Ponižování mezi sourozenci

Jak děti rostou, mohou začít s ponižujícími poznámkami na adresu sourozence, aby si dodaly ceny. Tyto drobné nepřátelské útoky mohou být neškodné a nevýznamné, ale mohou ublížit dítěti, které je bere vážně. Pocit nejistoty a méněcennosti vede dítě k ponižování jiného dítěte, čímž si plní své potřeby. Stejně jako při fyzickém napadání, jedno dítě mohou tyto poznámky zraňovat, zatímco sebejisté dítě si z nich nemusí nic dělat. Sledujte, co se děje, a ptejte se, ať víte, jak se dítě cítí.

Ponižující poznámky nemusí se sebejistým dítětem ani hnout, zatímco méně jisté dítě může reagovat agresivně, slovně vyjadřovat své ublížení nebo projevovat jiné problémové chování. Jeden otec mi říkal, že když se zeptal devítiletého syna, co si pomyslel, když mu sestra řekla, že je „fakan", odpověděl, že „nic", a jeho chování potvrzovalo, že je mu to jedno. Většina toho, co rodičům připadá jako bolestná hádka mezi dětmi, je neškodné a nepotřebuje žádné zásahy. Přesto nastávají okamžiky, kdy dítěti ublíží opakovaný posměch, protože uvěří tomu, co se mu řeklo.

Pokud soudíte, že se dítě cítí zraněné, podpořte ho, aby se přiblížilo ke svému skutečnému já a tak nemilá slova jeho sourozence ztratila váhu. Naslouchejte mu a vyhněte se představě, že by slova sourozence mohla ovládat jeho pocity. Když řeknete „způsobil, že se cítíš špatně", naznačujete, že jeho pocity jsou takovými slovy ovládané. Jakmile dítě vyslechnete, podpořte jeho vnímání sebe sama: „Chtěl by ses cítit dobře, ať si bratr říká cokoli?" To vede k poznání, že vlastní hodnota nezávisí na cizích slovech. Jakmile dítě uvidí svou cenu uvnitř sebe, nikdo mu ji už nemůže vzít. Naučí se, že to, kým je, nemůže být ovlivněno žádnými slovy.
Když vycházíte vstříc potřebám ublíženého dítěte, nezapomeňte ještě uznat potřebu jeho sourozence ponižovat. Proč potřebuje ponižovat svou sestru? Snaží se vypadat sám lépe, protože má pochybnosti o sobě? Pochybuje o vaší lásce? Dokáže odlišit své bolestné myšlenky od skutečnosti?

Pochybnosti o sobě nikdy nepředstavují realitu, protože každé dítě je cenná lidská bytost hodná lásky. Hledejte jeho specifické potřeby, které jste asi přehlíželi. Když budou jeho potřeby (po soukromí, pozornosti a lásce) a další specifické zájmy naplněné, bude dítě spokojené a nebude svoji frustraci vybíjet na sourozenci. Zjistíte-li, že jednomu dítěti straníte na úkor druhého, přestaňte a naslouchejte svému vnitřnímu hlasu (S ze S.A.L.V.E.), pak obraťte pozornost (A) k oběma dětem, naslouchejte (L) a uznejte (V) pocity obou, bez upřednostňování nebo kritizování jednoho či druhého. Každé dítě plně vyslechněte. Uznání jednoho dítěte není v rozporu s uznáním druhého. Neřešíme jejich hádku, jen uznáváme jejich pocity a objasňujeme jejich volby a hlediska. Nepleteme se do obsahu jejich sporu, a to podporuje děti, aby si věřily a zvládly to samy.

Když zjišťujete, zda některému dítěti nebylo ublíženo, pravděpodobně dojdete k závěru, že „útočník" má větší emocionální nedostatky. Jako to bylo v případě Arona:

Sedmiletý Josef odešel z pokoje a plakal: „Mami, Aron říká, že jsem osel, a zbořil mi
věž."
Rebeka Josefa objala a řekla: „Jsi osel?" „Ne. Mami, zbořil mi věž." „Chceš ji znovu postavit?"
V té chvíli dvanáctiletý Aron vyšel z pokoje: „Ale, zase žaluje mamince jako mimino?" řekl posměšně.
Rebeka postřehla bolest v Aronově výrazu. Šla k němu, vzala ho za ruce, podívala se mu do očí a zeptala se: „Chceš být chvíli se mnou? Zrovna teď?"
Aron si sedl vedle maminky na gauč. V té chvíli Josef, původně „oběť" scénky, odešel z pokoje si hrát. Nejspíš cítil, že se o něj maminka postarala. Bolest jeho bratra byla hlubší.
„Co je nejhoršího na tom, že má člověk bratra?" zeptala se Rebeka Arona. Vyskočil a začal o tom mluvit. Pečlivě poslouchala a vnímala Aronův pocit neúspěchu. Její uznání uvolnilo pár slz a plno drobných zážitků, které ukazovaly, proč se cítil zdrcený tím, jak do jeho života vstupuje jeho malý bratr. Aronovy pochybnosti o vlastní ceně ho poháněly, aby bratra zlobil.
V telefonické konzultaci příští den mi Aron řekl: „Nenávidím svého bratra." „Chtěl bys, aby zmizel?" zeptala jsem se. „Ano," řekl.
„Tak mi řekni, jaké by to doma bylo bez něj," řekla jsem.
Aron byl zticha. Po chvíli řekl: „Ne, nechci, aby odešel. To nemohu vydržet."
„Takže přeci jen chceš, aby s tebou bratr žil?"
„Asi jo. Neumím si představit, že bych ho neměl. Mám ho přece rád; jen kdyby nebyl takový otrava." „Jaký otrava? Řekni mi o tom něco." „Já ani nevím. Vlastně je prima." „A ty jsi prima, Arone?"
„Myslím, že jo. Ano. Chtěl bych, aby na mě maminka měla víc času. A táta taky. Stráví tolik času s Josefem." „Netráví čas s tebou?"
„Ale ne, tráví, já jen... no já ani nechci vlastně víc času s nimi. On je mladší. Já už to nepotřebuji. Potřebuji čas na kamarády."
„Takže tvůj bratr je prima, rodiče tě milují a tráví s tebou akorát času. Je tu nějaký problém?"
Aron se začal smát: „Určitě si dovedu nějaký vymyslet. To je neuvěřitelně, co jsem si vymyslel."

Naším cílem není plnit nemožný úkol - vychovávat děti, které by o svém vlastním obraze nikdy nepochybovaly. Takový život neexistuje, a pokud se snažíme dítě chránit před skutečnými zážitky, jen ho oslabujeme. Děti si naopak potřebují vypěstovat schopnost vidět skutečnost s emocionální silou a moudrostí. Chceme si vytvořit s dětmi milující vztah, aby neměly obavy, aby mohly vyjadřovat jakékoli emoce a cítily jistotu, že mají vlastní cenu. To teprve posiluje sebejistotu, kterou potřebují k tomu, aby si vybudovaly smysluplný život a působily pozitivně na své okolí.

Podporujte u dítěte smysl pro vlastní hodnotu denně tím, že uznáváte, kým je, tím, že říkáte „ano" jeho rozhodnutím a že opravdově vyjadřujete svou lásku a obdiv. To znamená, že nic, žádná očekávání, nestojí v cestě radosti z toho, jaké dítě je.

„Vaše děti nejsou vašimi dětmi.
Jsou syny a dcerami Života, toužícího po sobě samém.
Přicházejí skrze vás, ale ne od vás.
A třebaže jsou s vámi, přece vám nepatří.
Můžete jim dát svou lásku, ne však své myšlenky,
neboť ony mají své vlastní myšlenky.
Můžete dát domov jejich tělům, ne však jejich duším,
neboť jejich duše přebývají v domově zítřka,
který vy nemůžete navštívit dokonce ani ve svých snech.
Můžete se snažit být jako ony, nepokoušejte se však učinit je podobné sobě.
Neboť život nekráčí zpět a nezastavuje se u včerejška.
Jste luky, z nichž jsou vaše děti vystřelovány jako živé šípy.
Lučištník vidí na stezce nekonečna terč a napíná
vás svou silou, aby jeho šípy letěly rychle a daleko.
Ať napínání rukou Lučištníka je pro vás radostí.
Neboť jak miluje šíp, který letí, tak miluje také luk, který je pevný."