Pláč

Lidé jsou obdařeni velkým emocionálním rozsahem; abychom dokázali zvládnout velmi silné pocity, dostali jsme schopnost plakat. Děti pláčou přirozeně a my se musíme naučit rozumět jejich způsobu komunikace a podporovat hojivou funkci slz. Když pochováme plačící miminko, pozná, že má sílu ovládat vlastní život, že nám může věřit a že je důležité. Jak se miminko stává batoletem a malým dítětem, spolu se slzami užívá také slova a gesta.

„Dělám, co můžu, abych je uklidnila; kojím je, houpu je, hraju si s ním, povídám něco, napustím vodu a koupu je... Ale jak přijde večer, prostě jen pláče, zoufale naříká a nic ho neuklidní."
Po skončení semináře se Tereza rozhodla, že zkusí potvrdit pocity miminka.
„Nejdříve jsem zkoušela všechno, co mě napadlo, od kojení přes ukolébavky. Pak jsem si s dítětem v náručí jen sedla a přestala se úplně snažit, aby pláč ustal. „Přemýšlela jsem, co mě pohání, a uvědomila jsem si, že uklidnit potřebuji já, neboť jsem si říkala, že nejsem dobrá matka a něco dělám špatně, když dítě pláče."
„Při každé krátké přestávce jsem doufala, že pláč už končí. Ale pak vzlyky pokračovaly. V té chvíli, kdy se pláč na chvilku ztišil, jsem říkala „já vím, já vím". Nehoupala jsem ho. Nedávala jsem mu vůbec najevo, že by měl přestat plakat a pláč pokračoval. V každé přestávce mezi vzlyky jsem řekla něco potvrzujícího.
„Plakal pak kratší dobu?" ptal se někdo z rodičů, které trápil stejný problém.
„Ne," řekla. „Naopak, jakmile jsem se zbavila své potřeby, aby byl šťastný, plakal ještě víc, využíval můj souhlas k plnému pláči. Ale když přestal, neupadl do vyčerpaného spánku, naopak byl bdělý, pozorný a spokojený. Později, když nastal čas spánku, už neplakal a vzbudil se jen jednou za celou noc a nějako vždy pětkrát i sedmkrát."
Dítě pokračovalo ještě několik týdnů s večerním pláčem a maminka ho s láskou chovala. Období večerního pláče se ale pomalu zkracovala, až nakonec pláč ustal docela.

Je nesmírně důležité odpovídat na projevy kojence. Pláč je jeho komunikace. Jsou-li všechny jeho potřeby splněny, není nemocné a v nepohodlí a nechce nic jasného, musíme odpovídat na jeho potřebu plakat. Možná pláče, protože nevíme, co chce, a když to neodhalíme, je frustrované a potřebuje plakat. Můžeme tušit, co cítí, ale je to jen a jen náš odhad, založený na projekci našeho vlastního vnímání. Pláče, protože cítí svou miminkovskou bezmocnost? Chtělo by být zpátky v děloze? Chce nám něco říci a nevládne jazykem? Možná ho před chvílí vyděsil velký obličej, který se nad ním sklonil... a tak dále.

Když nevíme, jakou potřebu dítě má, musíme uznat jeho rozhodnutí cítit právě to, co cítí, dát mu vědět, že jeho naříkání je správné a že když pláče, jsme s ním, spojeni láskou, blízkostí a pochopením. Plačící miminko vždy chovejte. To, že nevíte, proč pláče, nic nemění najeho potřebě, abyste ho celou dobu chovali, zejména když je v nepohodě. Musí se mu podařit být s vámi v kontaktu, přimět vás, abyste mu pomohli nebo mu věnovali plnou pozornost. Čím více vaší péče dítě vyvolá, tím spíše nalézá klidné způsoby komunikace. Proč sebou házet na zem, když jen malý projev nebo slovo mu získávají pozornost, kterou potřebuje?

Pokud dítě stále nosíte na těle, je nepravděpodobné, že by plakalo kvůli základním tělesným potřebám. Dává místo toho jemné signály a vy rychle odpovídáte, a tak nepotřebuje ke komunikaci používat pláč. Děti, které jsou nošené v náručí a spí s vámi, málokdy pláčí, aby vás upozornily na jednoduchou potřebu. Pokud takto opečovávané dítě pláče a není nemocné a nic ho nebolí, nejspíše prostě jen potřebuje plakat.

Děti postupně, jak rostou, používají namísto pláče více slova. Přesto si po celý život zachovávají schopnost pláče, aby vyjádřily fyzickou či emocionální bolest. Zatímco dospělí dokážou vyjádřit bolest, která není příliš silná, jen slovy, děti použijí slzy snadno a účinně.

U staršího dítěte již dokážete přesně vědět, co způsobilo jeho zranění, a tak můžete jeho pocity potvrdit přesněji. Například dítěti, které pláče, protože je změna jeho plánu, můžete říci: „Tak dlouho ses těšil, že půjdeš do parku, a teď prší." Držte je během pláče, dokud nepřestane a nedá vám najevo, že změnu překonalo. Když vás odstrčí, zůstaňte nablízku, buďte pozorní a dostupní. Někdy mi rodiče říkají, že by chtěli, aby bylo dítě tak šťastné, že nebude mít žádný důvod plakat. Naše úsilí vychovat děti, které nepláčou, však může vést k popření potřeby, která je stejně základní jako láska, jídlo a vzduch. Jako přehrazená řeka najdou si slzy jiný výstup v podobě agrese, tiků, poruch spánku a jídla a dalších obtíží. Slzy tu budou stále, a tak je lepší je přijmout než potlačovat. Silní lidé nejsou ti, jejichž životy plynou bez bolesti, ale ti, kteří mají sílu projít skrze bolest a vynořit se obohaceni na druhé straně.
Následující případ z mé praxe ukazuje hojivou schopnost slz dokonce u vážných příznaků.

Sedmiletý Toník začal napadat svou starší sestru, opakovalo se to skoro každý den. Jeho jinak veselá nálada se při agresivitě měnila na netrpělivost a vztek. Rodiče se snažili více se Toníkovi věnovat a zároveň potlačovat jeho agresi pomocí zákazů a hubování. Výsledkem bylo, že Toník sestru napadal méně, ale začal si kousat tričko a nekontrolované mrkal očima.
Když jsem se jeho rodičů zeptala, zda projevuje nějak smutek, strach nebo jestli pláče, uvědomili si, že velmi dlouho neuronil ani slzu. Na příštím sezení jeho sestra Běta řekla: „Toníkův nejlepší kamarád se mu smál, když plakal."
„A co dělá, když se cítí ublížený?" zeptala jsem sejí.
Bětka chvíli přemýšlela a pak řekla: „No přece mrká očima, aby slzy zastavil." Pak jsem s Toníkem hrála hru pravda nebo odvaha. Když si vybral pravdu, zeptala jsem se:, „Cítíš se někdy smutný, když nedostaneš, co bys chtěl?" Aby dodržel pravdu, odpověděl ano.
„A snažíš se zadržet slzy, aby to nikdo nevěděl?" zeptala jsem se. „Ano," řekl a přikývl.
„Rozumím," řekla jsem. „ Víš, že zadržovat slzy je jako nejít na záchod, když se ti chce?"
Toník přemýšlel nad tou šokující informací. „Fakticky?" divil se a díval se na mě velkýma hnědýma očima. „Co se stane, když nejdu na záchod?" zeptal se a hned si odpověděl. „No, to nejde."
„Ano," řekla jsem, „nejde to, jen tak si tvé tělo uchová zdraví." „Onemocním, když zadržuji slzy?"
„Ne," řekla jsem (ačkoli je to možné), „nemůžeš je totiž stejně zastavit. Jen si tvé pocity najdou ven jinou cestu."
„Jakou?"
„Jak si tvé slzy našly cestu? Co to děláš, co nemůžeš ovládnout?" „Aha, myslíte, že jsem vzteklý a mrkám očima?" „Ano, to jsou některé z tvých cest."
„Týjo, od teď budu brečet. Je to lepší. Nesnáším to mrkání očima."
Toníkovi rodiče mi sdělili, že druhý den byl chlapec zklamaný z dárku, který dostal, a že za podpory maminky plakal čtvrt hodiny v jejím náručí. Mrkání zmizelo. Toníkovi rodiče podpořili jeho potřebu fyzického vyjádření a přihlásili ho na karate, které si velice oblíbil. Kousání trika trvalo o něco déle. Toník měl stále tendenci vyjadřovat hněv fyzicky, ale bylo to už jen občas. Díky uznání a důvěře rodičů mohl projevovat city a být zranitelný v bezpečném prostředí. Bylo nyní snazší s ním navázat kontakt a mohl se projevovat a plakat, když potřeboval.

Staré symptomy nebo jejich nové obměny se mohou vrátit, jakmile dítě zadržuje slzy či pocity. Když dítě dobře známe, dokážeme číst jeho osobité signály a nechat ho bezpečně ventilovat akumulovanou úzkost.

Naší snahou je předem zabránit, aby se potlačované emoce hromadily; přesto se stává, že věci vidíme jasně až tehdy, kdy se nám vymykají z rukou. Patří to k naší lidské podstatě a dítě s ní také žije. A proto vždy, když zjistíte, že jste chvíli nevnímali potřeby dítěte, tak si uvědomte, že je to normální běh událostí. Přejděte klidně k naplnění dalších jeho potřeb a smutek vás obou se postupně odplaví.