Pocity nenávisti vůči rodičům

Nenávistná slova mohou dopadat nejen na sourozence, ale i na rodiče Jsme jen lidé a děláme věci, které zraňují důstojnost dětí. Když se nám to stane, přerušujeme je, vnucujeme jim něco, ovládáme je nebo ponižujeme a dítě ventiluje nenávist vůči nám. Musíme naslouchat, uznat to a poté objasnit svou chybu a omluvit se, a tak může dítě s námi otevřeně jednat dál a cítit se v bezpečí. Dokonce i tehdy, kdy je nenávist dítěte výsledkem nutných bezpečnostních opatření, stejně narušuje jeho důstojnost. Uznání pocitů a vysvětlení, proč jsme to tak udělali (a že to bylo nezbytné), odvane špatné pocity.

Malé dítě, které ještě není schopné hovoru, bude cítit uznání, když mu objasníte jeho zlobu tak, že skutečnost popíšete: „Maminka ti nekoupila lízátko, které jsi chtěl. Ach ta máma." nebo „Jejda, to moje křičení tě vystrašilo?" nebo „Ta paní, co strčila do houpačky, se ti vůbec nelíbila, viď?" Dítě se uklidní tím, že víte, jaké má pocity, a že ho přitom máte stále stejně rádi. Jak dítě roste, mohou takové postřehy vést k dialogu, který vás obohacuje a umožňuje vám hlouběji poznat osobnost dítěte.

Když se nenávist dítěte obrací proti nám, uznání jeho pocitů může být složité kvůli naší osobní reakci. Pokud se však nezávisle postaráme o vlastní emoce pomocí podpůrné terapie nebo zkoumáním vlastních myšlenek, dokážeme dávat lásku právě tam, kde je jí nejvíce zapotřebí. Další příklad ukazuje fungující S.A.L.V.E. formulaci v okamžiku, kdy je rodič úplně „mimo sebe" kvůli dítěti.

Pětiletá Lea pořád opakovala: „Nesnáším tě, mami!" Matce Betty to bylo líto a byla z toho smutná. Nejprve se snažila dceřino vyjadřování zastavit, neboť jí k tomu vedly její obranné emoce. Lea ale nepřestala. Betty vyhledala odbornou konzultaci, po které se dokázala vcítit do své dcery.
Když příště Lea řekla: „Nesnáším tě!" Betty odpověděla: „No to je teda smutné. Jsem ráda, že mi to říkáš, protože chci vědět, jak ti je." A pak se zeptala: „Povíš mi něco o tom, proč mě nesnášíš?"
Lea se na maminku nazlobeně podívala a řekla: „Neudělala jsi dobrou snídani a křičela jsi na mě, když jsem se loudala." Jakže jsi chtěla palačinky a ne vejce?" Ano.
„A chtěla jsi doobléknout panenku, když jsem na tebe spěchala, abychom už šly?" „Mami, hlavně nekřič. To je hrozné."
„Asi chápu, jak se cítíš. Jsem tak ráda, žes mi vše řekla. Já chci taky zůstat laskavá, i když spěchám. Myslíš, že se mi to může vždycky podařit?"
Lea chvíli přemýšlela a pak řekla: „Ne, mami, to nedokážeš. Ale to nevadí, mami. Ale ty palačinky... "
„Jasně, chceš si vybrat, co budeš jíst. To se mi většinou může podařit." Lea přikývla a vypadala spokojeně. Pak Betty dodala: „To muselo být těžké, nesnášet mě." „Ale vůbec ne, mami, to je jen zlost."
Tím, že poznala, co Lea cítí, mohla se Betty postupně vyhnout mnoha frustrujícím situacím, ale ne všem. Ujistila Leu, že uznává její nenávistné pocity, když je potřeba. Po dvou dnech Lea řekla: „Mami, miluju tebe i sebe. Když říkám, že tě nesnáším, nemyslím to tak; prostě 1 tě chci donutit, abys udělala, co já chci." Usmála se a maminka taky.
„Víš, že tě mám moc ráda?" zeptala se Betty.
„Ano, dokonce i když tě nenávidím, mami, a ani to tak nemyslím," a objala maminku oběma rukama.

V Lee se hromadily nenávistné myšlenky do té doby, než je maminka uznala. Pokud jsou ale občasné nenávistné pocity objasněny hned, jak přicházejí, děti se jich zbavují velice rychle. A navíc slova není' visti pro ně často nemají tak závažný význam jako pro dospělé.

Terka poprosila maminku, aby jí četla. „Nejprve posbírám pexeso , z podlahy a pak ti přečtu," řekla maminka. „Ne, ne, mami," naříkala Terka, „čti mi hned." „Já vím, že chceš číst teď hned. Pospíším si," řekla maminka. Terka si stoupla a řekla: „Já tě, mami, nenávidím." Ano, chápu," řekla maminka a sklízela pexeso. Když dočetla, tatínek volal k večeři. Můj sendvič udělá maminka," prohlásila Terka. Myslel jsem, že ji nenávidíš," řekl tatínek.
To už bylo před tím," odpověděla Terka, jako by to byla jasná věc.

Pokud to vypadá, že dítě pociťuje vůči vám nenávist, povzbuďte je, aby vám to rovnou řeklo. Pamatujte, že nenávist je vnějším projevem jiných emocí, a uvědomte si, že nesnášenlivé pocity dítěte jsou o něm, i když jsou vztaženy na vás. Můžete se z toho, co řekne, dozvědět něco o sobě, ale jeho projev není o vás. Bráníte-li se tomu, co říká, klidně přesuňte svou pozornost zpět na dítě. Místo, abyste trvali na tom, že vás má rádo, ujistěte dítě, že ho máte vy rádi tak, že ho vyslechnete a porozumíte jeho pohledu na věc. Dítě tak pochopí, že nenávist není nic, co by změnilo jeho lásku k vám nebo vaši lásku k němu. V těsném propojení, které nastává mezi vámi a dítětem, probleskne dokonce pochopení, jaké dítě opravdu je, na rozdíl od dramat v jeho mysli.