Rodičovské sebevyjádření

Děti se vyjadřují přirozeně a nemají snahu skrývat své pocity. Abyste rozvíjeli tento přirozený sklon, je třeba jít příkladem a sdílet své emoce. Vlastní zranitelností se dětem přibližujeme, zatímco nastavení tuhého zevnějšku nás od nich odděluje a učí je izolaci a nedůvěře.

Někteří rodiče se obávají, že jejich emoce mohou děti zraňovat. Můžete se ale přeci vyhnout tomu, abyste svými slovy ubližovali druhým, a přitom emoce neskrývat. Druhé zraňujeme tím, že na ně přenášíme zodpovědnost za vlastní pocity nebo že je komandujeme a jsme vzteklí, když neplní, co chceme.

Mluvte jako původci svých emocí a přání a vaše slova nikoho nezraní. Když dítě odejde po jídle od stolu, nic neuklidí a vy řeknete „mám pocit, že jsem tu dobrá akorát jako služka" nebo „ničeho si nevážíte, co dělám", dítě bude vzdorovat a bude rozzlobené; jsou to obviňující slova a podsouvají vinu, jako by to bylo dítě, které má uspokojit vaše emoční potřeby Když však řeknete „nemám radost, když musím po jídle uklízet jen já sama, ocenila bych nějaké pomocníky", nikoho neobviňujete a žádáte o to, co chcete. Když se dítě nemusí cítit zodpovědné za vaše pocity, nebude zraněno vaším vlastním vyjádřením. A dejte si pozor, abyste své potřeby nezakrývali moralizováním „měl/a bys pomáhat" nebo „musíš se naučit taky něco dělat". Mluvte upřímně: „Potřebuji, abys mi pomohl/a. Budeš tak hodný/á a utřeš stůl v jídelně?"

Poté, co se tak vyjádříte, respektujte rozhodnutí dítěte, zda pomůže či ne. Není jeho povinností, aby plnilo vaše potřeby, ani tehdy, když děláte něco pro ně. Vy chcete mít stůl uklizený. Jemu je to jedno. Musí se zcela svobodně rozhodovat, bez obavy z vaší reakce nebo z nutnosti vás potěšit, jednat ze svého vlastního přání, jež mu přinese radost a naplnění. Je-li rozhodnutí dítěte v konfliktu s tím, co chcete, chovejte se k němu s důstojností a proberte si svá přání a přání dítěte, až najdete řešení, které respektuje vás oba. Všeobecně řečeno to, že něco očekáváte, překáží tomu, abyste brali život, jaký je, a milovali bezpodmínečně své dítě. Vztahy s partnerem, dětmi a ostatními budou jen vzkvétat, pokud přitakáváte tomu, co je. A co je důležité, jestli se dítě rozhodlo vám nepomáhat, máte příležitost lépe pochopit své vlastní bolestné myšlenky. Pokud si myslíte „měl/a by pomáhat" a dítě nepomáhá, poučte se sami a najděte svobodnou cestu ven z tohoto morálního imperativu uvnitř. Kým byste byli bez tohoto očekávání?

Rodiče často protestují, když slyší podobné rady, a říkají „ale musí se přece vypravit ven" nebo „musí jít včas spát" nebo „opravdu to vše sama nestihnu" a další příklady, které vypadají nezbytně. Vyjádřete své přání způsobem, jež nechá dítěti emocionální svobodu, aby mohlo být vaším partnerem a ne podřízeným subjektem. A vy naopak zjistíte, že většina toho, co vidíte jako „nutnost", se dá změnit. Pochůzky si můžete udělat v době, kdy je doma s dětmi váš partner, nebo z toho můžete udělat pro děti zábavu; můžete vymyslet fungující řešení na ukládání, jídlo, úklid a další zdroje konfliktů. Často je rychlejší a klidnější, když uděláte věci sami. Určitě budete lepším příkladem klidu a spolupráce, pokud se sami jasně vyjádříte, a jediná osoba, o které máte jasno, jste vy.

Vyjadřujte své já, nikoli já vašeho dítěte. Kdykoli obviňujete, moralizujete nebo přikazujete, ztrácíte kontakt s dítětem. Když očekáváte poslušnost, dítě odporuje; pokud však o sebe pečujete, dítě vás slyší a může se o sobě rozhodovat. A vy jeho rozhodnutí můžete respektovat, neboť vystupujete ve své roli, ne v roli dítěte.

Schopnost dítěte odpovídat na vaše potřeby je přímo závislá na způsobu, jak je vyjádříte. Naznačujete-li, že je dítě zodpovědné za vaše pocity, bude přetížené a ohrožené do té míry, že bude pravděpodobně tímto tlakem paralyzované a nebude moci plnit vaše očekávání. Typické věty, které kladou zodpovědnost za vaše pocity na dítě, jsou:
⦁ Cítím se kvůli tobě...
⦁ Nevážíš si toho, co dělám.
⦁ Jsem kvůli tobě rozčilený/á.
⦁ Jsem kvůli tobě nešťastný/á.
⦁ Nemůžu vydržet tvoje...
⦁ Bolí mě z tvého křiku hlava.
⦁ Strašně mě rozčiluješ.
⦁ S tebou se nedá vydržet.
⦁ Jsem úplně vyčerpaný/á, nikdy nepřestaneš...

Můžeme ale také dávat vinu jemnějšími způsoby, výrazem tváře a řečí těla. Sepište si svůj vlastní seznam frází, které používáte, abyste vyvolali pocit viny. Když si uvědomíte, jaké věty používáte, abyste obviňovali, pomůže vám to se jim vyhnout. Někdy chtějí rodiče před svými příliš silnými emocemi děti ochránit. Jenže když dítěti říkáte, že jste „v pohodě", v situaci, kdy jste evidentně na pokraji výbuchu, učí se pouze potlačovat silné emoce a bát se jich. Navíc necháte-li dítě, aby se samo dopátralo, proč jste rozzlobení, tak ve své přirozené orientaci na sebe se nejspíš domnívá, že to je kvůli němu. Tím se učí, že je třeba nebýt upřímný, pokud se cítíme špatně, nebo vytváří jiné osobní interpretace, které mu kazí život.

Když dokážete být s dítětem a neukazovat své osobní potíže, nemusíte je vyjevovat.

Pokud se ale potřebujete projevit, dělejte to s ohledem na bezpečí dítěte. Neděste dítě zbytečnými detaily a nedělejte si z něj svého rádce. Můžete s ním dobře sdílet své pocity a cokoli, co je dítě schopné bezpečně pojmout do své mysli.

Hlavně ale hovořte o svých pocitech a ne o tom, že někdo za něco může, nebo o svých stížnostech. Pokud například přijedete domů pekelně naštvaní, můžete říci: „Jsem teď úplně nepříčetná kvůli něčemu, co se stalo v bance. Budu chvíli protivná." Anebo jste se právě dověděli, že je kamarádka nemocná: „Moje kamarádka Hanka je moc nemocná. Bojím se o ní. Potřebuju teď chvíli pro sebe." A někdy je dobré dodat: „Tebe se to vůbec netýká. O sebe se teď postarám sama." Takové jednoduché vysvětlení zabrání, aby se v dítěti hromadil pocit viny. Často projeví zájem a péči o vás, když má pocit bezpečí.

Klíčové je, abyste poznali, kdy vy sami potřebujete uvolnit silné emoce. Pokud máte partnera nebo kamarádku, kteří mají čas a věnují vám pozornost, využijte to. Pokud potřebujete terapeuta, domluvte si s ním schůzku a řekněte svému zmatenému dítěti, že jdete mluvit o svých hlubokých pocitech s někým, kdo vám poradí. Chcete-li to zvládnout sami, pomohou vám pravidla z kapitoly jedna o zkoumání vlastních myšlenek.

Vztahy k dítěti nejsou však jediné, co mu dává příklad sebe vyjadřování. Jsou to interakce s partnerem, dalšími dospělými i dětmi, které mu dávají stálé příklady. Naučte se ukázat svou citlivost a hloubku citů, aniž by to kohokoli zraňovalo. Tím, že nás vidí plakat, zmítat se v nerozhodnosti a vyjadřovat různé nepříjemné emoce, si děti uchovávají svou vrozenou volnost, se kterou vyjadřují vlastní silné pocity, a tak získávají emocionální sílu a svobodu.

Není třeba dítě ochraňovat před silnými pocity, jen je nesmíme spojovat s odsuzováním dítěte či druhých. Jestliže odsuzujete nebo obviňujete, připusťte svou chybu a omluvte se. Jediný pocit, který se nemá s dětmi sdílet, je rodičovská úzkost, která by v něm vyvolávala obavy o bezpečí jeho či dalších členů rodiny typu „tolik se bojím, že se mu něco stane", což je myšlenka, která může poškodit jeho vnímání sebe sama, „bojím se, že neuspěje" či vaše obavy o jeho život „tak snadno onemocní, tolik se o něj bojím."

Když dítě vidí, jak se sami vyjadřujete a nekladete zodpovědnost za své pocity na nikoho jiného, učí se, že je bezpečné a přijatelné také pro ně se plně vyjádřit. Tím, že to dělá, poznává samo sebe a vytváří si svou vlastní fungující cestu. Bude tak schopné vyjádřit emoce a překonat je. Nemůžeme uchránit děti od nároků života, ale můžeme jim jít příkladem ve spokojenosti z reality. A můžeme jim poskytnout svobodu k sebevyjádření, což je základní kámen emocionální rezistence.