Rozvoj samostatnosti

Dítě se cítí silné, když získává vlastní zkušenosti. Pokud ho „zachraňujeme" z určitých situací, které považujeme za „selhání", připravujeme ho o vlastní moc. Nepřekážejte dítěti a nechte ho starat se o své záležitosti. Možná bude muset něco vícekrát zopakovat, než se mu to podaří, ale buduje si tím svou sebedůvěru a víru ve vlastní síly. Opravdová síla přece není výsledkem nepřetržitých úspěchů, ale schopnosti překonávat neúspěchy a stále postupovat dál a dál.

Mnoho rodičů nerado vidí, jak děti zažívají frustraci, a nechtějí je nechat dělat vlastní, zdánlivě nerozumná rozhodnutí. Předpokládají, že když pomohou dítěti, aby jeho úsilí vedlo k úspěchu, budují mu sebevědomí a uspokojení. Jenže sebevědomí může vzniknout jen ze sebe a ne odněkud zvnějšku. Nevyžádaná pomoc proto ve svém důsledku dítě uráží a ničí pocit vlastní síly a rozvoj sebevědomí.

Aby děti dokázaly jednou dělat zodpovědná rozhodnutí, musejí se trénovat. To neznamená, že se budete dívat, jak se dítěti hroutí jeho sny a plány nebo je ohrožena jeho bezpečnost. Můžeme dítěti ohleduplně poskytovat informace do té míry, do jaké je chce, a to tak, abychom se do jeho plánů nepletli. Když má potřebné informace a ví, jak na to, potřebuje si procvičovat své schopnosti a vybírat si vlastní cestu. Jsou to jeho pokusy a omyly, nemůže nikoho obviňovat nebo se cítit jako oběť; a potom i výhry jsou jen a jen jeho.

Už v době, kdy je vaše dítě ještě kojencem, mějte na paměti: Nepomáhejte dítěti, pokud o to nežádá. Věž z kostek asi spadne, když dá dítě ještě jednu navrch; přátelství se rozpadne, když se v něm dítě nechová ohleduplně; vaše dítě se možná nedostane do biologické olympiády, když mu nepomůžete vypracovat zadání. Pokud dítě vysloveně nepožádá, abyste zasahovali, je lepší nezachraňovat ani věž, ani přátelství, ani se nestarat o vědecký projekt. A pokud požádá, dělejte jen přesně to, co chce. Raději nestavte novou věž za dítě, neraďte, jak se domluvit s kamarádem a nevyplňujte zadání projektu. Můžete se s ním podělit o své pocity, ale dělejte jen to, o co vás požádá, a nic navíc. Dokonce i nabídku pomocí slov jako „Chtěl bys nějaké informace o tom, jak se to dělá?" může některé dítě vnímat jako urážku. Můžete nabídnout svůj pohled na věc, jen když víte, že to dítě může odmítnout.
My dospělí jsme sice déle na světě, ale mladý člověk má právo jít svou vlastní cestou. Naše zkušenosti mu ji nemohou nahradit. Nemusíme před ním tajit informace, pokud o ně žádá; zda je však použije Cl ne, je jeho rozhodnutí, kterému musíme důvěřovat. Když je dítě kvůli svým omylům zklamané nebo se zlobí, nejlepší oporou, kterou mu můžete dát, je vaše důvěra v jeho emocionální odolnost. To také udělala Marie pro dvouletého Ríšu.

Marie viděla, jaký měl Ríša výraz v obličeji, když při běhu upadl. Ani se nehnula, aby ho zvedla; neřekla ani slovo. Podíval se na maminku ze země, ta se klidně usmála a nic neříkala. Sám se pak usmál, vstal a utíkal dál.
Za rok nato spadl Ríša z tříkolky. Marie to viděla z okna; tříkolka se na něj svalila a on propukl v nářek. Marie sešla ke skleněným dveřím tak, aby na ni nebylo vidět, ale aby měla přehled, zda ji nepotřebuje. Během pár vteřin přestal plakat, vstal, zvedl tříkolku a jel pryč.

Dítě si svobodně vytváří své pocity, pokud mu v tom nebrání ty naše. Podobně odrazuje také předpovídání, jak špatně něco dopadne. Dobře míněná varovaní typu „dávej pozor, mohl/a bys spadnout", „to se asi nepovede", „nejspíš to nebude fungovat." nebo „to se ti nebude líbit" vedou k tomu, že se dítě bojí chopit příležitosti a přestává si věřit. Můžete konstatovat fakta jako „led klouže", „je to horké a těžké", „nevím, jestli tě pustí do restaurace s bosýma nohama", ale pokud není ohrožena bezpečnost dítěte, nechte ho činit vlastní rozhodnutí.

Děti často volí cestu největšího odporu právě proto, aby zažívaly výzvy a něco dokázaly. Ať vaše dítě ví, že ať se děje cokoli, dokáže si v životě poradit! Nechte ho, ať poznává život z vlastních zkušeností.