Rozhovory o ztrátách a přeměnách

Pokud dojde k nezměnitelným událostem (úmrtí, rozvodu či nemoci), je pro uzdravení nejdůležitější otevřená komunikace. Je-li dítě osamělé ve svém vnitřním světě, jsou následky dlouhodobé a bolestné, protože se dítě s bolestí identifikuje a svůj životní příběh si buduje na jejím základě.

Dítě potřebuje vědět, že je v pořádku, když cítí, co cítí, a má představy, jaké má. Tím, že své pocity vyjádří, také zjistí, že pocity nejsou jeho identita. Bude nakonec schopné odlišit své pravé já od myšlenek, které mu bolest způsobují.

Není třeba ochraňovat dítě před nevyhnutelnými ranami, je však třeba o jeho pocitech mluvit. Jedna matka mi vyprávěla, jak nechtěla říct své tříleté holčičce, že jí umřela kočka, dříve, než jí koupí novou. Poté, co jsme to probraly, však změnila názor a řekla dceři o kočce ještě ten den. Byla pak velmi překvapená, když jí dítě řeklo, že žádnou další kočičku nechce.

Udělejte si čas a mluvte denně o změnách, které nastaly. Sdílejte spolu vzpomínky a vysvětlete dítěti, že pláč, vzpomínky a mluvení o pocitech jsou normální a dobré cesty, jak se vyrovnat se silnou bolestí. Dítě nebo batole může svou úzkost vyjádřit ve hře, při výtvarné činnosti či zdravotní poruchou, je třeba to postřehnout a tento způsob komunikace uznat. Zároveň je důležité věci nezveličovat a nechat na dítěti, kdy bude se situací vypořádané a přestane se jí zabývat.