Poslušné dítě

Všechny děti nevyjadřují pocit bezmoci agresí a mocenskými hrami. Některé se stávají ještě poslušnější a doufají, že tak získají souhlas rodičů a vyhnou se jejich hněvu. Pocit bezmoci se ale hromadí uvnitř a může se pak projevit depresí, poruchami učení, vyšší nemocnosti a jinými tělesnými a emocionálními poruchami, také poruchami chování. Je životně důležité, aby mělo poslušné dítě možnost nějak prozívat svou moc a nezávislost. Mocenské hry mu mohou prospět, jakmile uvěří, že nepřijde o váš souhlas.

Dítě, které se snaží vyhovět druhým, je obvykle nejisté a boji se navenek projevit svou frustraci, a proto potřebuje prožívat, že ho milujete, i když neposlechne. Potřebuje získat zpět svobodu rozhodO" vání tím, že vám vyhoví ne proto, že se obává o váš souhlas, ale proto, že je to jeho vlastní vůle. Aby tuto svobodu poslušné dítě získalo, musí mít vědomí vlastní ceny, nejen když vám vyhoví, ale zejména když je prostě jen samo sebou anebo vám odporuje.

Desetiletá Mirka říkala „ano" tam, kde chtěla říct „ne". Po konzultaci si její rodiče uvědomili, že tím, jak ji chválí za poslušnost a mají k tomu vysoké nároky, v ní vyvolali pocit nejistoty a bázně a že se sama nedokáže prosazovat. Dostali strach a chtěli jí pomoci, aby se cítila silnější a prosazovala své zájmy. Začali tak, že Mirce vyprávěli, jak někdy také zažívají bezmoc, aby věděla, že to není jen její problém. A také pozorně sledovali jakýkoli náznak odporu, který Mirka projevila.
Jednou, když rodiče přišli z nákupu se spoustou tašek, zeptal se otec Mirky, jestli by jim pomohla nákup vyložit. Vzdychla a pak řekla: „Ale jo."
Tatínek pochopil příležitost a řekl: „Váhala jsi. Seš si jistá, že nám chceš pomoct?"
„To je v pořádku. Potřebujete mě."
„Můžeme to udělat sami, jestli teď zrovna děláš něco jiného."
„Tak dobrá, půjdu si hrát." Mirka se bojácně podívala na otce, a ten se na ni usmál. „Dobře. Jdi si hrát," řekl a Mirka s úlevou odešla do svého pokoje.

Typickým projevem bezmocnosti u poddajného dítěte je jeho neschopnost říci „ne". Je lepší po dítěti nežádat něco, co nejspíš nechce dělat. Pokud opravdu potřebujete pomoc, dejte jasně vědět, co potřebujete, nebo se zeptejte, jestli chce pomoci, ale přijměte i „ne" jako odpověď. Pokud uslyšíte „ano", v němž zní nejistota, ujistěte dítě, že od něj nic neočekáváte a že má úplnou svobodu být k vám upřímné a rozhodnout se samo. Možná vám pomůže jen úplně maličko, ale bude to z jeho vlastní vůle, a to v něm vyvolá pozitivní obraz o sobě. Bude to jeho svobodné rozhodnutí, že vám pomůže, a to mu dodá pocit síly namísto bezmoci a zahořklosti. Tak se v něm vytváří pozitivní vztah k pomáhání. Pokud se obáváte, že se dítě nikdy nenaučí dělat věci které nejsou zábavné, nezapomínejte, že vše, co si svobodně vybíráme, se stává zábavou a naopak. Možná že plno dospělých nenávidí uklízení právě proto, že je v dětství rodiče nutili dělat domácí práce proti jejich vůli.

Chceme-li dětem pomoci, aby pocítily své schopnosti a moc, musíme si dávat dobrý pozor jak na zevní projevy bezmoci (vztek, agrese), tak na jejich vnitřní známky (přílišná poslušnost, apatie, stále dobré chování). Dítě, které se prosazuje a zlobí, aby si naplňovalo potřeby, vás donutí si ho všímat. Dítě, které své city zadržuje, potřebuje, abyste se k němu přiblížili, mluvili s ním, uznávali je a rozuměli mu způsobem, který otevře brány jeho prosazování navenek.

Zamyslete se také, jestli jste dítěti nenaznačili, že s ním budete souhlasit, jen pokud bude poslušné, a že pro ně není bezpečné prosazovat vlastní názor. Pak si nejprve odpusťte; dělali jste to nejlíp, jak umíte, a učíte se. Pokud jste užívali pochvaly, odměny, hrozby a nesouhlasu, dejte dítěti najevo, že si svou chybu uvědomujete a že si přejete přestat s manipulací. Dejte mu najevo, že jeho nezávislost a svoboda jsou pro vás důležité. Ukažte mu svou neochvějnou nepodmíněnou lásku, kdykoli se odváží vybočit z vašich představ i ve všech ostatních situacích.