Rodičovství je cesta ke zralosti a růstu, pokud se odvážíme více se učit a méně vyučovat.
Publikováno 05.03.2014 v 21:52 v kategorii Naomi Aldort, přečteno: 302x
...z knihy Vychováváme děti a rosteme s nimi (2. část z kapitoly první)
Naše snaha ovládat není chyba ani vina. Jen prostě pokračujeme starou cestou, založenou na strachu. Předchozí generace věřily, že děti nelze vychovat bez ovládání. Braly na sebe téměř božskou úlohu přeměnit děti na dospělé. Rodičovství se stane mnohem snazší, pokud si uvědomíme, že děti přicházejí na svět již schopné rozvíjet se svým jedinečným způsobem.
Vytvářet člověka je nemožný úkol. Příroda či Bůh nejsou hloupí. Není vaším úkolem přeměnit dítě během dvaceti let na dospělého.
Vaším právem a povinností je starat se o dítě a podporovat je v jeho růstu. Kapitoly v této knize jsou založeny na pochopení toho, že myšlenky do hlavy přicházejí a mizí bez naší vůle: My si je tam nevkládáme. Řada myšlenek není ani užitečných, ani pravdivých a vůbec jim nemusíme naslouchat. Chceme-li něco zlepšit, musíme nechat děti, aby svou budoucnost vytvářely podle sebe a ne podle našich přání, čím se mají stát. Záměry, které s nimi máme, vyplývají z názorů, které jsme převzali z minulosti. Nic se nezmění, pokud budeme opakovat staré vzory a naslouchat starým obavám, které máme v hlavě.
V knize najdete tucty příběhů rodin, se kterými jsem pracovala. Zásady lásky nezávisí na věku, najdete příběhy malých dětí i dospívajících. Najdete-li odvahu netrvat na tom, jací jste, nebo na tom, jak vás vychovali rodiče, pootevíráte se možnosti být mnohem lepší a schopnější, než vůbec tušíte.
Vytvářet člověka je nemožný úkol. Příroda či Bůh nejsou hloupí. Není vaším úkolem přeměnit dítě během dvaceti let na dospělého.
Vaším právem a povinností je starat se o dítě a podporovat je v jeho růstu. Kapitoly v této knize jsou založeny na pochopení toho, že myšlenky do hlavy přicházejí a mizí bez naší vůle: My si je tam nevkládáme. Řada myšlenek není ani užitečných, ani pravdivých a vůbec jim nemusíme naslouchat. Chceme-li něco zlepšit, musíme nechat děti, aby svou budoucnost vytvářely podle sebe a ne podle našich přání, čím se mají stát. Záměry, které s nimi máme, vyplývají z názorů, které jsme převzali z minulosti. Nic se nezmění, pokud budeme opakovat staré vzory a naslouchat starým obavám, které máme v hlavě.
V knize najdete tucty příběhů rodin, se kterými jsem pracovala. Zásady lásky nezávisí na věku, najdete příběhy malých dětí i dospívajících. Najdete-li odvahu netrvat na tom, jací jste, nebo na tom, jak vás vychovali rodiče, pootevíráte se možnosti být mnohem lepší a schopnější, než vůbec tušíte.
Rozmluva, která léčí a sbližuje
Slova, která používáme, když mluvíme s dětmi, mají schopnost hojit či ublížit, vytvořit vzdálenost nebo udržet blízkost, umlčet city či otevřít srdce, posílit závislost anebo vlastní sílu.
Nakupovala jsem právě v bio obchodě, když tu jsem uslyšela dětský pláč. Šla jsem po hlase. Na zemi ležela asi čtyřletá holčička, plakala a naříkala. Nikoho jsem poblíž ní neviděla. Prodavačka, dřív než jsem se zeptala, mi oznámila: „Nevím, kde je její matka, a tenhle chlapec je zřejmě její bratr." Bylo mu asi devět a stál opodál. Sedla jsem si vedle holčičky na podlahu a snažila se uhodnout, proč pláče.
„Čekáš tu a čekáš a čekáš, až budeš moct odejít?" zeptala jsem se. „Ano," odpověděla. „Chceš jít domů hned?"„Ano," řekla a vzlykala stále víc. „Trvá to tak dlouho a maminka je tak pomalá," dodala jsem. „Ano," řekla a podívala se na mne velkýma očima plnýma slz. „To je opravdu těžké čekat tak dlouho v otravném obchodě," řekla jsem. „Joo." V tu chvíli k nám přistoupil její bratr a netrpělivěji řekl: „Tak dělej, Lízo, vstávej přece." Obrátila jsem se na něj: „Taky tě otravuje čekat na maminku?" „Jasně," řekl a dodal: „A hlavně když jde zrovna v televizi úplně nejlepší pořad." „Aha, tak teď zrovna přijdeš o nejlepší televizi?" „Ano," řekla Líza a pak mi vyprávěla o pořadu. „To je teda pitomé," uznala jsem. „A kdy ho opakují?"„Zítra," řekli oba, „jde to každý den," dodal chlapec. „A vy máte strach, že vám uteče jeden díl a nebudete tomu rozumět?" zeptala jsem se. „Ano," řekla Líza a její bratr kývl. Pak Líza vstala a já jsem se představila. Líza mě pevně objala. „Jsem tak ráda, že jsem tě potkala," řekla jsem jí. Klesla mi do rukou a já s ní vstala. Byla už klidná. Její bratr k nám přišel a řekl: „Lízo, určitě pochopíme, jak ten příběh pokračoval." Líza se usmála. A to už přišla jejich matka a děkovala mi za pomoc.
„Čekáš tu a čekáš a čekáš, až budeš moct odejít?" zeptala jsem se. „Ano," odpověděla. „Chceš jít domů hned?"„Ano," řekla a vzlykala stále víc. „Trvá to tak dlouho a maminka je tak pomalá," dodala jsem. „Ano," řekla a podívala se na mne velkýma očima plnýma slz. „To je opravdu těžké čekat tak dlouho v otravném obchodě," řekla jsem. „Joo." V tu chvíli k nám přistoupil její bratr a netrpělivěji řekl: „Tak dělej, Lízo, vstávej přece." Obrátila jsem se na něj: „Taky tě otravuje čekat na maminku?" „Jasně," řekl a dodal: „A hlavně když jde zrovna v televizi úplně nejlepší pořad." „Aha, tak teď zrovna přijdeš o nejlepší televizi?" „Ano," řekla Líza a pak mi vyprávěla o pořadu. „To je teda pitomé," uznala jsem. „A kdy ho opakují?"„Zítra," řekli oba, „jde to každý den," dodal chlapec. „A vy máte strach, že vám uteče jeden díl a nebudete tomu rozumět?" zeptala jsem se. „Ano," řekla Líza a její bratr kývl. Pak Líza vstala a já jsem se představila. Líza mě pevně objala. „Jsem tak ráda, že jsem tě potkala," řekla jsem jí. Klesla mi do rukou a já s ní vstala. Byla už klidná. Její bratr k nám přišel a řekl: „Lízo, určitě pochopíme, jak ten příběh pokračoval." Líza se usmála. A to už přišla jejich matka a děkovala mi za pomoc.
Rozhovor, který uklidní, často vůbec nic nezmění. Líza se nedostala včas domů a neviděla svůj oblíbený pořad v televizi. Co se ale změnilo, je její pocit ze situace a také to, jak strávila zbylý čas v obchodě.
Nejobvyklejší způsob hovoru s dítětem je takový, že popřeme všechno, co dítě říká. Podívejme se, jak by to probíhalo, kdybych „láskyplně a nenásilně" popírala, co říká.
Zeptala bych se Lízy, která ležela na podlaze a vzlykala: „Proč pláčeš?" Otázka Proč dostává dítě do obranného postoje, vlastně tím říkáme, že není důvod k pláči. Dítě si ale vždycky myslí, že je úplně jasné, proč pláče. Proč také může plačící dítě cítit jako výčitku: „S tebou něco není v pořádku, dělat takovou scénu kvůli..." Představme si, že Líza odpoví na mou otázku, proč pláče, takto: „Chci jít domů." „Mamince to nebude trvat dlouho," mohla bych říci, „chceš se na něco podívat?"
Na první pohled tato konverzace vypadá nevinně, a přesto popírá to, co Líza cítí, a rovnou dvakrát. Za prvé, pro Lízu to trvá moc dlouho, než maminka nakoupí. A já tvrzením opaku popírám její pocit netrpělivosti. Za druhé, tím, že jí nabízím rozptýlení, odreagování od problému, vlastně říkám: „Budeme dělat, že nejsi rozčilená, a budeme předstírat, že tě to tady baví." To naprosto popírá její potřebu prožít svou emoci a její touhu hovořit o svém rozčilení a svém přání.
Když Líza na rozptýlení přistoupí, možná rychle přestane plakat. Její stres ale trvá, její city zůstaly popřené, a tak jakkoli se odpoutá od situace, nejsou uspokojeny její emocionální potřeby.
A teď si představme, že Líza nepřistoupí na můj pokus odvést pozornost a ječí ještě víc:
„Chci vidět televizi, chci hned domů!" „Určitě to zase někdy půjde," pokračuji v popírání, „a navíc, moc televize není zdravá pro děti." V této chvíli bych si Lízu tak znepřátelila, že by asi chtěla utéct.
Zrušila bych její pocit netrpělivosti, zlikvidovala pocit frustrace, odvedla bych ji od jejích skutečných pocitů a dala jí najevo, že nemá vůbec žádný důvod být naštvaná. Líza by velmi pravděpodobně přestala bojovat za vyjádření svých pocitů a už by se nedožadovala toho, co skutečně chce, protože by mě již nebrala jako člověka na své straně.
Moje rozmluva s Lízou by mohla pokračovat do nekonečna, protože popření nikdy nic nevyřeší. Spíše jen eskaluje bolestné emoce, protože dítě nutí, aby bránilo svůj pohled na věc. Nakonec by se mě nějak zbavila a byla by ještě rozčilenější.
Pokud děti cítí, že mohou být bezprostřední, že je úplně v pořádku, pokud cítí to, co cítí, a pokud vidí, že nás jejich názor zajímá, často samy naleznou řešení problému, anebo se s realitou smíří.
Naopak, jsou-li city dítěte potlačeny nebo odmítnuty, nejsou pak často schopné problémy řešit. Jsou vzteklé, protože se cítí jako bezmocné oběti.
Kdybych se chovala podle navrženého scénáře, odmítla bych Lízu do takové míry, že by pak zřejmě promítla svůj oprávněný vztek na matku, a tím by dále zvyšovala svůj i matčin stres. Můj skutečný přístup však Lízu uklidnil, protože její pocity byly uznány. Dokázala pak přijmout fakt, že svůj oblíbený televizní pořad prostě neuvidí.
Je uznání pocitů skutečně účinné?
„Uznala jsem pocity a nefunguje to," řekla Anna se smutným povzdechem. „Chtěla jsi uznáním pocitů zastavit dceřin záchvat vzteku a ono to nešlo?" zeptala jsem se.
„Ano," odpověděla Anna, „a skládanku stejně neuklidila."
Potvrzení pocitů je výsledek sám o sobě. Není to metoda na kontrolu chování dítěte nebo na jeho změnu. Naopak, uznání a soustředěné naslouchání je způsob, jak se dítě m ůže vyjádřit a zůstat v bezpečí. Je to náš způsob, jak nabídnout lásku a blízkost. Výsledkem takového potvrzení je, že se dítě cítí v bezpečí, ať cítí co cítí, a může se plně vyjádřit.
Nejpravděpodobnější bezprostřední výsledek uznání pocitů je větší křik, záchvat vzteku či jiná forma vyjádření. V proběhlém příběhu Líza začala ještě více vzlykat, když jsem uznala její pocity, a tak ventilovala své rozčilení. Teprve poté, co se vyplakala, a když jsme probraly, co vlastně chce, uklidnila se a byla schopná se se situací vypořádat. Když potvrzení přichází od rodiče a ne od cizí osoby, obvykle dítě pláče ještě déle, protože se spolu s aktuálním problémem zbavuje i minulých stresů. Děti, jejichž pocity a prožitky jsou uznány, obvykle pláčí více a jsou vzteklejší, právě proto, že vaše přijetí jim dává možnost vyjádřit nejhlubší pocity. Když pak ale skončí, nezůstávají v nich žádné zbylé negativní emoce.
Uznání někdy skutečně vede k rychlému ukončení vzteku, protože jde o přechodnou věc a dítě se rychle uklidní. Pláče-li však dítě víc a víc, stůjte při něm. Dejte pozor, abyste nepůsobili další úzkost, ale poskytli lásku a přijetí, a tak dochází k úlevě. Intenzita emocí vám může být nepříjemná, uvědomte si ale, že nenasloucháte kvůli svému dobrému pocitu, ale proto, aby mělo dítě pocit důvěry ve vás i v sebe. Když se dítě zabývá tím, co se v něm děje, chápe to a dospívá k sebedůvěře. I velmi silné emoce a jejich vyjádření nejsou pro něj tak zraňující.
Potvrdíte-li pocity dítěte, nejenže mu tak pomůžete jasněji uchopit vlastní emoce a potřeby, ale také mu lépe porozumíte a oba se pak cítíte hluboce spojeni a posíleni. Naučíte se respektovat jeho vlastní cestu a také se lépe orientovat na své rodičovské cestě. Mezi vámi a dítětem se utváří hluboká vazba plná důvěry, kterou si ponese do svých dalších vztahů po celý život. Pokud si věří a nebojí se svých pocitů, získá dítě emocionální stabilitu, díky které se vyrovná s životními výhrami i prohrami.
Když potvrzujete pocity, nedramatizujte je a nepřidávejte své vlastní emoce. Dělám-li z věci drama, dítě se do ní víc a víc potápí. Stavíme-li se k situaci neutrálně, má možnost se vyplakat nebo vyvztekat a pak se na to „drama" samo podívat a třeba se tomu zasmát nebo alespoň to nechat být.
Líza a její bratr přijali nakonec realitu s klidem, protože jsem je plně vyslechla, zároveň jsem ale jejich problém nezveličovala. Vyhnula jsem se dramatizaci, nehodnotila jsem situaci, nenabízela jsem řešení, které by naznačovalo, že situace je mizerná. Děti se dokáží bleskurychle přenést přes nepříjemnost, pokud ji uznáme s klidem a pokud se mohly plně vyjádřit.
Nejobvyklejší způsob hovoru s dítětem je takový, že popřeme všechno, co dítě říká. Podívejme se, jak by to probíhalo, kdybych „láskyplně a nenásilně" popírala, co říká.
Zeptala bych se Lízy, která ležela na podlaze a vzlykala: „Proč pláčeš?" Otázka Proč dostává dítě do obranného postoje, vlastně tím říkáme, že není důvod k pláči. Dítě si ale vždycky myslí, že je úplně jasné, proč pláče. Proč také může plačící dítě cítit jako výčitku: „S tebou něco není v pořádku, dělat takovou scénu kvůli..." Představme si, že Líza odpoví na mou otázku, proč pláče, takto: „Chci jít domů." „Mamince to nebude trvat dlouho," mohla bych říci, „chceš se na něco podívat?"
Na první pohled tato konverzace vypadá nevinně, a přesto popírá to, co Líza cítí, a rovnou dvakrát. Za prvé, pro Lízu to trvá moc dlouho, než maminka nakoupí. A já tvrzením opaku popírám její pocit netrpělivosti. Za druhé, tím, že jí nabízím rozptýlení, odreagování od problému, vlastně říkám: „Budeme dělat, že nejsi rozčilená, a budeme předstírat, že tě to tady baví." To naprosto popírá její potřebu prožít svou emoci a její touhu hovořit o svém rozčilení a svém přání.
Když Líza na rozptýlení přistoupí, možná rychle přestane plakat. Její stres ale trvá, její city zůstaly popřené, a tak jakkoli se odpoutá od situace, nejsou uspokojeny její emocionální potřeby.
A teď si představme, že Líza nepřistoupí na můj pokus odvést pozornost a ječí ještě víc:
„Chci vidět televizi, chci hned domů!" „Určitě to zase někdy půjde," pokračuji v popírání, „a navíc, moc televize není zdravá pro děti." V této chvíli bych si Lízu tak znepřátelila, že by asi chtěla utéct.
Zrušila bych její pocit netrpělivosti, zlikvidovala pocit frustrace, odvedla bych ji od jejích skutečných pocitů a dala jí najevo, že nemá vůbec žádný důvod být naštvaná. Líza by velmi pravděpodobně přestala bojovat za vyjádření svých pocitů a už by se nedožadovala toho, co skutečně chce, protože by mě již nebrala jako člověka na své straně.
Moje rozmluva s Lízou by mohla pokračovat do nekonečna, protože popření nikdy nic nevyřeší. Spíše jen eskaluje bolestné emoce, protože dítě nutí, aby bránilo svůj pohled na věc. Nakonec by se mě nějak zbavila a byla by ještě rozčilenější.
Pokud děti cítí, že mohou být bezprostřední, že je úplně v pořádku, pokud cítí to, co cítí, a pokud vidí, že nás jejich názor zajímá, často samy naleznou řešení problému, anebo se s realitou smíří.
Naopak, jsou-li city dítěte potlačeny nebo odmítnuty, nejsou pak často schopné problémy řešit. Jsou vzteklé, protože se cítí jako bezmocné oběti.
Kdybych se chovala podle navrženého scénáře, odmítla bych Lízu do takové míry, že by pak zřejmě promítla svůj oprávněný vztek na matku, a tím by dále zvyšovala svůj i matčin stres. Můj skutečný přístup však Lízu uklidnil, protože její pocity byly uznány. Dokázala pak přijmout fakt, že svůj oblíbený televizní pořad prostě neuvidí.
Je uznání pocitů skutečně účinné?
„Uznala jsem pocity a nefunguje to," řekla Anna se smutným povzdechem. „Chtěla jsi uznáním pocitů zastavit dceřin záchvat vzteku a ono to nešlo?" zeptala jsem se.
„Ano," odpověděla Anna, „a skládanku stejně neuklidila."
Potvrzení pocitů je výsledek sám o sobě. Není to metoda na kontrolu chování dítěte nebo na jeho změnu. Naopak, uznání a soustředěné naslouchání je způsob, jak se dítě m ůže vyjádřit a zůstat v bezpečí. Je to náš způsob, jak nabídnout lásku a blízkost. Výsledkem takového potvrzení je, že se dítě cítí v bezpečí, ať cítí co cítí, a může se plně vyjádřit.
Nejpravděpodobnější bezprostřední výsledek uznání pocitů je větší křik, záchvat vzteku či jiná forma vyjádření. V proběhlém příběhu Líza začala ještě více vzlykat, když jsem uznala její pocity, a tak ventilovala své rozčilení. Teprve poté, co se vyplakala, a když jsme probraly, co vlastně chce, uklidnila se a byla schopná se se situací vypořádat. Když potvrzení přichází od rodiče a ne od cizí osoby, obvykle dítě pláče ještě déle, protože se spolu s aktuálním problémem zbavuje i minulých stresů. Děti, jejichž pocity a prožitky jsou uznány, obvykle pláčí více a jsou vzteklejší, právě proto, že vaše přijetí jim dává možnost vyjádřit nejhlubší pocity. Když pak ale skončí, nezůstávají v nich žádné zbylé negativní emoce.
Uznání někdy skutečně vede k rychlému ukončení vzteku, protože jde o přechodnou věc a dítě se rychle uklidní. Pláče-li však dítě víc a víc, stůjte při něm. Dejte pozor, abyste nepůsobili další úzkost, ale poskytli lásku a přijetí, a tak dochází k úlevě. Intenzita emocí vám může být nepříjemná, uvědomte si ale, že nenasloucháte kvůli svému dobrému pocitu, ale proto, aby mělo dítě pocit důvěry ve vás i v sebe. Když se dítě zabývá tím, co se v něm děje, chápe to a dospívá k sebedůvěře. I velmi silné emoce a jejich vyjádření nejsou pro něj tak zraňující.
Potvrdíte-li pocity dítěte, nejenže mu tak pomůžete jasněji uchopit vlastní emoce a potřeby, ale také mu lépe porozumíte a oba se pak cítíte hluboce spojeni a posíleni. Naučíte se respektovat jeho vlastní cestu a také se lépe orientovat na své rodičovské cestě. Mezi vámi a dítětem se utváří hluboká vazba plná důvěry, kterou si ponese do svých dalších vztahů po celý život. Pokud si věří a nebojí se svých pocitů, získá dítě emocionální stabilitu, díky které se vyrovná s životními výhrami i prohrami.
Když potvrzujete pocity, nedramatizujte je a nepřidávejte své vlastní emoce. Dělám-li z věci drama, dítě se do ní víc a víc potápí. Stavíme-li se k situaci neutrálně, má možnost se vyplakat nebo vyvztekat a pak se na to „drama" samo podívat a třeba se tomu zasmát nebo alespoň to nechat být.
Líza a její bratr přijali nakonec realitu s klidem, protože jsem je plně vyslechla, zároveň jsem ale jejich problém nezveličovala. Vyhnula jsem se dramatizaci, nehodnotila jsem situaci, nenabízela jsem řešení, které by naznačovalo, že situace je mizerná. Děti se dokáží bleskurychle přenést přes nepříjemnost, pokud ji uznáme s klidem a pokud se mohly plně vyjádřit.
Komentáře
Celkem 0 komentářů