým konáním nezávislost, chce být více sám, mít pro sebe prostor, cítí se omezovaný. Přestože se zdá být polarita u každého jiná/opačná - jde o totéž zrcadlení.

Zrcadlení velmi často vyjadřuje mezi partnery opak kvality toho druhého. Já ho tak miluju a tak mi na něm záleží, chci s ním tak trávit čas, a on jde pryč (jde o mé zrcadlo). Nebo čím víc chci, aby partner byl doma, tím víc on chce být pryč; čím víc on chce jít pryč, tím víc my chceme, aby byl doma. Čím víc tlačím svou zavislostí (které říkám láska), tím víc vystupuje jeho nezávislost (strach z nesvobody, ze závazku); čím víc on na mě tlačí, abych mu dala svobodu, tím víc já chci, aby zůstal doma.

Žena přišla domů naštvaná už z práce, kde na venek nevyjádřila svůj vztek a popřela ho v sobě, ještě to v ní bublá a partner ji mezi dveřmi hned seřve - odzrcadlí jí ji samotnou.
To, co potlačujeme do sebe, partner (nebo často i naše děti) vyjádří navenek. Pokud potlačujeme nervozitu, partner začne být nervózní. Jakmile jsi přisla, tak ani nevím proč, jsem začal být nervózní.

Specifické reakce na obdobný problém z dětství u obou partnerů

Zrcadlo - závislost:
Oba partneři prodělali obdobnou zkušenost v dětství; např. závislost na rodiči.
Každé dítě potřebuje rodiče, každé dítě je závislé na rodiči. Je to biologická záležitost, kdy dětská láska je se závislostí spojena.

Partneři prošli velmi podobnou zkušeností v dětství, kdy byli závislí - něco jako děti potřebovali a ten, kdo jim měl tu potřebu dát a uspokojit je, tam nebyl.

Např. žena v dětství měla "málo tátu", bolelo ji to a dnes je v této oblasti vyhladovělá - podvědomě začne toužit, aby její partner ji tuto potřebu uspokojil - podvědomě si z něj udělá projekční plátno táty, který tam v dětství, když ho potřebovala nebyl. Tato žena si tedy podvědomě přitáhne partnera, který bude slučitelný pro tuto bolest. Partner ji nebude moci dát to, co v ní není. Partner jí odzrcadlí pouze to, co v ní je (bolest). Tedy ona touží, ale nemá to. Partner je tedy přesně takový - ona po něm touží, ale on ji to nedá.

On je pro ní zrcadlem, díky kterému ona ho může nenávidět anebo žena převezme zodpovědnost a uvědomí si, že on ji vytahuje starou bolest. Přestane ho odsuzovat a přestane v něm vidět toho, kdo ji způsobuje bolest jako tehdy, když byla malá. Dokáže mu odpustit jeho chování a dokonce mu i poděkuje, za to že jí to ukázal.

Jednou z funkcí partnerství je rýpnout do nás, aby to, co je popřené a někde uvnitř našeho podvědomí tiše hnije, mohlo vylézt navenek, abychom si to mohli uzdravit. Častokrát takto s partnerstvím vůbec nezacházíme.

Vetšinou partnera viníme z toho, že on je ten, kdo za to může, ten kdo nám způsobuje bolest. On v nás jen rozdmýchává to, co už v nás dávno bylo a jen přisypavá sůl k tomu, co už v nás je. Díl zodpovědnosti za své chování on tam má, ale otevírá v nás jen to, co už v nás bylo. Buďto můžeme ještě víc chtít, aby se on změnil (zůstal doma) nebo si uvědomíme, že nám něco nevyřešeného (staré rány) vytahuje ven.

Nezávislý / svobodomyslný partner
Také měl v dětství zkušenost, že ten, koho z rodičů, na kterých závisel, potřeboval, tam pro něj v tu chvíli nebyl. Jeho to tak zranilo, že se uzavřel, odešel, nemohl unést tu bolest, odříznul se s přesvědčením, že už nikdy nechce nikoho potřebovat a nechce být nikdy na nikom závislý, aby ho to zase nezasáhlo a nebolelo.
Proto se nechce přiblížit do vztahu, vázat se, protože by mu to znovu otevřelo starou bolest, která by vyšla ven (např. řeší odříznutí se od bolesti vytahovanou svým partnerem alkoholem). Čím víc je jeho partnerka závislejší a je posedlá, aby byl s ní (tím mu zrcadlí zase ona jeho dávné zranění - blok z dětství). To jej však odpuzuje, ona ho nutí, aby se střetnul s jeho vlastní starou bolestí.
Ona nemůže za to, že on kdysi v dětství trpěl, ale otvírá mu tyto staré rány.

Partneři vždy na této úrovni vyjádřují dvě strany jedné mince. Kde je zapletení, tam jsou vždy dvě půlky problému (jedna u muže druhá u ženy).

Na vnější rovině to vypadá, že jsme úplně jiní, ale na hlubší rovině máme ten samý nevyřešený problém, jen na něj máme jiné reakce. Žena zrcadlí muži, co on v dětství popřel - zraněné vnitřní dítě. On jí zas ukazuje, co ona udělala, např. ona nemluví se svým tátou nebo s ním nemá dobrý vztah, odřízla se od otce a snaží se to kompenzovat se svým mužem.

Jedna půlka problému je zraněné jádro (mé traumatizované já), na které poukazuje můj partner. Druhý partner poukazuje na řešení, kdy už to nemohl vydržet a od partnera se odřízl, vzdálil se, opustil ho jak fyzicky rozchodem, nebo vnitřně. Jedno já je tedy často traumatizované a druhé já se to snaží řešit odřezáváním nebo popíráním traumatu.

Čím více vyjadřuje jeden partner své traumatizované já, ten druhý, který se snaží od tohoto traumatu odříznout, tím tak bude partnera o to víc popírat. Např. muž je necitlivý a žena ma potřebu naopak hodně brečet, tak jemu to připomíná potlačovanou senzitivitu v něm. Čím víc ona brečí a chce se mu svěřovat, tím víc on do ní seká.

Samotný rozchod nebo rozvod s partnerem zapletení nevyřeší. Naše zrcadlení bude i nadále probíhat.

Z romantického pohledu, z pohledu našeho očekávání nám partner nepřináší nic tak, jak bychom chtěli nebo jak jsme si to původně představovali.
Z pohledu reality a života je to právě ten nejdokonalejší partner, kterého jsme si našli. Zatne přesně do místa našeho podvědomí, které je potřeba vytáhnout a uzdravit (vytahuje potlačenou bolest, kterou v sobě máme). Čím déle to necháváme být a neřešíme si to, tím více to bolí a zraňuje a je to více dramatické. Pokud ze vztahu utečeme, vždy potkáme zase dalšího, který nás bude raňovat, až nakonec můžeme zůstat sami.

Např. i po rozchodu bude mít žena nevyřešeny problém, nenasycené potřeby se svým otcem, odejde ze vztahu, ne proto, že se uzdraví a je schopna žít jinak, ale odejde z důvodu, že už nedokáže vydržet tu bolest odmítání partnera, potom další partner bude na určité úrovni stejný jako ten předchozí. Ten muž to ženě opět nějakým způsobem projeví a žena tak ztratí jen čas, kdy znovu dojde ke zlomu po 5ti letém romantickém vztahu, např. narozením dítěte. Žena bude potřebovat více uspokojit své potřeby, pomoct. Opět bude závislá a zklamaná, že on odchází a nechce ji pomáhat a trávit s ní čas, nebo ze zkušenosti, aby již bolest ze závislosti nezažila, přejde na druhou stranu a bude chtít být nezávislá, ve vztahu to pak bude naopak, bude závislý muž.

Přestože jeden z partnerů chce utéct, odejít ze vztahu na druhou stranu není schopen to udělat. Něco ho tam pořád drží. V tom případě nemá smysl věnovat energii do boje - rozpolcenost zda odejít nebo zůstat nás pak dostává do začarovaného kruhu.

Zapletení se projevuje tehdy, chceme-li odejít, ale nechce nás to pustit, jen o tom mluvíme, ale setrváváme v tom.

Co s tím?

Dokud se dá ve vztahu alespoň ještě trochu být, je nejlepší zaměřit se v tom vztahu na sebe a začít pracovat se svým vlastním zapletením, které mě k partnerovi poutá. Řešením je zůstat ve vztahu do doby, než si vyřeším vlastní problém, aby rozchod nebyl útěkem od druhého.

I kdyby se měl náš vztah již rozpadnout, my můžeme začít vidět našeho partnera jako indikátor nebo trenažer, dle kterého zjistíme, kde jsme, v jakém začarovaném kruhu se nacházíme. Samozřejmě v případě týrání nebo fyzického násilí ze vztahu raději utečte a vyřešte si to z povzdálí. Zapletení se však projevuje právě tím, že neustále mluvíme o tom, že chceme odejít, ale nechce nás to pustit, stále v tom setrváváme.

Je jedno, na které straně jsme, důležité je, abychom si uvědomili, co se s námi děje, pokud to graduje, je tam vždy zapletení.

Např. Závislá(ý) versus nezávislý(á) - ti, kteří v tom vztahu více trpí, chtějí dříve než druhý partner situaci začít řešit. Jsou to ti citlivější a závislejší. Ti, co prožívají více tu bolest, tak pro ně je lepší, aby začali, ale principielně je to jedno. Pozor, nesnažíme se však změnit partnera, to nikdy nefunguje. Musíme začít u sebe, např. žena může začít zpracovávat svou bolest - nedostatek toho, co nedostala s otcem. Když se sama uzdraví, nebude mít potřebu nadále dělat si s partnera tátu.

Vždy, když do našich partnerů projektujeme své rodiče, vždy tím narušujeme vztah - děláme to zcela všichni a nevědomě, takže za to nikdo nemůže.

Partner nemá nahrazovat ve vztahu otce. I kdyby byl dokonalý muž, vždy se bude cítit přetížený a navíc s pocitem, že má doma malou holčicku (dceru). On chce mít doma ženskou! Proto, přestože bude svou ženu hluboce milovat, podvědomě ji bude odmítat.

Pokud ona z toho vystoupí (uzdraví v sobě vnitřní dítě), už ho nebude tak škrtit, utahovat, on získá prostor, uvolní se bude se k ženě moci přiblížit. Žena tímto uzdravením bude mít své vlastní zdravé jádro větší než problematickou část a navíc dá možnost jejich vztahu, aby se rozvinul.

To však nezpracuje problém v něm - jeho strach z blízkosti (strach z bolesti ztráty druhého), ale dostane k tomu prostor.

Poté se může stát dvojí:
Tím, že dá dáme partnerovi prostor, hladiny klesnou, tlak se sníží, partner se nebude cítit pod tlakem, vztah k němu bude otevřenější a partner si tak může v klidu vyřešit sám sebe. Naše změna (sebeuzdravení) však nedává záruku, že se změní i partner. To záleží jen na něm, zda se dokáže uzdravit také.

Pro nás jako uzdraveného partnera to znamená, že už nám to ten druhý nebude muset zrcadlit, odpadne rýpání a bolest, kterou nám dříve způsoboval. My pak můžeme zjistit, že tento vztah už není naše cesta, nemáme důvod s tímto partnerem žít (ze vztahu však neutíkáme před bolestí).

Pokud bude mít partner stále nevyřešený problém a pocit úzkosti z přiblížení, pocit závazku (přestože volný prostor vytvořený má), přestaneme mít potřebu s takovým partnerem být. Muž například bude mít v podvědomí tak velkou minulostní ránu, že nenajde ten hybný moment na to, aby si uzdravil svou bolest (je tak obrovská, že se jí bojí dotknout - velké zranění, které čím, víc bolí, tím máme větší tendenci před ním uhýbat). Pokud to ještě nedokáže, neznamená to, že je špatný. Jen to poukazuje na hloubku jeho zranění. Proto bychom na něj neměli nadávat, dělat z něj nepřítele, obviňovat ho z naší vlastní bolesti - na hlubší rovině je vhodná úcta k partnerovi.

Samozřejmě vždy platí, že každý jsme si sám zodpovědný za své reakce. Pokud budeme více rozumět té dynamice na hlubší úrovni a nebudeme partnera ani posuzovat ani odsuzovat, on bude více otevřenější se podívat na problém, minimálně ustoupí ze vztahu tlak, vše se uvolní. Když vztah bude takto setrvávat, může to změnit jeho chování. Změní se polarita a najednou začne vadit muži, že ona není doma. Může se stát, že žena se osvobodí, a začne chodit více ven mezi lidi (je uzdravená nikoli ve fázi, kdy se odřízla a začala na vztah kašlat). Muž se tak bude moci dotknout jádra své bolesti, kdy on se cítil sám, začne se mu vyplavovat bolest na povrch a on si ji bude moci začít řešit.

Když to ten muž nedokáže a bolesti se nezbaví, v tom stavu nebude moci vydržet. Nebude si to moci zpracovat, např. z důvodu, že na to ještě není připraven, tak si najde jiného partnera a odejde sám z toho vztahu. V novém vztahu mu to však nová partnerka stejně odzrcadlí.

Ať už náš vztah dopadne podle našich představ (rozroste se u obou naše zdravé jádro a vztah bude šťastnější) nebo ne (vztah se ukončí), tak nás to vždy obohatí a posune dál, pokud si naše bolesti zpracujeme.

Před sebou samými nemůžeme utéct.

Po uzdravení, stará bolest již není, vyčistí se, není do čeho rýpnout, pak lze teprve odpustit, pustit se toho.

Nemůžeme odpustit, dokud máme v sobě zranění.
Pokud odpustíme, mění se i naše láska. Z lásky ve smyslu "potřebuji tě" na lásku ve smyslu "přijímám tě takového, jaký jsi".

Pokud nás ve vztahu ještě provázejí pocity, že nám něco chybí, něco potřebujeme, něco nemáme a chceme, strádáme s partnerem, pak to ještě není skutečná láska, ale potřeba, závislost, zapletení.

Pozor! Potřeby jako takové nejsou špatná věc. Jsou to však potřeby přiměřené k naší současné situaci a současným potřebám (např. dýchání, mít doma muže, aby se staral se o rodinu, nosil nějaké peníze). Nesmí se nám to však plést s tím, kdy se nám jedná o neuskutečněné potřeby z minulosti (např. z dětství).

Proces zpracování minulosti je postupný a velmi pomalý.

Většinou nás to sblíží s druhým člověkem nebo se zamilujeme do partnera, se kterým máme takovýchto bloků společných co nejvíce. Nikdy nás nespojuje jen jediný příběh.

Blok nelze vyřešit skrze partnera, partner je pouze pomocník do té míry, do kdy ho bereme jako zrcadlo, které na nás poukáže. Partner je plátnem, na které se promítají naše bloky.

Krom partnera nám mouhou zrcadlit i situace, např. hledáme si partnera, ale nemůžeme žádného najít, i když tvrdíme že ano... Důvodem je, že po zkušenostech z minula si řekneme, já už tohle nikdy zažít nechci. Rozhodneme se žít sami, potom nám však může začít dělat problém někdo jiný na blízku, např. šéf v práci.

Situace, kdy jsou naše emoce ještě živé (vztah stále probíhá), je daleko příznivější (přestože se zdá, že trpíme více), než stav, kdy už nemůžeme dál a máme problém chtít řešit (apatie) a odejdeme ze vztahu a chceme zůstat navždy sami nebo zůstaneme s partnerem v jedné domácnosti, ale vztah skončil, byl uzavřený. Odchodem (jak skutečným nebo vnitřním) si odřezáváme možnost vyčištění našeho bloku.

Vrstvy
Život nám odzrcadluje nejblíže dosažitelné vrstvy. Nejlépe nám to zrcadlí právě ti nejbližší (partneři, rodina, nejbližší spolupracovníci, přátelé). Vrstva se začíná čistit, pokud cítíme, že něco povolilo nebo naopak graduje, rozvíjí se to nějakým směrem k uzdravení nebo zastavení. Pokud se vrstva vyčistí (rozpustí se), vystoupí další vrstva, která je pod ní, a tak to jde stále dál. Vyčištěním každé vrstvy (zapletení) se o to zvětší a začne růst naše zdravé já. Vztah se přitom buď zlepší nebo rozpadne. Podle toho, jak velké (nebo malé) naše nebo partnera zdravé já máme.

Vždy je to dlouhodobá záležitost.

Vyčištění a uzdravení všech zapletení nelní možné provést najednou. Je jich tolik za minulé životy. Představa, že by narozené miminko do druhého dne vyrostlo do dospělého těla. To je obrovský stres pro organismus. Mnohdy i práce pouze s jednou vrstvou je emocionálně velice náročná. Skrývá se v ní spousta bolesti. Představte si, že by vám ty bolesti vyšly napovrch všechny najednou, přinejmenším byste se zbláznili. Proto jsou lidé např. vyřízení z drog. Drogy narušují naše ochranné vrstvy, které nás drží od těch bolestí dál. Bloky vstoupí do vědomí a člověk není v tu chvíli připraven, je zpracovat, je to pro něj velmi náročné. Naše psyché má svou vlastní inteligenci, která je přirozeně dobře nastavena, ať se nám to líbí nebo ne. Vše má svůj čas a nic nejde uspěchat nebo urychlit.

Naše zapletení jsou vědomější než naše vědomé rohodnutí, nemá na ně vliv naše vůle. I když si vědomě najdu partnera, se kterým to nebude tak těžké, instinkt mě k mému problému stejně dovede a ukáže mi ho. Je zbytečné si vybírat partnera vědomě. Jde o to, podívat se, co mi můj současný vztah nebo již minulý zrcadlí, vyčistit si to a pak budu instinktivně přitahován do něčeho jiného. Vědomě zde nemáme na výběr.

Kdy odejít ze vztahu?

Pokud vám ve vztahu není dobře, tak odejděte tehdy, kdy vám to dovolí odejít. Odejděte tehdy, kdy už vás to sice tolik nezraňuje, ale už vám to nedává smysl.

Pokud odcházíte proto, že to strašně bolí a utíkáte před tou bolestí, tak ještě chvíli zůstaňte, abyste si to mohli vyřešit.

Pokud vaše jádro bude uzdravené, větší, nedovolí vám v tom vztahu zůstat. Partner vás přestane zajímat. Ale neodejdete proto, že ho nemáte rádi, nebo že ho nenávidíte. Pocítíte, že se to ve vás jakoby rozpadne (to propojení s ním). Dojde k vnitřnímu zklidnění, není potřeba utíkat nebo není pocit, že musím za každou cenu zůstávat. Začnete cítit větší díl svobody. Neznamená to, že vás nebude bolet to, jak na vás např. partner řve, ale vaše emoce již nebudou tak silné, budou přiměřené k dané situaci.

Pokud člověk projde pár čištěními, necítí se již jako oběť, že pořád potkává samé blbce. Dojde k celkovému vnitřnímu zklidnění, dívá se na situace jiným pohledem.

Děti

Děti vyjadřují (zrcadlí) to, co je v rodině popřené.
Např. když často kašlou nebo mají astma, tak to vyjadřuje, že v rodině je nevyřešené napětí.

Děti také často ukazují na naše vnitřní děti, často otevírají zranění našich vnitřních dětí.
Např. když je úzkostlivá matka a má v sobě úzkostlivé vnitřní dítě, když se o všechno bojí (přestože to nedává najevo), tak dítě může být ustrašené.

Pokud je dítě zlobivé, může poukazovat na naši utlačovanou potřebu zlobit. Např. žena chce tak moc dítě, které když se pak narodí, tak ona se v některých chvílích z něj může zbláznit (že jí v tu chvíli vadí, že ho má) - dítě ji zrcadlí, vytahuje její minulou neukojenou potřebu.
Nebo žena čekala dítě a chtěla chlapečka, měla se jí však narodit holka, měla z toho stres, sama sebe jako holku popírala. Už jen pohlaví našeho dítěte v nás může vyvolávat stres z našeho vnitřního dítěte.

Vystoupení z karmy - člověk se necítí ani jako oběť ani jako pachatel (viník), a obrovsky se mu uleví. Nelze to provést změnou postoje, musí se to prožít. Vystoupíme ze schématu.