Sebevědomí

Děti se někdy cítí nejisté, zda je milujete a zda mají vlastní cenu, i když se snažíte plnit všechny jejich potřeby. Nejlépe to pochopíte, když si vzpomenete na okamžiky, kdy se sami cítíte zastrašeni a třeba se neodvažujete někomu něco říci, netroufáte si něco udělat, nebo když něčí tón hlasu či nevhodná slova ve vás vyvolají pochyby o sobě. Co se vám v takové chvíli honí hlavou? A co si myslíte, když vás někdo hodnotí nebo si vás pozve na kobereček? Myšlenky typu „to nedokážu", „to jsem hlupák", „budu vypadat směšně", „nebudu se líbit" a „na to nestačím" a podobné fráze snižují vaši sebedůvěru. Jsou to nejspíše závěry, které jste si udělali jako děti v reakci na chování rodičů, anebo to jsou přímo slova rodičů a sourozenců, která se před mnoha lety vtiskla do vaší mysli. Staré fráze automaticky naskakují v hlavě a vedou v přítomnosti k pochybnostem o sobě.

Jestliže například váš otec opakovaně zdůrazňoval, jaký jste nešika, asi dodnes slyšíte větu, která odráží pocit „nejsem dost dobrý". Pokud matka říkala „nechce se mi věřit, že bys to udělal", nejspíš si to přeložíte jako „nikdy nic neudělám dobře". Kdykoli taková slova zazní v mysli, naskočí automaticky příslušné pocity.

Druhou stranou téže mince jsou obvinění, naznačující stejně nízké sebehodnocení, ač v obranné reakci ukazují prstem na jinou osobu „není normální", „je to úplný pitomec" nebo „proč nikdy neudělá nic Pořádně?" Takové soudy o jiných umožňují naší mysli, aby se zbavila pocitu nedostatečnosti tím, že se soustředí na „chyby" druhých.

Svůj vlastní obraz jste si vytvořili ze slov rodičů, z výrazů jejich tváře a z toho, jak se k vám chovali. Pokud si vás vážili, viděli jste sám sebe jako cennou bytost; když důvěřovali vašim schopnostem a nápadům, mohli jste se považovat za schopné a spolehlivé; ale pokud vás kritizovali a ovládali, nejspíš jste začali pochybovat o tom, si zasloužíte lásku a péči.

Dítě si utváří vnitřní pocit vlastní ceny hlavně na základě vztah s rodiči. Přenáší-li rodič v mysli staré hlasy plné pochybností, pak i když se snaží sebevíc, budou zraňující věty dopadat na hlavu dítěte a vyvolávat podobné emoce.

Stavba sebevědomí začíná již v děloze. To, že dítě chcete a dáváte mu to každým okamžikem najevo, je základem jeho budoucí důvěry Dítě si vyvozuje, že je hodno vaší lásky a péče. Přijímá ji jako samozřejmost, což je jasné i z toho, jak se prosazuje a jak je zmatené a rozčilené, když ho jen na okamžik odložíte. Aby se tato důvěra nenarušila prostě odpovídejte na potřeby miminka ihned a s radostí. Jakékoli odmítání potřeb, které vyjadřuje, by se mohlo stát základem jeho pochyb o sobě, zatímco vaše ochota a radost jeho sebedůvěru udržuje. Přijímáte-li jeho rozhodnutí, že chce pít, hýbat se, odpočívat, spát nebo si hrát, se zřejmou radostí a láskou, vyvíjí se dál plné důvěry. Tak, jak vidí záblesky nadšení ze své existence ve vašich očích a radost, že se o něj můžete starat, dospívá k vlastnímu poznání: „Jsem cenná bytost."

Batole ohromně rychle nabývá síly a poznává okolní svět a tím více potřebuje vaši důvěru a podporu pro své odvážné experimenty.

Dítě nezískává pocit důvěry tím, že se mu vše podaří, ale jen tím, že jeho rozhodnutí důvěřujete. Buďte s ním a sdílejte jeho radosti a strasti, aby se naučilo vycházet s nejrůznějšími stránkami života. Nebude se bát o něco usilovat a zkoušet nové věci, když si dokáže poradit stejně dobře s úspěchy i s prohrami. Namísto pochval a jiné manipulace přijímejte jeho nápady s radostí a zvědavostí. Mějte však na paměti, ze na sebevědomí neexistuje žádná celoživotní záruka.

Když v raných letech dítěti poskytujete vše, co emocionálně a tělesně potřebuje, mohou přicházet přechodná období nejistoty, která vyžadují znovu vaši pozornost.