Poskytujte pomoc a ne strach

Někdy může naše emocionální reakce dítě vyděsit. Stává se to, když dítě dělá něco nebezpečného nebo když si bereme jeho činy či slova osobně. Nezapomínejte, že činnosti dítěte nejsou zaměřeny na vás. Dítě je nedělá proto, aby vás rozčilovalo a komplikovalo vám život, prostě se stará o sebe. Když někoho nebo něco napadá, vyjadřuje nějakou potřebu a pocit; pokud dělá něco nebezpečného, neuvědomuje si to, i když jste mu to už stokrát řekli. (Kolikrát asi se musí opakovat dospělým lidem, aby to skutečně dělali?) Nic co dítě řekne nebo udělá, si nezaslouží váš hněv, odsouzení či odmítnutí vaší lásky. I když mu bráníte, aby si ublížilo či ublížilo jiným, i tak vás vaše slova a činy mohou oba udržovat v kontakty s láskou a péčí. Pokud mu v něčem bráníte a vyjadřujete tím péči, dítě vás vnímá jako člověka na své straně a nebude se vás bát. Například když křičíte: „Okamžitě jí přestaň brát panenku!", cítí se dítě vyděšené a bezcenné. Lepší je místo toho užít konstatování jako: „Chtěla by sis hrát s panenkou a Radka ji zrovna má." Nabídněte svou pozornost nebo nějaké řešení a dítě bude vnímat vaši starost a samo sebe uvidí jako rovnocenné.

Pokud dítě vyděsíte, nemůže vás vnímat jako svého spojence, ale jako někoho, kdo na něj číhá, asi jako policajt. A bude se vás bát a snažit se jít proti vám. Dokonce i když musíte jednat rychle, abyste zabránili nějaké katastrofě, uznejte strach, který asi cítí. Zároveň hledejte způsob, jak naplnit jeho potřebu, která ho do nebezpečné situace při­vedla. Kdykoli dítě vyděsíte, mluvte o svých pocitech a nabízejte východisko, spíš než poučování.

Dana vešla do dětského pokoje a málem začala křičet, když uviděla, jak její syn sedí na okenním parapetu. Bydleli ve čtvrtém patře, a přestože bylo okno zavřené, bála se, že si syn zvykne tak sedávat, i když bude okno otevřené. Dana se ale ovládla; vzala stoličku a postavila ji k oknu.
„Vím, že se rád díváš ven," řekla. Jak tady můžeš stát na stoličce a dívat se bezpečně." Pomohla mu slézt dolů a dala mu pusu. Pak dodala: „Péťo, když jsem viděla, jak sedíš na okně, byla jsem strašně 1 vyděšená."
Podíval se na ní a řekl: „Ale mami, přece bych nespadl."
„Já vím, ale stejně se bojím. Nechám ti tady tu stoličku. Slib mi, prosím tě, že se na ni postavíš vždycky, když se budeš chtít dívat ven, a že nebudeš sedat na okno." „Jasně, vidím z té stoličky výborně." „Díky, Péťo," řekla uklidněná Dana.

Dana už dávno říkala synovi, aby na parapetu neseděl. Klidně mohla propadnout starému a neúčinnému způsobu: „Kolikrát jsem ti říkala...?" Místo toho nabídla jiné řešení a sdělila dítěti své pocity způsobem, který ho neobviňoval. Neřekla „tos mě teda vyděsil", ale „cítím se vyděšená". Dokonce uznala, že on si myslí, že se nic nestane, ale požádala ho, aby se choval tak, jak si přeje ona. Dítě docela snadno vyhoví našemu požadavku, když rozumí našim pocitům, není obviňováno a nenadáváme mu. Pokud vám dítě věří a ví, že za ním vždy stojíte, odpovídá vám jako svému příteli a spojenci a postupně se naučí chovat k druhým stejným způsobem.