Partner nepřijal mého syna, mám deprese - 5.část
Publikováno 01.03.2014 v 21:08 v kategorii otázky a odpovědi, přečteno: 533x
Tato odpověď se zaměřuje zejména na to, jaký postoj zaujmout ke svým dětem, když jsou nešťastní, a že naše rozhodnutí budou respektována, jen když budeme vnitřně se vším dopředu smíření.
Dotaz (1/2)
Mám zas potřebu Ti napsat..i když tě nechci nijak zatěžovat svými problémy , máš jich sama dost. Ráda bych se zas zpovídala nebo svěřila s pocity…vím, že ze všech lidí co znám si jediná kdo mně zná.
Kdo chápe.
Líbilo se mi, cos napsala o mém muži a synovi a mělas pravdu a musím přiznat, že s tím mám problém . Velkej problém. Chápu mého muže, že se se mnou nechce hádat, že nechce řešit mého syna, že to neumí, nechce, a dělá, co považuje za nejlepší pro nás všechny, a věřím tomu, ale nedokážu ho podporovat.
Už několikrát sem kvůli synovi brečela, ale pak nemohu manželovi nic říct…
Vždycky přijde: "Co je s tebou zas?" a já řeknu jen: „Nic“ a hotovo ...
Odpověď (1/2)
A proč mu neřekneš co cítíš? Ty ho přeci nemusíš podporovat. Stačí jen, že ho budeš respektovat, ale on je on, a ty seš ty, ty seš na tomhle světě proto, aby dělala vše jen a jen proto, abys byla spokojená! To je tvůj úkol i nás všech na tomhle světě. Pokud přeci někoho respektuješ za to jaký je a co dělá a jak se chová, neznamená to, že ho v tom musíš podporovat. Jseš svobodná bytost, která se musí rozhodnout co chce ! To rozhodnutí souvisí a směřuje opět k tomu, udělat všechny možné kroky k tomu, abys byla spokojená. Spokojená uvnitř tebe, ve tvém nitru.
Myšlenka, slovo... to je šíp, který letí a tvoří tvoji realitu (Tomáš Keltner). Pokud tvé myšlenky řeší - realita bude začarovaný kruh, bude se řešit i v budoucnosti.
Dávej si pozor na to, abys navenek nebyla hodná a uvnitř se užírala steskem. Tohle je přesně krásné podhoubí pro různé těžké nemoci.
Dotaz (2/2)
Včera přijel syn z prázdnin. Byl s taťkou (vlastním) celý týden, užili si a syn potom doma hrozně brečí, že mu doma není dobře, že je mu všude dobře jen ne doma (včera to myslel opravdu upřímně..řekla jsem mu, že s tím mu nepomůžu, a on že to ví).
...a myslím, že to, že můj muž se synem nemluví k tomu také hodně přispívá. Neumím si představit, jaké to je, žít s někým, koho nezajímám, kdo se se mnou nebaví a sledovat mladšího bráchu, že má tatovo pozornost i péči a mluví s ním…maminka je pak jedinej člověk, kde se smí vyventilovat, vybít, vyvztekat, koho může vydírat a zkoušet…plakat…já to přijímám a bolí to a nedokážu mu nijak pomoct.
Odpověď (2/2)
Myslím, že tvůj syn jako tvé dítě, je pořád nejvíc ze všech napojený na tebe. A podle sebe, jak jsem už mnohokrát pozorovala u mého syna, souviseli jeho nálady přesně s tím, co jsem zrovna já prožívala uvnitř sebe. Uvnitř tebe, v duši to začíná, odtud musí sršet jen a jen klid a mír, láska. Pokud člověk uvnitř trpí, trpí podvědomě i jeho nejbližší. Může být s tebou syn, ve tvé každodenní blízkosti šťastný, když víš, že tvůj vnitřní stav se odráží na jeho náladách a jeho nitru? Jestli by můj syn brečel, že mu doma není dobře, ale všude jinde ano, řekla bych mu něco, co by mu pozdvihlo náladu a ne ji ještě posílilo v lítosti (a připomínalo mu tvé trápení s tvým mužem)! Třeba bych ho obejmula kolem ramen, a řekla chápu, že jsi smutnej, já jsem měla taky občas takový pocit, když jsem byla malá (a můžeš rozvést příklad ze svého dětství, kdys rodiče nesnášela nebo chtěla odejít pryč, ale že jsi zjistila, jak je máš ráda, a že to vždycky s tebou mysleli dobře, protože vždycky, každou vteřinu dělali jako právě teď ty nebo tvůj muž, to nejlepší co zrovna mohli). Děti prožívají trápení a my je nesmíme o tyto trápení ochuzovat (je to obrovský dar). Oni se na tom učí, procházet tím, oklepat se, a jít dál. Tím se obrovsky posílí. My místo ochrany před zlými lidmi, můžeme dětem maximálně pomoct při procházení tou životní zkouškou a to tak, že jim potvrdíme a odsouhlasíme jejich skutečnou náladu, jejich skutečné emoce. Svými poznámkami situaci neulečujeme ani nezesilujeme (neboj, to bude dobrý, to nic není nebo no to je hrozný, co si provedl).
Je ti tvého syna zbytečně líto, je to pro něj úžasná zkouška, kterou si již předem naplánoval, protože právě touhle zkouškou musí projít (v minulosti, minulých životech ji totiž nezvládl). To, jak se k němu okolí chová (soudí ho) je pro něj správné, učí se tím, v budoucnu, až bude třeba dospělej, v něčem mu to pomůže, tu zkušenost bude potřebovat, aby zvládl třeba ještě těžší obdobnou zkoušku. Nebo mnohdy rodiče jdou příkladem, aby jejich dítě vědělo, jak se samo v dospělosti NEMÁ CHOVAT KE SVÝM DĚTEM.
Měla by ses soustředit na sebe, od změny sebe můžeš nejlépe pomoci ostatním kolem.
A měla by ses rozhodnout tak, abys do budoucna ničeho nelitovala. Podle mě bych tedy vůbec nepřemýšlela o tom, ho někam dávat, ty ho nemáš chránit před zlem, ty mu máš pomáhat to zlo zvládat, aby v sobě necítil lítosti.
Myslím, že dětem hodně stačí často říkat, že ho máme rádi nejvíc na světě, a třeba aspoň 3x v týdnu si udělat čas jen a jen pro něj, aspoň na půl hodinky. dítě se ujistí, že v rodině není páté kolo u vozu, že ho má někdo rád jen proto, že je, a ne proto, že se mu něco zrovna povedlo, získá větší sebevědomí a nebude tak agresivní.
Duševní porucha by byla pravděpodobná třeba tehdy, kdyby jsi se tím dál vnitřně trápila. Sama bys to pak obrátila na příčinu toho, že za to může tvůj muž. Nezapomínej, že tvůj vnitřní psychycký stav = několikanásobně zesílený projev a charakter u tvých dětí. Říkala jsem ti o této knize?: http://www.kosmas.cz/knihy/152706/vychovavame-deti-a-rosteme-s-nimi/
Je to v podstatě nejzákladnější a nejdůležitější princip, jak se máme VNITŘNĚ zachovat předtím, než začneme cokoli řešit s dětmi,ale dá se to použít i na dospělé.
Nedávno jsem přišla na to, že ten správný čas pro rozhodnutí, je ten, kdy dosáhneš stavu, kdy seš vnitřně se vším smířená, kdy je tvé nitro v klidu a míru. Potom je totiž úplně jedno, jak se rozhodneš, protože to bude s vnitřním klidem, už jen proto bude jakékoliv rozhodnutí dobré. Nechci tě ovlivňovat ve tvém rozhodování. Ale pokud by ses rozhodla ve stavu rozhořčení, hněvu, vzteku, lítosti, odsudku, s pocitem viny, obviňování...prostě všeho možného, jen né s vnitřním klidem, vůbec by se v tém životě nic neposunulo k lepšímu. Protože stejně jako tvůj syn a jako každý člověk ve vesmíru, se učíme procházet životními zkouškami, proto tu jsme, to je důvod a smysl našeho života tady, to je ten tajný úkol a Boží záměr. Znamenalo by to, že jsi něco (situaci) nebo někoho nepřijala, nerespektovala, že si nedokázala s druhým soucítit, že se tak chová, že je třeba ještě daleko od umění přijímat, že taky prožívá životní zkoušku, která ho posune dál.
Poslední příklad - NAŠE ROZHODNUTÍ:
1) jseš vnitřně rozhozená, rozhodneš se s mužem zůstat, syna dáš třeba k jeho otci nebo se s mužem rozvedeš (je to jedno)...nezapomeneš mu to, budeš mu vyčítat v duchu, že nemáš syna u sebe, že si se mu obětovala, že tě namá tak rád jako ty jeho, vyčítala by sis, žes ho bývalému muži dala, atd. Ten vnitřní neklid by pokračoval dál a jen se víc a víc množil. Tvá životní zkouška je naučit se respektovat partnera, a ty bys tou zkouškou neprošla. To znamená, že bys v budoucnu pořád měla smůlu na podobné situace, popřípadě ještě v horším podání, nebo by pak přišla i nějaká těžká nemoc nebo smrt. ...po dvou letech by se vaše manželství stejně rozpadlo..A mohla bys žít jak s tvým současným mužem, který by ti to dělal, nebo s novým partnerem, který by ti to dělal třeba zas vůči tvému mladšímu synovi. Ty zkoušky, kterými neprojdeme s přijetím, tak se nám vrací jak v tomto životě nebo v dalších, a těch zkoušek jsou miliardy :)
2) jseš vnitřně smířená, respektuješ muže, vnitřně s ním soucítíš, že to dělá, jak zrovna nejlíp ve své lidské podstatě umí a rozhodneš se s ním zůstat, syna dáš třeba k bývalému manželovi nebo se s mužem rozvedeš (je to jedno)... od tohoto rozhodnutí si udělala tlustou čáru za vším, co se kdy stalo, nemáš vůči ničemu a ani nikomu žádné negativní emoce. Všechny stále stejně respektuješ a miluješ i za to jací jsou, co udělali, jak se rozhodli, je to jejich věc a ty prošla jsi právě životní zkouškou. A věř, že potom se pohnou velmi silně a rychle (ze dne na den) ledy. Tví nejbližší se začnou měnit. Nebudeš již nikdy více potřebovat to prožít znovu, jelikož už to umíš. Bůh nám dává jen ty zkoušky, kterými jsme dříve neprošly, ne ty, které jsme už zvládly. Teď kdyby ses rozhodla jakkoli, byla bys šťastná, ničeho bys nelitovala, nikoho roky neodsuzovala, nic si nevyčítala. Ty negativní emoce bys prostě v sobě vůbec neměla.
Hodně lidem otvírá oči i tahle kniha: Tomáš Keltner - Transformace vědomí
Kdo chápe.
Líbilo se mi, cos napsala o mém muži a synovi a mělas pravdu a musím přiznat, že s tím mám problém . Velkej problém. Chápu mého muže, že se se mnou nechce hádat, že nechce řešit mého syna, že to neumí, nechce, a dělá, co považuje za nejlepší pro nás všechny, a věřím tomu, ale nedokážu ho podporovat.
Už několikrát sem kvůli synovi brečela, ale pak nemohu manželovi nic říct…
Vždycky přijde: "Co je s tebou zas?" a já řeknu jen: „Nic“ a hotovo ...
Odpověď (1/2)
A proč mu neřekneš co cítíš? Ty ho přeci nemusíš podporovat. Stačí jen, že ho budeš respektovat, ale on je on, a ty seš ty, ty seš na tomhle světě proto, aby dělala vše jen a jen proto, abys byla spokojená! To je tvůj úkol i nás všech na tomhle světě. Pokud přeci někoho respektuješ za to jaký je a co dělá a jak se chová, neznamená to, že ho v tom musíš podporovat. Jseš svobodná bytost, která se musí rozhodnout co chce ! To rozhodnutí souvisí a směřuje opět k tomu, udělat všechny možné kroky k tomu, abys byla spokojená. Spokojená uvnitř tebe, ve tvém nitru.
Myšlenka, slovo... to je šíp, který letí a tvoří tvoji realitu (Tomáš Keltner). Pokud tvé myšlenky řeší - realita bude začarovaný kruh, bude se řešit i v budoucnosti.
Dávej si pozor na to, abys navenek nebyla hodná a uvnitř se užírala steskem. Tohle je přesně krásné podhoubí pro různé těžké nemoci.
Dotaz (2/2)
Včera přijel syn z prázdnin. Byl s taťkou (vlastním) celý týden, užili si a syn potom doma hrozně brečí, že mu doma není dobře, že je mu všude dobře jen ne doma (včera to myslel opravdu upřímně..řekla jsem mu, že s tím mu nepomůžu, a on že to ví).
...a myslím, že to, že můj muž se synem nemluví k tomu také hodně přispívá. Neumím si představit, jaké to je, žít s někým, koho nezajímám, kdo se se mnou nebaví a sledovat mladšího bráchu, že má tatovo pozornost i péči a mluví s ním…maminka je pak jedinej člověk, kde se smí vyventilovat, vybít, vyvztekat, koho může vydírat a zkoušet…plakat…já to přijímám a bolí to a nedokážu mu nijak pomoct.
Mám ho dát vlastnímu otci do péče? Je mu dobře u mých rodičů, protože ho tam nikdo nesoudí (ale ani nevychovává) a u jeho vlastního otce nejsou pravidla, ale taky ho nikdo nesoudí…
Ten kluk neví kam patří!!
Teď to trochu přeženu…nechci aby se mu vyvinula nějaká duševní porucha..všechno je přeci z dětství…
A v takových situacích i když nechci, cítím, že to tak nemusí být, že by stačilo, kdyby se s ním můj muž bavil . Manžel nepřekoná sám sebe, nechápu, že nemá tu potřebu, smiřuji se s tím těžce... nevím, jestli to tak chci. Synovi se doma dobře nežije, ale to mně už taky ne…
Od narození mého syna jsem mu slibovala, že se o něj postarám, že mu nenechám ubližovat, že pro něj udělám všechno... A teď? Ztratila jsem ho. A i když nechci, hodně viním svého současného muže. Všichni mého syna přijímají, bývalý přítel, otec, naši, kamarádi... Manžel je jediný chladný, i když jediný schopný něco dotáhnout ...
Vím, že je to špatně, ale obviňuju se, a viním i muže, i když vím, že vina neexistuje…že to tak asi má být…
Navíc když je syn nešťastný a brečí..někdy ublíží fyzicky i mladšímu bráškovi. Většinou to vypadá jako nehoda..ale už je to podezřelé…je to pokaždé…škrábanec pod okem, monokl..podražená noha…a tak..
Je hodně zoufalý…. Neví kam patří, není s tátou, kterého by chtěl a nemůže hrát počítač jako ostatní kluci spolužáci ...nemá kamarády…hnusné období, taky jsem takové měla…a nebylo to lehké a to se se mnou bavili všichni doma..
Muž se s ním asi už nikdy nebude bavit..vydržela bys to?
Odpověď (2/2)
Myslím, že tvůj syn jako tvé dítě, je pořád nejvíc ze všech napojený na tebe. A podle sebe, jak jsem už mnohokrát pozorovala u mého syna, souviseli jeho nálady přesně s tím, co jsem zrovna já prožívala uvnitř sebe. Uvnitř tebe, v duši to začíná, odtud musí sršet jen a jen klid a mír, láska. Pokud člověk uvnitř trpí, trpí podvědomě i jeho nejbližší. Může být s tebou syn, ve tvé každodenní blízkosti šťastný, když víš, že tvůj vnitřní stav se odráží na jeho náladách a jeho nitru? Jestli by můj syn brečel, že mu doma není dobře, ale všude jinde ano, řekla bych mu něco, co by mu pozdvihlo náladu a ne ji ještě posílilo v lítosti (a připomínalo mu tvé trápení s tvým mužem)! Třeba bych ho obejmula kolem ramen, a řekla chápu, že jsi smutnej, já jsem měla taky občas takový pocit, když jsem byla malá (a můžeš rozvést příklad ze svého dětství, kdys rodiče nesnášela nebo chtěla odejít pryč, ale že jsi zjistila, jak je máš ráda, a že to vždycky s tebou mysleli dobře, protože vždycky, každou vteřinu dělali jako právě teď ty nebo tvůj muž, to nejlepší co zrovna mohli). Děti prožívají trápení a my je nesmíme o tyto trápení ochuzovat (je to obrovský dar). Oni se na tom učí, procházet tím, oklepat se, a jít dál. Tím se obrovsky posílí. My místo ochrany před zlými lidmi, můžeme dětem maximálně pomoct při procházení tou životní zkouškou a to tak, že jim potvrdíme a odsouhlasíme jejich skutečnou náladu, jejich skutečné emoce. Svými poznámkami situaci neulečujeme ani nezesilujeme (neboj, to bude dobrý, to nic není nebo no to je hrozný, co si provedl).
Je ti tvého syna zbytečně líto, je to pro něj úžasná zkouška, kterou si již předem naplánoval, protože právě touhle zkouškou musí projít (v minulosti, minulých životech ji totiž nezvládl). To, jak se k němu okolí chová (soudí ho) je pro něj správné, učí se tím, v budoucnu, až bude třeba dospělej, v něčem mu to pomůže, tu zkušenost bude potřebovat, aby zvládl třeba ještě těžší obdobnou zkoušku. Nebo mnohdy rodiče jdou příkladem, aby jejich dítě vědělo, jak se samo v dospělosti NEMÁ CHOVAT KE SVÝM DĚTEM.
Měla by ses soustředit na sebe, od změny sebe můžeš nejlépe pomoci ostatním kolem.
A měla by ses rozhodnout tak, abys do budoucna ničeho nelitovala. Podle mě bych tedy vůbec nepřemýšlela o tom, ho někam dávat, ty ho nemáš chránit před zlem, ty mu máš pomáhat to zlo zvládat, aby v sobě necítil lítosti.
Myslím, že dětem hodně stačí často říkat, že ho máme rádi nejvíc na světě, a třeba aspoň 3x v týdnu si udělat čas jen a jen pro něj, aspoň na půl hodinky. dítě se ujistí, že v rodině není páté kolo u vozu, že ho má někdo rád jen proto, že je, a ne proto, že se mu něco zrovna povedlo, získá větší sebevědomí a nebude tak agresivní.
Duševní porucha by byla pravděpodobná třeba tehdy, kdyby jsi se tím dál vnitřně trápila. Sama bys to pak obrátila na příčinu toho, že za to může tvůj muž. Nezapomínej, že tvůj vnitřní psychycký stav = několikanásobně zesílený projev a charakter u tvých dětí. Říkala jsem ti o této knize?: http://www.kosmas.cz/knihy/152706/vychovavame-deti-a-rosteme-s-nimi/
Je to v podstatě nejzákladnější a nejdůležitější princip, jak se máme VNITŘNĚ zachovat předtím, než začneme cokoli řešit s dětmi,ale dá se to použít i na dospělé.
Nedávno jsem přišla na to, že ten správný čas pro rozhodnutí, je ten, kdy dosáhneš stavu, kdy seš vnitřně se vším smířená, kdy je tvé nitro v klidu a míru. Potom je totiž úplně jedno, jak se rozhodneš, protože to bude s vnitřním klidem, už jen proto bude jakékoliv rozhodnutí dobré. Nechci tě ovlivňovat ve tvém rozhodování. Ale pokud by ses rozhodla ve stavu rozhořčení, hněvu, vzteku, lítosti, odsudku, s pocitem viny, obviňování...prostě všeho možného, jen né s vnitřním klidem, vůbec by se v tém životě nic neposunulo k lepšímu. Protože stejně jako tvůj syn a jako každý člověk ve vesmíru, se učíme procházet životními zkouškami, proto tu jsme, to je důvod a smysl našeho života tady, to je ten tajný úkol a Boží záměr. Znamenalo by to, že jsi něco (situaci) nebo někoho nepřijala, nerespektovala, že si nedokázala s druhým soucítit, že se tak chová, že je třeba ještě daleko od umění přijímat, že taky prožívá životní zkoušku, která ho posune dál.
Poslední příklad - NAŠE ROZHODNUTÍ:
1) jseš vnitřně rozhozená, rozhodneš se s mužem zůstat, syna dáš třeba k jeho otci nebo se s mužem rozvedeš (je to jedno)...nezapomeneš mu to, budeš mu vyčítat v duchu, že nemáš syna u sebe, že si se mu obětovala, že tě namá tak rád jako ty jeho, vyčítala by sis, žes ho bývalému muži dala, atd. Ten vnitřní neklid by pokračoval dál a jen se víc a víc množil. Tvá životní zkouška je naučit se respektovat partnera, a ty bys tou zkouškou neprošla. To znamená, že bys v budoucnu pořád měla smůlu na podobné situace, popřípadě ještě v horším podání, nebo by pak přišla i nějaká těžká nemoc nebo smrt. ...po dvou letech by se vaše manželství stejně rozpadlo..A mohla bys žít jak s tvým současným mužem, který by ti to dělal, nebo s novým partnerem, který by ti to dělal třeba zas vůči tvému mladšímu synovi. Ty zkoušky, kterými neprojdeme s přijetím, tak se nám vrací jak v tomto životě nebo v dalších, a těch zkoušek jsou miliardy :)
2) jseš vnitřně smířená, respektuješ muže, vnitřně s ním soucítíš, že to dělá, jak zrovna nejlíp ve své lidské podstatě umí a rozhodneš se s ním zůstat, syna dáš třeba k bývalému manželovi nebo se s mužem rozvedeš (je to jedno)... od tohoto rozhodnutí si udělala tlustou čáru za vším, co se kdy stalo, nemáš vůči ničemu a ani nikomu žádné negativní emoce. Všechny stále stejně respektuješ a miluješ i za to jací jsou, co udělali, jak se rozhodli, je to jejich věc a ty prošla jsi právě životní zkouškou. A věř, že potom se pohnou velmi silně a rychle (ze dne na den) ledy. Tví nejbližší se začnou měnit. Nebudeš již nikdy více potřebovat to prožít znovu, jelikož už to umíš. Bůh nám dává jen ty zkoušky, kterými jsme dříve neprošly, ne ty, které jsme už zvládly. Teď kdyby ses rozhodla jakkoli, byla bys šťastná, ničeho bys nelitovala, nikoho roky neodsuzovala, nic si nevyčítala. Ty negativní emoce bys prostě v sobě vůbec neměla.
Hodně lidem otvírá oči i tahle kniha: Tomáš Keltner - Transformace vědomí
Komentáře
Celkem 0 komentářů